Pečlivě střežená psaní: Jak se měnila tvář poštovnictví v podunajské monarchii?

Rozsáhlý a efektivní poštovní systém měli už staří Římané. S postupným rozpadem říše ve 4.–6. století se ale rozpadala i složitá poštovní organizace. V některých provinciích, například v Galii, se dočasně udržely zbytky poštovního zřízení pod vládou nových vládců, ale většina Evropy upadla to temného středověku, v němž rozpadající se římské silnice spojovaly rozbořená města bez jakéhokoliv obchodního ruchu. Upadala znalost psaní a čtení, nebylo tedy co by pošta dopravovala. Vzdělanost se udržovala pouze v církevním prostředí, kláštery využívaly k dopravě zpráv řádové bratry.

Teprve s rozvojem měst začaly vznikat univerzity, které také postupně vybudovaly systém spojení. Po celý středověk však neexistoval jednotný systém přepravy zpráv byť i jen na úrovni jednoho státu. Kromě klášterů a univerzit si organizovaly vlastní dopravu města, správní úřady či panovník. Zajímavostí je, že v německých zemích obstarávali poštovní styk řezníci, kteří většinou měli koně, vozy a nemovitý majetek, jímž ručili. Podnikali často i daleké cesty a města či cechy s nimi uzavíraly smlouvy o poštovní přepravě. 

Státní pošta

Instituce státní pošty se však postupně stala natolik významnou, že bylo nutné ustavit ji na určité úrovni. Nebylo pochopitelně možné, aby panovník posílal listy prostřednictvím řezníků či městských poslů. Karel IV. spravující z Prahy rozsáhlou říši, svěřoval listy zeměpanským poslům, kteří zajišťovali spojení královské kanceláře se všemi krajskými a zemskými úřady.

Zásadní změnu v organizaci pošty přinesli našim zemím Habsburkové sotva dosedli na český královský trůn. V roce 1526 v době své korunovace pověřil organizováním poštovní dopravy v nově získaných zemích císař Ferdinand I. rodinu Thurn-Taxisů. Již v roce 1500 jmenoval jeho otec Maxmilián Franze von Taxis generálním říšským poštmistrem. Ve službách Svaté říše římské národa německého zůstali Taxisové až do roku 1806. Taxisové vybudovali organizaci poštovnictví také v Čechách, ale nárůstu jejich moci se císař obával a rozhodl se omezit jejich působnost pouze na Říši. V rakouských dědičných zemích pak získal úřad nejvyššího dvorského poštmistra Carlo Magno.

Z Prahy bylo zřízeno poštovní spojení do Vídně, do Řezna, Lince. Přes Moravu procházeli poslové z Vídně do Krakova. Na zemské silnici mezi Prahou a Vídní vznikly poštovní stanice, určené pro výměnu koní poštovních jízdních kurýrů. Za zřizování či rušení poštovních stanic byl zodpovědný nejvyšší dvorský poštmistr. Přeprava úřední korespondence panovníka a dvorské administrativy byla prvořadým úkolem poštmistra, který také panovníkovi doporučoval poštovní řády a nařízení. Nižší organizace tvořily hlavní zemské poštovní úřady v Praze a Brně. Pražský poštmistr byl sice podřízen dvornímu poštmistrovi ve Vídni, ale náklady na něj hradila česká komora.

Nejvyšší poštmistr

Poštovní monopol byl celkem slušnou „trafikou“ – Leonard z Taxisů se chlubil, že mu říšská pošta vynáší 100 000 dukátů ročně, to bylo v roce 1588. O 40 let později koupil svobodný pán Paar z Hartberku úřad nejvyššího dvorského poštmistra od Carla Magna za 15 000 zlatých a šest „krásných koní nebo hřebic“.

Paarové si tak zajistili velmi výnosný a jistý zdroj příjmů, který hodlali ještě rozšířit. Z titulu Obrist-Hof- und Land-Postmeister (nejvyšší dvorský a zemský poštmistr) si totiž odvodili právo obstarávat poštu i mimo Rakousko všude tam, kam sahá moc německého císaře (jímž byl tradičně rakouský panovník). V říši si ale svůj poštovní monopol chránili Thurn-Taxisové a pětadvacet let trvající spor nakonec skončil dohodou, že oba rody se o příjmy rozdělí stejným dílem.

Císař přebírá kontrolu

Na počátku 18. století si konečně císař Karel VI. uvědomil, že nastal čas na změny v organizaci pošty. Obchod, finančnictví a sociální poměry se rychle vyvíjely a zastaralý systém poštovnictví bylo třeba modernizovat. Koneckonců statisícové příjmy z pošty by se státní pokladně také hodily. V roce 1718 proto císař pověřil dvorskou komoru, aby vypracovala návrh na převzetí pošty do státní správy a připravila právní podklady pro jednání s nejvyšším dvorním poštmistrem Paarem. Komora pochopitelně skromně doporučila, aby byla pošta svěřena jí a Paarům nabídla za vykoupení dědičného léna odstupné.

Jan Kryštof Paar se však pochopitelně nechtěl výnosného monopolu jen tak vzdát, ale odporovat císaři dost dobře nešlo. V roce 1722 proto Paarové přistoupili na dohodu, která jim ponechala titul dědičného poštmistra, právo ovlivňovat obsazování míst hlavních poštmistrů a menší část výnosů z poštovních stanic. Stát tak získal poprvé možnost ovlivňovat chod pošty v monarchii a konečně také část zisků pro svoji pokladnu.

Vychytralí formani

Překvapivě však pošta nevynášela tolik, kolik se čekalo. Přestože byla ihned zavedena pevná pravidla pro výběr poštovného za soukromou korespondenci, náklady na poštovní provoz dokonce převyšovaly jeho výnosy. Revize odhalila příčinu záhy: soukromí vozkové rozváželi cestující, kam se jim zachtělo a zneužívali při tom poštovní trubku. Formani přibírali na cestu korespondenci, z níž šel zisk do jejich kapsy, dokonce si platili vlastní listonoše a poselské místnosti. Měli i tu drzost, že si měnili koně na poštovních stanicích. Pašováním soukromých dopisů přes zemské hranice si přivydělával leckterý pocestný.

Pošta zkrátka potřebovala radikálnější změny, než se zdálo. Proto došlo v roce 1743 k dalšímu „narovnání“ s Paary. Marie Terezie jim vzala zbývající pravomoci nad poštovním personálem a hraběti Paarovi byl ponechán jen prázdný dědičný titul a právo pro celou rodinu jezdit zdarma císařskou poštou, což je jistě „potěšilo“. Členové tohoto rodu se pak až do 19. století podíleli na správě pošty, ale už jen jako státem placení úředníci. Kníže Václav Paar se tak například stal v roce 1750 předsedou nově zřízené dvorské poštovní komise, která však neměla mnoho pravomocí a pouze posuzovala návrhy na poštovní reformy a předávala je nadřízenému direktoriu.