Kořeny sionismu: Jak historie formovala vznik židovského státu

Židovské pogromy nejsou v historii ničím novým. A na začátku 19. století se jich dopouštěli stále častěji i studenti a příslušníci bohatších městských vrstev. Po zavraždění ruského cara Alexandra II. započalo dlouhé období pogromů na Židy nejen v Rusku, ale i v celé východní Evropě. Propukaly ve městech i na vesnicích. Během několik let jich bylo provedeno více než tří set. Kdy přijde další tragédie bylo složité předpovědět. 

Víra v božskou smlouvu mezi Židy a Zemí izraelskou je základem jejich židovské identity. Od doby, kdy je před dvěma tisíci lety z jejich domovů vyhnali Římané, se považují za lid v diaspoře. Tedy takový, který žije mimo svůj skutečný domov a tam trpělivě čeká na příchod Mesiáše. Ten jediný je totiž může přivést zpět do Svaté země. A i když se v průběhu staletí objevili různí kandidáti na Mesiáše, židovští náboženští vůdci varovali před předčasným návratem. Tento opatrný přístup se však začal měnit v 19. století. 

Hlavním impulsem této změny byla francouzská revoluce, která v roce 1791 přinesla emancipaci francouzských Židů. Poprvé se jim otevřely školy, univerzity a nové profesní příležitosti, což zásadně ovlivnilo židovskou identitu. S otevřením ghett se moderní myšlenky začaly šířit do židovských komunit. To vedlo ke krizi identity. A otázkám, co znamená být Židem ve světě, kde rozum a individualismus získávají na významu a úzkostná pokora se příliš „nenosí“? Na jednu stranu bylo otevření ghett obrovskou příležitostí. Konzervativnějším Židům to dělalo vrásky: co když se začnou jejich tradice, zvyky a náboženství postupně vytrácet a vystřídá je neskonalá touha po asimilaci?

Kde se vzal? 

Svoboda a tolik nových možností! Jak ale uspokojit svoje ideály, a přitom stále patřit k židovskému národu? Řada učenců o tom vedla dlouhé diskuse. A není divu, že přístupů se brzo ujalo hned několik. Zatímco zůstali věrní ortodoxní tradici a nijak se novým pořádkům nepřizpůsobovali, jiní zvolili reformovanou náboženskou identitu, u níž judaismus zůstal pouze v soukromé sféře. Z civilního života zmizely dlouhé černé kaftany a pejzy. Židovské tradice se odehrávaly jen v rodinném kruhu. Ti nejodvážnější se přiklonili k asimilaci a věřili, že liberální a osvícená Evropa svou menšinu přijme. Jen malá skupinka Židů viděla řešení v příklonu k nacionalismu, který v 19. století nabíral na své popularitě napříč Evropou. 

I tato tendence však měla háček. U Židů tento proud prohluboval jejich vnitřní rozkol. Jak si zachovat svou identitu a zároveň se nevzdat identity země, ve které žili? Z tohoto zamotaného kruhu nebylo cesty ven. A nepomáhal tomu ani opět sílící antisemitismus. Někteří židovští myslitelé dospěli k závěru, že jediným způsobem, jak zajistit bezpečnost židovské komunity, je vytvoření židovského národního domova. Sebeurčení, které ruský sionista Leon Pinsker nazval „autoemancipací“, bylo podle nich jedinou cestou vpřed. Pinsker v roce 1882 napsal, že Židé by měli žít jako národ mezi ostatními a usilovat o stejné právo na národní sebeurčení. Tato myšlenka však šla proti tradičnímu pohledu židovského kléru, který upřednostňoval trpělivý život v exilu. 

Nicméně někteří rabíni pod vlivem narůstajícího nacionalismu připouštěli, že Židé by měli aktivně usilovat o návrat do Země izraelské a být jakousi předzvěstí vykoupení. Jiní zase spojovali myšlenku národního sebeurčení s dalšími moderními ideologiemi, jako byl třeba socialismus, a volali po vytvoření nezávislého židovského společenství. Na konci 19. století, kdy se antisemitismus v Evropě stával stále větší hrozbou, začínal tento proud rychle sílit. Zrodil se sionismus. 

Vznik myšlenky 

Rakousko-uherský novinář Theodor Herzl si jako jeden z prvních uvědomil hrozbu narůstajícího antisemitismu v Evropě. Přestože byl asimilovaný Žid, málo se zajímal o náboženství či kulturu svých předků a jeho život ovlivňovala především německá středoevropská kultura, dospěl v 90. letech 19. století k názoru, že emancipace Židů selhala, protože vedla k nové formě ghetta, tentokrát založeného na rasismu. 

Řešení viděl ve vytvoření moderního evropského státu pro Židy. Zřízení takového státu mělo podle něj poskytnout útočiště před pronásledováním a ukončit soupeření s nežidy, čímž by zmizel i antisemitismus. I když se uvažovalo o různých místech pro nový židovský stát, jako Argentina nebo východní Afrika, Herzl a další sionisté nakonec směřovali své úsilí k Palestině, historickému domovu Židů. 

Herzlovu vizi ale rozhodně nepřijímali všichni. Často ho kritizovali za to, že uměle napodobuje Evropu v jakési asijské zemi. Jiní by s jeho myšlenkami klidně souhlasili, ale požadovali k osídlení území, na kterém nikdo nežije, tedy nějakou zemi bez lidí. K takovým podporovatelům patřili i palestinští Arabové. Obavy z toho, jak vedle sebe budou fungovat dva národy, které nemají prakticky vůbec nic společného, byly nejčernějším mrakem, který se nad myšlenou sionismu vznášel. I přes nejrůznější námitky pokračoval Herzl ve své práci a v roce 1897 svolal první sionistický kongres v Basileji. Tam také založil Světovou sionistickou organizaci. Jeho vize sionismu se tak proměnila v organizované hnutí za národní osvobození. Sám Teodor Herzl se ale největšího rozkvětu své myšlenky nedočkal. Zemřel totiž o sedm let později. 

Starý nový 

Na přelomu 20. století opět sílilo nebezpečí pogromů. Nenávist vůči Židům se šířila mezi všemi vrstvami obyvatel Evropy. Velkolepě otevřené brány ghett se opět velmi rychle uzavíraly. Mnozí Židé prchali před nebezpečím do Ameriky. Menší část zamířila opačným směrem – do Palestiny. Chtěli tam založit nový domov. Tito ideologicky motivovaní imigranti se zaměřili na obnovu jak země, tak židovského národa. Věřili, že přeměnou Palestiny na moderní evropskou zemi a vytvořením „nového Žida“ – tedy silného a odvážného průkopníka, přinesou oběma nový život. Opustili pohodlný evropský kavárenský životní styl a odjeli do neznáma farmařit a obchodovat. 

Mimo jiné prosazovali myšlenku „dobývání“ země prostřednictvím vytvoření výhradně židovské ekonomiky. To zahrnovalo nákup půdy od Arabů a nahrazení arabských dělníků židovskými. Tato politika měla jasné poselství – sionistické hnutí usilovalo o maximální kontrolu nad půdou s minimálním počtem Arabů. Z Evropy si přivezli peníze, vzdělání a moderní zemědělské technologie. Využívali i další finanční pomoci ze zahraničí. Prodej zdánlivě neúrodného políčka znamenal pro palestinské Araby velmi tučný zisk. Tento obchod fungoval poměrně dlouho, a to ke spokojenosti obou stran. 

Zásadní zlom v sionistických snahách o národní sebeurčení přinesla první světová válka. V roce 1917 britský ministr zahraničí Arthur Balfour vyjádřil podporu zřízení židovského národního domova v Palestině. Pod podmínkou, že budou respektována práva nežidovských komunit. Britové následně Palestinu obsadili a jakmile udělila Společnost národů Británii pro toto území mandát, získalo sionistické hnutí podporu od významné velmoci. 

Stoupající napětí 

Britská podpora sionismu sice povzbudila židovský nacionalismus, ale palestinským Arabů uštědřila ránu. Napětí rostlo. Arabům vadily snahy sionistů o vybudování židovského státu, který by byl na nich nezávislý. Cítili se ohroženi vyvlastňováním půdy a budováním výhradně židovské ekonomiky. Násilí mezi komunitami se stupňovalo. U malých sousedských potyček to však dlouhou nezůstalo. V roce 1921 došlo k prvnímu velkému krvavému střetu, který se měl za pár let opakovat. Bylo jisté, že mír jen tak nenastane. Pokud chtějí Židé v zemi zůstat, musí být připraveni na válku. Ovšem v Evropě zájem o přicestování do Palestiny strmě vzrůstal, a to zejména po nástupu nacismu. Lodě s uprchlíky připlouvaly jedna za druhou a nejistota Palestinců vedla k dalšímu povstání. I to však britské vojsko potlačilo. 

Že situaci nelze dlouhodobě udržet, věděli i zahraniční politici. A tragédie druhé světové války rozhodla. Židé potřebují mít vlastní stát. Ovšem pár hodin po vyhlášení Státu Izrael v roce 1948 provedli Arabové první útok. Začala válka, která skončila izraelským vítězstvím a palestinské Araby připravila o Západní břeh (získalo jej Jordánsko) a pásmo Gazy (okupované Egyptem). A zatímco před západním světem stát úspěšně obhájil svou suverenitu, pro země na východě se stal nepřítelem číslo jedna. Tento konflikt trvá už více než století a jeho řešení zůstává i dnes jedním z nejpalčivějších problémů mezinárodní politiky.

---

Čtěte také:

Kořeny odvěkého antisemitismu: Kdo spustil hon na Židy?

Antisemitismus je starý jako dějiny. Židé čelili systematickému zabíjení dávno před Hitlerem. Kde se ale vzala taková nenávist? Proč Židé museli žít v ghettech? Jsou národem vyvoleným, anebo...