Kořeny odvěkého antisemitismu: Kdo spustil hon na Židy?

Zní to cynicky, ale dalo by se říci, že nacisté nevymysleli nic nového. Židovstvo utrpělo hned několikrát v dějinách decimující rány znamenající vyhlazení celých komunit. Ani po ideové stránce nešlo o nic originálního, Hitler pouze rozvedl to, co už dávno bylo vynalezeno. Snad jen s tím rozdílem, že se nacisté pokusili o rasovou genetiku. 

Nenávist vůči Židům nepředstavovala až do zkušenosti s holocaustem nic neobvyklého. Vlastně tento latentní rasismus nikoho nepobuřoval. V dobové literatuře najdeme po celá staletí očividné doklady, že šlo o zcela běžný a rozšířený kolorit. Jako by potkat Žida představovalo pro běžného Evropana něco nežádoucího. Jak rádi lidé uvěřili historkám o zločinných Židech! Stačí připomenout nejznámější aféry: Dreyfuse ve Francii, Hilsnera u nás. Důvod?

Nejpřekvapivějším zjištěním je, že ačkoliv antisemitismus zůstává, jeho důvody se mění. Čím vším Židé vadili? Pokaždé něčím jiným. V dobách předkřesťanských svým monotesimem. Jenomže vadit nepřestali ani po nástupu monoteistického křesťanství. Odůvodnění? Hodilo se vše. Židé zabili Ježíše! Žid Jidáš ho zradil! Tato argumentace však měla jednu zásadní chybu. Kristovi učedníci byli přece také Židé. Ježíš sám rovněž. Ale na to se v zájmu antisemitismu zcela nelogicky zapomnělo.

Paradoxy se kupily i nadále. V osvícenských dobách odklánějících se od náboženství ve jménu lidského rozumu se ortodoxní hluboce věřící židovstvo mohlo zdát jako brzda lidského pokroku, jako zpátečníci. Následuje však absurdní veletoč. Už na začátku 20. století se rozmáhá mínění, že Židé stojí za světovými revolucemi. Že jsou bořiteli starých pořádků. Komunisti! Zvrhlí dekadentní modernističtí umělci, reformátoři!

Odlišnost

Židům se samozřejmě během dějin vyčítalo mnohem víc. Že prý páchají rituální vraždy na křesťanských dětech, šíří malomocenství, kradou a pálí hostie. Jako by Židé vzbuzovali v lidech jakýsi iracionální strach a obavy. Jako by rozum teprve následně hledal racionální argument pro podvědomou a nevysvětlitelnou nenávist a úzkost. Proč se lidé báli Židů? Měl na to vliv podvědomý strach z kastrace, o kterém píše Freud? Mohla obřízka symbolizovat tyto skryté úzkosti v našem nitru? Obřezávaly se však i jiné národy, nejen Židé.

Jediným neoddiskutovatelným důvodem se zdá židovská jinakost. Odlišovali se nejen náboženstvím a zevnějškem (oblečení, vousy apod.). Po většinu dějin neměli vlastní stát, s nímž by je člověk mohl identifikovat. Povědomí, které se o židovském národě vytvářelo, tak souviselo s fenoménem vyhnanství a uprchlictví. Neasimilovali se s místním obyvatelstvem a mluvili většinou jiným jazykem. Dá se tedy říct, že do jisté míry se židovský element vyčleňoval a vyděloval sám. Židé tak lidem připadali nejen jiní, ale často také nesrozumitelní.

Když k tomu připočteme celou řadu kulturních stereotypů, jako např. obraz vychytralého židovského lichváře, oheň je na střeše. Představa Žida mnohdy splývá s čímsi cizorodým, nebezpečným, nedůvěryhodným a proradným. Logika a racionalita přestávají hrát rozhodující roli. Dostáváme se na nebezpečné pole pocitů, strachů, obav, nejistot a předsudků. 

Dějiny Židů se povětšinou odehrávají v cizině, v obklopení jinou většinovou kulturou a náboženstvím. Existence ghett nebyla jen výsledkem tlaku na segregaci Židů. Do jisté míry to Židům rozptýleným po světě vyhovovalo, protože jim to umožňovalo jako národu a kultuře přežít, uchovat si identitu, když sami neměli žádný existující stát, který by mohli rozvíjet.

Žid není žid

Před antisemity stál vždy velký problém. Jak poznat, kdo je Žid a kdo ne? Když se Žid hlásil k víře předků, odpověď byla jasná. Ale jinak? Charakterizuje židovstvo náboženství, nebo rasová příslušnost? Kolem této obtíže se točí celé dějiny antisemitismu. Ale tento otazník nezajímá jen nepřátele Židů, ale klíčovou roli sehrál i v dějinách samotného židovského národa.

Ptáme-li se, proč se osudy Židů tolik liší od jiných národů, nevystačíme si pouze s výčtem jejich specifik. To klíčové se odehrálo už ve starověku. Středomoří tehdy ovládali Řekové a později Římané. Za typický rys tohoto období rozkvětu můžeme považovat náboženský synkretismus, to znamená, že jednotlivé víry existovaly vedle sebe, a dokonce se prolínaly. To však židovské náboženství, vyznávající jediného Boha, nedovolovalo. 

Židé budili od starověku nevoli svým lpěním na jediném Bohu. Odmítali se klanět zbožštělým sochám římských císařů v chrámech. Dávno předtím, než Hitler vymyslel zákony zakazující křížení rasy, byli to Židé, kdo zamítali sňatky s Nežidy. To všechno budilo nevoli a přivolávalo nenávist.

Židy ovšem nemůžeme chápat jako nějakou jednotnou komunitu. Naopak. Většina z nich, zejména ti bohatší, dokázali docela dobře soužít s ostatními národy a náboženstvími. Přizpůsobili se světu a nelpěli na tradici víc, než bylo žádoucí. Vedle nich však existovalo něco jako tvrdé jádro. Chcete-li, fanatici. Ti odmítali kompromisy a chtěli zachovat přikázání předků.

K židovskému Bohu patřila také víra v zaslíbení, které kdysi Jahve učinil – přislíbil svému lidu zemi. Klíčovým místem víry se od svého vybudování králem Šalamounem stává také Chrám v Jeruzalémě. Celé náboženské frakce byly ochotné bojovat nejen za vládu v zemi zaslíbené, ale i za chrámový „příbytek“ svého boha. Motivováni vírou se vrhali i do předem prohraných bitev s přesilou. Hnali svůj národ do zápasu s Řeky, s Římany, ale i s umírněnými Židy, kteří se odcizili víře předků, i když její chápání se ve skutečnosti během staletí proměňovalo, a to včetně významu samotného Chrámu.

Dalo by se říci, že obě skupiny přispěly ke zrodu antisemitismu. Militantní radikální věřící svým postojem k jiným náboženstvím a neochotou se podřizovat a soužít s jinými kulturami. Ti umírněnější dali světu argumenty proti radikálním Židům, ačkoli sami byli také Židé. A vnější svět nedokázal rozlišovat. S židovskými náboženskými fanatiky se lidově řečeno svezli i ostatní příslušníci židovského národa. Žid jako žid? Osudová chyba.

Lichváři

Velkou zbraň v rukou antisemitů vždy představovaly stereotypy vnímání. O Židech se například mluvilo jako o lichvářích. Přitom si toto povolání nevybrali, ale donutily je k němu okolnosti. Roku 1215 rozhodl IV. lateránský koncil katolické církve, že Židé mají žít v uzavřených komunitách a nosit znamení. Směli vykonávat jen některé profese a nemohli vlastnit půdu. Mohli se však živit tím, co se zapovídalo křesťanům: půjčovat peníze na úrok. Tak vznikl obraz chamtivého Žida. Nic na tom nezměnil fakt, že křesťané dělali totéž. Nejprve tak trochu „pod pokličkou“, po nástupu renesančního měšťanstva a reformovaných církví i veřejně. Bankovnictví se od té doby těší naopak vysoké prestiži.

Jako zlodějské lichváře je zkrátka viděl každý, kdo jim záviděl jejich výdělky nebo si na jejich peníze dokonce dělal zálusk. Dodnes se hraje například Shakespearův Kupec benátský. Postava Žida Šajloka se inspirovala staršími díly, jako např. Marlowovou hrou Maltský Žid. Šajlok jde tak daleko, že si v případě nesplacení dluhu žádá právo vyříznout dlužníkovi z těla kus masa! Tím možná vyšel Shakespeare vstříc dobovému pohledu publika nevražícího na Židy. Na druhou stranu se stereotypnímu vnímání výrazně vzepřel. Šajlok pronáší monolog ozřejmující jeho motivaci.

Jak se chovali křesťané k němu a příslušníkům jeho národa? Zlo plodí zlo. Šajlokova bezohlednost je plodem bezohlednosti druhých. Ale konec hry? Šajlok přestupuje na křesťanskou víru. Proč? Měl to být symbol naděje na odpuštění a mír mezi národy? Hold hodnotám křesťanství? Nebo ani génius Shakespeare nedokázal překonat dobovou podmíněnost a s absolutní samozřejmostí nadřadil vlastní náboženství nad víru Židů?

Exodus z východu

Výbuchy násilí vůči Židům sledujeme od starověkých dob. Ve středověku souvisely například i s křížovými výpravami. Velké protižidovské běsnění zažilo tehdy také Porýní. Novodobé pogromy však nepřicházely z Německa, ale z východu. Právě odtud na přelomu 19. a 20. století prchaly na západ početné rodiny. Židé v Rusku měli tradičně velmi svízelné a nerovnocenné postavení. Až na malé výjimky směli žít pouze na vyčleněném území. To samozřejmě přispívalo k jejich velké chudobě. Několika jednotlivcům se přesto podařilo překonat nevýhodu svého původu a stát se významnými a bohatými občany. To pochopitelně budilo závist. Zášť společně s odporem ke zbídačené většině židovstva podněcovala antisemitismus.

Podvrhy

Ten v carském a později stalinském Rusku nevzešel jen z nálady lidových vrstev. Podobně jako v hitlerovském Německu pocházel i z nejvyšších míst. Tak vznikl asi nejslavnější podvrh v dějinách antisemitismu. Takzvané Protokoly sionských mudrců vytvořila carova tajná policie. Měly dokazovat snahy světového židovstva ovládnout svět. Na cara tehdy podvrh neudělal velký dojem, ale zlo jednou vypuštěné z láhve již na světě zůstalo. Prakticky identický obsah koloval později Evropou, a našel odezvu dokonce i mezi vzdělanci v západních zemích. Podvrhy mají neuvěřitelnou schopnost odolávat faktům. I když je pravost vyvrácena, myšlenky zůstávají. Co na tom, že spiknutí nebylo prokázáno?

Na přelomu 19. a 20. století prchaly miliony Židů z Ruska, Ukrajiny a Haliče zejména do Ameriky. A pryč je nehnala jen bída, ale i strach. Novodobé dějiny perzekuce odstartoval pogrom v Oděse roku 1871. O deset let později se rozhořela celá vlna pogromů asi na stovce různých míst! Roku 1891 bylo vyhnáno na 10 tisíc Židů z Moskvy. Někdy se pogromů aktivně účastnila i policie a armáda!

TIP: Ostudné rabování a židovský pogrom v Holešově

Židé se na východě právem cítili nežádoucí. Vlna uprchlíků, která po pogromech zaplavila západní Evropu, však pomohla zažehnout novou explozi nenávisti v Německu a dalších zemích. Vždyť Židé, kteří přicházeli z východu, nezapadali ještě víc než „domácí“ Židé. Lišili se jazykem, vzděláním a lpěním na náboženství. Smyčka se přitom utahovala. Kdo nestihl utéct včas, měl to stále těžší. Uprchlíky nevítá domácí obyvatelstvo nikdy a nikde, natož Židy. I Československo si vybíralo. Německé a rakouské uprchlíky před nacisty většinou přijímalo, a to včetně Židů. Polské Židy ale na svém území nechtělo.