Osm let napříč Texasem: Strasti americké výpravy Alvara Núñeze Cabezy de Vaca

Alvar Núñez Cabeza de Vaca bývá považován za nestandardního představitele španělských dobyvatelů 16. století. Podle některých pramenů a moderních autorů hájil indiány v oblastech, jimiž během svých dvou pobytů v Americe procházel. 

13.11.2024 - Josef Opatrný



Šest let po americkém dobrodružství vydal Cabeza de Vaca v roce 1542 v Zamoře relaci o své cestě. V třiceti osmi kapitolách Zprávy, již podal Alvar Núñez de Cabeza de Vaca o tom, co se stalo v Indiích na výpravě guvernéra Pánfila de Narváez… popsal zkušenost z velkoryse připravené španělské výpravy za hranicemi tehdy známého světa. Přes pečlivé přípravy skončila katastrofou. Poté, co utonul ve vodách Mexického zálivu nedaleko ústí Mississippi po měsících hledání nové zlaté říše velitel výpravy Pánfilo Narváez, převzal vedení podniku právě pokladník expedice Cabeza de Vaca s cílem dovést stále ještě početný korpus účastníků zpátky do civilizace. Nakonec dorazil v dubnu roku 1537 do Nového Španělska pouze se třemi muži, jedinými přeživšími z původně více než pětisetčlenného Narváezova oddílu. 

Za zájmy krále

Alvar Núñez Cabeza de Vaca je sice pro část odborníků zabývajících se španělskou Amerikou poloviny 16. století svými kladnými vyjádřeními o indiánech výjimkou, ale na druhé straně se v řadě ohledů dalším účastníkům conquisty podobal. Ani u něj se například historikové neshodují na datu narození. Podle většinového názoru přišel na svět ve městě Jerez de la Frontera roku 1492 či 1495 (též 1480). S otazníky hovoří autoři také o jeho původu – jeden z conquistadorových předků, Martín Ahaja, měl být za reconquisty (znovudobývání Pyrenejského poloostrova katolíky na muslimech) pastevcem, který ukázal v roce 1212 před bitvou u Navas de Tolosa skupině křesťanských rytířů tajnou cestu a umožnil jim projít nepozorovaně arabskými oddíly. Ústí stezky označil kravskou lebkou (španělsky cabeza de vaca), jež Martínu Ahajovi pak dala jméno, a jeho čin mu pomohl k povýšení do řad šlechty krále Alfonse VIII. s příznačnými znaky v erbu v podobě kraví hlavy. 

Málo údajů našli biografové i pro první léta Cabezova života. Za nespornou považují účast šlechtice na válkách s Francií. Blížila se totiž doba, kdy se hlavní osou mezinárodní politiky v západní části Evropy měl stát španělsko-francouzský zápas zosobňovaný postavami francouzského krále Františka I. a španělského panovníka Karla I. (od roku 1531 císař Karel V.), kteří bojovali o postavení hegemona. Cabeza de Vaca se osobně přesvědčoval o narůstajícím nepřátelství mezi panovníky v oddílech Svaté ligy, když se v roce 1512 v řadách protifrancouzské koalice účastnil bitvy u Raveny a v následujících měsících srážek ve městech Gaeta a Boloňa. O rok později byl už zpět ve Španělsku ve službách rodu vévodů z Medina Sidonia, který se od počátku devadesátých let 15. století intenzivně zajímal o španělskou atlantickou expanzi. 

Cabeza de Vaca pobýval v této době většinou v Seville a musel registrovat krizi, do níž se Kastilie dostávala. Vrcholila na přelomu druhého a třetího desetiletí takzvaným povstáním komunerů – měst a drobné šlechty proti absolutistickým ambicím Karla I. Velká šlechta, mezi jejíž přední reprezentanty patřil i vévoda z Medina Sidonia, se přiklonila po počátečním váhání na stranu panovníka, což určilo i místo Cabezy de Vaca v konfliktu a jeho počínání v této době. Bojoval proti komunerům v Seville, působil jako vévodův emisar při jednáních s kastilským regentem a pozdějším papežem Hadriánem, účastnil se obsazení centra komunerů Tordesillasu a v dubnu 1521 i bitvy u Villalaru, v níž byli komuneři poraženi a jíž povstání prakticky skončilo. 

Ke klidu zbraní ovšem nedošlo, neboť se František I. pokusil využít vnitřních problémů protivníka k posílení vlastních pozic. Bojů se účastnil i Cabeza de Vaca, v bitvě u Puente de la Reina v Navaře přispěl ke zmaření ambice francouzského panovníka na získání této části Pyrenejského poloostrova. 

Neplánovaný cíl 

Pozornost španělských elit a veřejnosti nepoutaly však ve dvacátých letech pouze události na poloostrově a v přilehlém Středomoří. Španělé, či možná v této době spíš Kastilci, Aragonci a Katalánci, jevili velký zájem také o zprávy z druhé strany Atlantiku. V roce 1519 dospěl Hernando Cortés do centra Aztécké říše Tenochtitlánu, kde se potvrdily pověsti o obrovských pokladech v podobě zlatých a stříbrných artefaktů. Po dobytí, vydrancování a úplném zničení největšího města kontinentu v létě roku 1521 se vracely z Nového světa do Sevilly stovky účastníků Cortésovy expedice s bohatou kořistí a další stovky hidalgů snily s odkazem na příklad Cortésových conquistadorů o amerických drahých kovech. Usilovali u dvora o jmenování do čela výprav, které měly dosáhnout za mořem stejného úspěchu jako Cortés. Ne každý měl ovšem takovou pověst a kontakty, aby jmenování dosáhl. 

Jedním ze šťastných byl Pánfilo Narvaéz, který získal jméno úspěšného válečníka při dobývání Kuby. Potom sice bojoval jen se střídavými úspěchy na americkém kontinentě, kde přišel o oko, i přesto však patřil k uznávaným conquistadorům a s touto pověstí se v roce 1523 vrátil do Španělska. 

Tam stále přicházely zprávy o nových objevech na březích Mexického zálivu, odkud pronikali Španělé na východ a severovýchod do oblasti, již nazývali po úspěšné výpravě Ponce de Leóna Floridou. Právě Florida se měla stát cílem další expedice, v jejímž čele stanul v roce 1527 Narváez. Pro svůj podnik získal asi šest set mužů (vojáků, námořníků a kolonistů), mezi nimiž se nacházel i Cabeza de Vaca. 

Dne 17. června vyrazily lodě z přístavu San Lúcar de Barameda přes Atlantický oceán. Zakotvily teprve u ostrova Hispaniola, aby tady expedice doplnila potraviny a vodu. Zásobování ale vázlo, proto se zastávka protahovala. Čtyřicet mužů navíc využilo příležitosti k dezerci, a tak nakonec trvalo skoro šest týdnů, než mohla výprava pokračovat v plavbě k břehům Kuby. Zde nenabrala jenom vodu a potraviny, ale částečně doplnila i stav mužstva a Narváez koupil stádečko koní. 

Počasí ale expedici nepřálo. Během několika bouří zahynulo šedesát mužů, proto všichni uvítali velitelovo rozhodnutí plout na sever k Floridě. Tady se o Velikonocích 1528 vylodily čtyři stovky mužů v zálivu Tampa, zmapovaném v roce 1521 Ponce de Leónem. Cabeza de Vaca o dosažení Floridy napsal: „K pevnině jsme dorazili v úterý dvanáctého dne měsíce dubna a plavili se podél pobřeží.“ 

Na pokraji smrti 

Dále výprava postupovala po souši k západu, zatímco její lodě pluly podél pobřeží. Během pochodu přišla ve srážkách s indiány o řadu svých členů. Už značně demoralizovaná spory o směru a způsobu dalšího postupu se dostala až k Apalačskému zálivu. Narváez prosazoval opuštění lodí a pokračování po souši, Cabeza de Vaca měl jiný názor: „(…) lodě bychom opouštět neměli, dokud je nezakotvíme v bezpečném a obydleném přístavu. Připomněl jsem mu, že kormidelníci si nejsou zcela jisti, v ničem se neshodnou a ani nevědí, kde vlastně jsou, a koně jsou v takovém stavu, že kdyby nastaly nějaké potíže, vůbec k ničemu by nám nebyli.“ Narváez sice argumenty vyslechl, ale nedal se jimi přesvědčit, a když se k němu připojili další členové vedení expedice, bylo o výsledku rokování rozhodnuto. 

V sobotu 1. května 1528 vyrazily tři stovky Španělů (čtyři desítky z nich na koních) k západu, každý s přídělem dvou liber sucharů a půl libry špeku. Ačkoliv jim cestu komplikovalo bahno a početná jezera, jezírka a potoky, nacházeli tu dostatek potravin – zejména kukuřici na indiánských políčkách, zvěř a ptactvo. Občas narazili na nepřátelské indiány, jejichž šípy představovaly největší nebezpečí. Brněním sice pronikly jen výjimečně, ale řada mužů utrpěla i tak vážná zranění, neboť střelci někdy zasáhli otevřené spoje mezi jednotlivými částmi. Evropané museli uznat mistrovství indiánů v ovládání luků: „(…) střílejí z nich až na dvě stě kroků tak obratně, že nic neminou.“ Přitom neochotně přiznávali, že sami nejsou schopni jejich luky z dubového dřeva ani natáhnout. 

Avšak zdaleka největším problémem byl zdravotní stav mužstva, který fakticky znemožňoval další pochod. Narváez proto navrhl postavení člunů, což se neobešlo bez potíží. Španělům chyběl potřebný materiál, nástroje i znalosti. Přesto během srpna dokázali s nemalou mírou improvizace postavit pět desetimetrových lodic, jejichž plachty zhotovili z vlastních košilí. V těchto týdnech utratili všechny koně. Jejich maso snědli, žíněmi ucpali škvíry v trupech člunů a z kůží vyrobili měchy na vodu. 

Dne 22. září mohla malá flotila vyplout, když předtím nazvala místo, jež opouštěla, Zátokou koní, jako projev vděčnosti čtyřnohým druhům. Na každém člunu se tísnilo skoro pět desítek mužů a minimum zásob, takže borty vystupovaly jen několik centimetrů nad hladinu. 

Už po prvních dnech plavby došly zásoby kukuřice i poslední sladká voda a zoufalí Španělé začali pít vodu mořskou, což stálo život pětici z nich. Další zahynuli ve srážkách s indiány. Výpravu nakonec zachránila sladká voda, na niž přeživší členové narazili v ústí řeky. V indiánské vesnici našli také „mnoho kukuřice již zralé ke sklízení“. Podle relace Cabezy de Vaca proto děkovali Bohu za záchranu životů: „(…) že nám pomohl v tak velké nouzi, všechny tyto strasti pro nás byly totiž nezvyklé, a tak jsme se cítili velmi unaveni a vyčerpáni hladem.“

Hrstka přeživších 

Již brzy se měli Španělé přesvědčit, že potíže nekončí. Ztráceli totiž jeden člun za druhým, až jim nezbylo než pokračovat po souši. Procházeli poté vesnicemi různých etnik, jejichž chování k cizincům se diametrálně lišilo. Někde je přijímali s otevřeným nepřátelstvím, takže setkání končila střety s mrtvými na obou stranách i pokusy o zotročení podivných vetřelců, jinde projevovali indiáni zájem o výměnu komodit v podobě potravin nebo mušlí. Postupem času získali Španělé pověst léčitelů, byť většinou uzdravovali jen vkládáním rukou na nemocné či foukáním, doprovázeným modlitbami, nechybělo ale ani vynětí hrotů šípů uvízlých ve svalech. Nakonec z celé expedice zůstala pouze skupinka čtyř mužů: uznávaný vůdce čtveřice Cabeza de Vaca, Alfonso del Castillo, Andrés Dorantese a jeho černý otrok Estebánico.

V severní části místokrálovství Nové Španělsko, v dnešním severním Mexiku, narazili po osmi letech zase na Španěly. Na řece Sonora se setkali s jezdci Diega de Alcatraze, kteří pátrali po „divokých indiánech“ (jen ty mohli podle španělských zákonů poddaní koruny zotročit a prodat). Jezdci nevěřícně zírali na skupinku mužů promlouvajících srozumitelnou kastilštinou, kteří se nápadně podobali indiánům nejen svým oděvem, ale též barvou kůže. Zrzavé vlasy a vousy vůdce skupiny však neodpovídaly ničemu, co Španělé mezi indiány kdy viděli. Odlišoval se i další z mužů, jehož rysy a barva jasně svědčily o africkém původu. 

Rekonstrukce trasy Narváezovy expedice dle Cabezy de Vaca (1528–1536) (zdroj: Živá historie, CC BY 4.0)

Po několika dnech dospěla čtveřice do osady San Miguel de Culiacán, kde guvernér nabídl krajanům řádné oblečení a jiné vymoženosti bílé civilizace včetně postelí. Evropský oděv jim ovšem působil velké odřeniny a v postelích nemohl nikdo z nich usnout. Cabeza de Vaca tak místo díků poznamenal: „(…) nemohli jsme šaty nějaký čas nosit a spát jinde než na zemi.“ 

Osudy navrátilců 

Z Culiacánu zamířila čtveřice do hlavního města místokrálovství, kam dospěla 25. července 1536. Tady se po téměř osmi letech definitivně rozešla. Vůdce expedice se vrátil přes Veracruz a Lisabon do Evropy, kde ho s jistou prodlevou čekalo jmenování guvernérem v Paraguayi. Odjel sem v roce 1540, po dobrodružné cestě objevil vodopády Iguazů a zamířil k západu. Jeho cíl představovalo Peru s bohatými stříbrnými doly, kam se ovšem už nedostal. O úřad jej připravil Domingo Martínez de Irala, který sice svého vítězství nevyužil k fyzické likvidaci konkurenta, jak se ve španělských koloniích této doby stávalo, ale nechal jej deportovat do Španělska, kde Cabeza de Vaca stanul před soudem. Po jistých peripetiích byl obžaloby z finančních machinací a administrativních prohřešků zproštěn, a nakonec získal i malou penzi. Informace o jeho smrti jsou značně rozporné, zemřel zřejmě před rokem 1559 ve Valladolidu.

Další členové Narvaézovy expedice Alfonso del Castillo a Andrés Dorantes se vrátili s Cabezou de Vaca do Španělska jen dočasně. Splnil se jim sen, s nímž odjížděli do Ameriky – dočkali se bohatství. Andrés Dorantes se oženil v Novém Španělsku s bohatou vdovou a po její smrti vstoupil do nového manželského svazku, opět s vdovou, vlastní sestřenicí Paulou. Zemřel kolem roku 1550 jako dobře zabezpečený muž. 

S vdovou se v Novém Španělsku oženil i Cabezův druh Alonso del Castillo. Po smrti manželky ovšem musel žádat kvůli chudobě po úřadech nějakou penzi, jeho další osudy jsou potom neznámé. Dorantův černý otrok Estebánico, který absolvoval celé putování Texasem, sloužil na Cabezovo doporučení na konci třicátých let páteru Marcosovi při jeho hledání bájných sedmi měst Ciboly. Byl při své misi asi v roce 1539 údajně zabit indiány Zuñi, podle jiné verze příběhu ovšem nezahynul, zůstal mezi pueblany a do španělského světa se nikdy nevrátil.


Další články v sekci