Počátky americké kosmonautiky (1): Američané těsně druzí
Američané jsou bez diskuse hlavní kosmickou velmocí. Jako jediní dokázali vysadit člověka na Měsíci, provozovat přes třicet let kosmický raketoplán, jejich sondy operují na spoustě míst celé Sluneční soustavy. Každý začátek byl ale velmi těžký…
Jedním z velkých průkopníků kosmických letů v USA se stal Robert Goddard, jehož jméno dnes nese středisko NASA ve státě Maryland, odkud je řízen Hubbleův dalekohled. Když Českou republiku v září 2013 navštívil planetární geolog z NASA dr. James Rice s cílem popularizovat meziplanetární výzkum a inspirovat mládež, uváděl Goddarda coby příklad člověka, kterému to ve škole příliš nešlo, ale přesto se vydal za svými sny.
Experimentální rakety
Robert Goddard se narodil roku 1882 ve státě Massachusetts a od dětství ho fascinovala fyzika, přičemž k zájmu o kosmické lety jej přivedla četba sci-fi. Údajně trpěl silným strachem, že mu jeho nápady někdo ukradne, a tak si nechal spoustu z nich patentovat: roku 1914 to bylo například dodnes velmi aktuální řešení kosmických raket – vícestupňové nosiče a kapalné palivo. Jako pohonnou látku volil Goddard při experimentech benzin a jako okysličovadlo kapalný oxid dusný (opět jde o stále aktuální nápad: ruské rakety Sojuz či americké komerční Falcony létají na leteckou naftu a kapalný kyslík).
Se vstupem USA do první světové války začala Goddarda podporovat armáda, jež v raketách přirozeně viděla zbraně. Během této doby přišel nadaný inženýr mimo jiné s návrhem dnešní bazuky, nicméně válka (a podpora ze strany armády) pro něj skončila příliš brzy. Souhrn jeho nápadů, publikovaný po první světové válce, se setkal spíše s nepochopením a posměchem. Jak rádi ale mnozí svá jízlivá slova později odvolávali…
Goddard se nenechal odradit a nedaleko svého rodného Worcesteru začal v 20. letech vypouštět experimentální rakety na kapalné palivo, jejichž prostřednictvím si potvrzoval správnost své koncepce nosiče. Později přesídlil do Roswellu v Novém Mexiku, kde pokračoval v práci (nejen) pro armádu až do své smrti v létě 1945. Jeho tým byl tak dobrý, že musel čelit špionážním pokusům nacistů.
Braun prchá na Západ
Během druhé světové války již nepředstavovaly raketové technologie až takovou novinku a jejich využití ve zbrojení bylo více než logické. Německý konstruktér Wernher von Braun, který spolupracoval s nacistickým režimem, sestrojil se svým týmem díky rychlému pokroku technologicky velmi vyspělou střelu V-2, schopnou dosahovat velkých výšek a vzdáleností. K nasazení zmíněných střel došlo příliš pozdě, než aby mohly nějak výrazně změnit výsledek války, ale i tak se staly na konci světového konfliktu obávaným strašákem nepřátel Německa.
Proto byla pochopitelná snaha USA i SSSR zjistit o německém raketovém programu co nejvíce. Například v únoru 1945 dorazil do Evropy ze Spojených států kapitán Robert Staver, jehož úkolem bylo identifikovat co nejvíce vědeckých osobností spojených s V-2 a zajistit, aby padly do amerického zajetí. Von Braun však Staverovi práci usnadnil. Se svým týmem se jednak přemístil blíže k americkým jednotkám, načež v březnu 1945 neuposlechl příkaz Berlína ke zničení dokumentace o německém raketovém programu a ukryl ji. Dostat se k Američanům bylo totiž jeho záměrem: 2. května se on i jeho tým vzdali 44. pěší divizi v Bavorsku. Dodatečně se Američanům povedlo odvézt ještě další jeho spolupracovníky a součásti pro V-2 z oblastí, které se brzy poté dostaly pod okupační správu Sovětského svazu.
Staré nacisty novým kouskům (ne)naučíš
Starý tým von Brauna se znovu pustil do práce roku 1946 – v USA. Jeho nacistická minulost dodnes trošku vrhá stín na počátky americké kosmonautiky. On sám ale tvrdil, že nacistickým ideálům nikdy nevěřil a vstup do strany a později do SS představoval jen účelový tah, aby mohl pokračovat ve svých výzkumech (uniformu SS si na sebe vzal jen jednou). Jeho odpůrci mu však nemohou zapomenout ani fakt, že výsledky jeho výzkumu v Německu se staly základem zbraní použitých za války proti civilistům. Trest za účast v nacistickém zbrojení nicméně von Brauna nikdy nepostihl.
Po jaderném útoku na Hirošimu a Nagasaki se Američané obávali, že Sověti začnou připravovat vlastní jaderné zbraně. A co kdyby postavili mezikontinentální raketu schopnou dopravit jadernou bombu až na americká města? Bylo tedy třeba začít konstruovat rakety. Von Braunův tým trávil čas na pouštní střelnici v Novém Mexiku, přičemž se účastnil rekonstrukce a testování ukořistěných V-2. Program však komplikovaly obavy (nejen) FBI, která v německých vědcích nepřestala vidět nacisty. Nicméně sami Němci posunovali výzkum z vojenské na odbornou úroveň a navrhovali třeba vypuštění vědeckých přístrojů, myší či malých opic na palubě V-2 na hranici kosmického prostoru. Von Brauna cesty do vesmíru zajímaly vždy. Prosazováním mírového kosmického programu tak postupně získával v USA příznivce.
Američané v závěsu
Malinko nyní časově poskočme – o deset let: píše se říjen 1957 a zaskočeným Američanům začala nad hlavami létat první kosmická družice vypuštěná Sovětským svazem. Aby prezident Dwight Eisenhower uklidnil veřejnost, prohlašoval, že jej nezajímá nějaký kus železa létající po obloze, přestože pravdou byl samozřejmě opak. Jednak USA díky kosmickému prvenství SSSR začínaly zaostávat ve studené válce a demonstracích síly, jednak panovaly obavy, aby Sověti nevyužili další družici ke shození jaderných náloží na americké území z oběžné dráhy.
Mezinárodní pozorovatelé říkají, že start Sputniku „probudil Ameriku ze snu“ – někteří označovali družici dokonce za technologický Pearl Harbor. Sovětský svaz navíc vydával úspěch Sputniku za přímý důsledek komunistického režimu a uspořádání společnosti. Wernhera von Brauna to tehdy rozladilo: kdyby měl větší politickou a finanční podporu, mohl pod vlajkou USA vypustit družici již před rokem. Pouhý měsíc po Sputniku dostali Američané další ránu – SSSR měl na orbitě živého tvora a oni se tam ještě vůbec nedostali!
