Pan ministr Masaryk: Zpět do služby ho povolal sám prezident Beneš
Jan Masaryk rezignoval na post velvyslance ve Velké Británii na podzim 1938. Poté jako soukromá osoba cestoval mezi ostrovním královstvím a USA – přednášel a publikoval. V létě 1940 jej Československo, respektive Benešův exil na Západě, znovu povolalo do služby
V době válečného běsnění a nacistických triumfů vystoupal Jan Masaryk na vrchol diplomatické dráhy. Stal se exilovým ministrem zahraničních věcí a svými jednáními s britskými a americkými představiteli významně přispěl k obnově samostatnosti republiky v roce 1945. Po druhé světové válce nepřipadal v úvahu jiný kandidát do čela Černínského paláce, centra československé diplomacie.
Ministrem v exilu
V červenci 1940 dosáhl Edvard Beneš v britském exilu uznání takzvaného Prozatímního státního zřízení a jeho právní kontinuity s Československou republikou. Vedením ministerstva zahraničí pověřil Beneš přítele a bývalého velvyslance Jana Masaryka. Struktura zahraničního úřadu samozřejmě odpovídala válečným podmínkám a nedostatku kvalifikovaného personálu. Skládala se z kabinetu ministra, politického odboru, právně-administrativního odboru a klíčového informačního odboru, kam spadala i oddělení pro propagandu, tisková kancelář a rozhlasové oddělení československého vysílání BBC. Masaryk díky osobním vztahům se světovými státníky a diplomaty dostal Československo znovu mezi elitu, dojednávající poválečnou podobu mezinárodního uspořádání, postaveného na Organizaci spojených národů coby garantovi míru.
Když se přiblížila porážka nacismu a Benešův londýnský kabinet jednal s vedením komunistického exilu v Moskvě, Masarykovo setrvání na ministerském postu bylo jednou z podmínek pro vznik společné vlády doma. Komunisté nicméně prosadili jako státního tajemníka, ministrova zástupce, spolehlivého Vladimíra Clementise.
Diplomacie nové doby
V polovině května 1945 se vládní aparát začal přesouvat do osvobozené Prahy. Masaryk však zůstával až do poloviny léta v San Franciscu, kde se konala ustavující konference OSN. Budování ministerstva v československé metropoli proto probíhalo převážně pod taktovkou KSČ.
Mnozí diplomaté z předválečného ministerstva či z Londýna, s nimiž Masaryk úzce spolupracoval, skončili na dlažbě vinou politických intrik. Naopak řada levicových intelektuálů rozšířila řady úřednictva a měla ovlivňovat směřování ministerstva dle přání ústředního sekretariátu KSČ.
Osobitý Masaryk po návratu nicméně znovu zamíchal kartami a vymínil si setrvání některých lidí. Především generální sekretář Arnošt Heidrich, přesvědčený demokrat a „masarykovec“, měl detailní přehled o každém šustnutí v Černínském paláci a představoval důležitý protipól státního tajemníka slovenského komunisty Clementise.
Struktura úřadu navazovala na První republiku. Kromě generálního sekretariátu, kabinetu, prezidia a protokolárního oddělení na ministerstvu sídlil politický odbor, rozdělený na jednotlivá teritoriální oddělení a zároveň vyřizující agendu spojenou s vysídlením Němců a Maďarů, dále odbor zpravodajský, pod který spadali též překladatelé, knihovna a archiv, a konečně národohospodářský odbor, jenž po vzniku ministerstva zahraničního obchodu poněkud ztratil na významu.
(Ne)obnovení mezinárodních vztahů
Hlavním úkolem ministerstva bylo obnovit válkou zpřetrhané diplomatické vztahy ve světě a znovu otevřít zastupitelství. Do komunistického převratu se podařilo znovu vybudovat 35 velvyslanectví a vyslanectví a 27 generálních konzulátů a konzulátů. Bohužel se však zcela rozdrolila zahraničně-politická koncepce a Benešova představa o ČSR jako mostu mezi Západem a Východem.
Sám Masaryk z ní ostatně příliš nadšený nebyl a s oblibou používal bonmot, že po mostech se akorát šlape. SSSR stejně hned v prvních poválečných měsících ukázal, že nemíní podporovat ČSR jako silného hráče ve střední Evropě, ale že bude razit vlastní tvrdou imperiální politiku.
TIP: Jan Masaryk: Trudný život ve stínu výjimečného otce
Českoslovenští delegáti na mezinárodních jednáních včetně Masaryka se ocitli pod tlakem svých sovětských protějšků a museli hlasovat v souladu se stanoviskem Moskvy. Tato slabost, servilita a ústupky Sovětům, namísto pevného odhodlání bránit „střední cestu“ a orientaci Československa i na západní spojence, bývá nejčastěji Masarykovi vyčítána. Zůstává otázkou, na kolik měl omezený manévrovací prostor, když o osudu země fakticky rozhodly velmoci na Jaltské konferenci.
