Od nadšenců k národnímu sportu: Cesta českého hokeje z rybníku mezi světovou elitu

Ačkoliv naše země nikdy neoplývala vhodnými přírodními podmínkami pro lední hokej, už v prvních letech jsme se na mezinárodní scéně zařadili mezi nejlepší evropské týmy. Hráči se lvem na prsou vždy představovali pro své soupeře trvalé nebezpečí a zajistili českému a československému hokeji trvalý respekt, úctu a obdiv po celém „hokejovém“ světě. 

Hokejoví mušketýři 

Lední hokej se v Čechách poprvé objevil na přelomu 19. a 20. století. Nutno ale říci, že od toho dnešního se hodně lišil. Hrálo se až v 11 hráčích, s kulatým míčkem a holemi, které připomínaly držadla deštníků. Branky byly podobně velké jako fotbalové. Tento typ hokeje se označoval jako bandy hockey. To už se ale v Evropě pomalu začal prosazovat hokej kanadský. Ten se lišil velikostí hřiště, pravidly, počtem hráčů i holemi a postupně zatlačil svého předchůdce do pozadí. 

Na počátku 20. století bylo v Praze nejméně pět mužstev, která hrála hokej pravidelně. První oficiálně zaznamenané utkání se uskutečnilo 6. ledna 1901. Hokejisté pražské Slavie v něm nastoupili proti Bruslařskému závodnímu klubu a zvítězili 11:4. V témže roce slávisté sehráli také první mezinárodní zápas a to s vídeňským klubem Wiener Training Eisklub, tehdy vyhráli vysoko 17:3. 

Na mezinárodní scéně se čeští reprezentanti poprvé představili v lednu 1909, kdy se zúčastnil turnaje Chamonix. Sedmičlenná výprava ve složení Josef Gruss, Otakar Vindyš, Ctibor Malý, Boleslav Hammer, Jan Fleischmann, Jaroslav Jarkovský a Jan Palouš později dostala přezdívku „mušketýři s hokejkou“. Hráči nastupovali ve svetrech Slavie, jezdeckých rajtkách a na turnaji prohráli všechny čtyři zápasy. 

Doma se však stali středem zájmu a i zahraniční tisk na ně pěl chválu. Předseda mezinárodní ligy ledního hokeje, Francouz Louis Magnus dokonce poznamenal: „Potom co Češi předvedli jako úplní nováčci, jsem si jist, že jednou budou hrát v hokeji významnou úlohu.“ A měl pravdu. Do začátku první světové války Češi vyhráli tři z pěti evropských šampionátů. Mistrovství Evropy konané roku 1912 v Praze, ale bylo po německém protestu proti neregulérnímu kluzišti a neoprávněnému startu Rakouska anulováno a naši reprezentanti tak o jeden z titulů nakonec přišli. 

Poprvé pod pěti kruhy 

V roce 1920 se lední hokej představil i v rámci letních olympijských her v Antverpách. Turnaje se kromě evropských mužstev poprvé zúčastnily také týmy Kanady a USA, které tvořili profesionálové z elitních severoamerických soutěží. Ti své evropské protivníky převyšovali nejen hokejovým umem, ale také mnohem kvalitnější výstrojí. „V našem skromném vybavení jsme si připadali jako pápěrky proti těm pořízkům, navlečeným do kůže, plsti, řemení a vložek z hliníkového plechu. Oči jsme mohli nechat na jejich ‚hagenkách‘, nožích s hliníkovými ploškami, se závistí jsme si prohlíželi i jejich zásobu holí. Ještě víc nás však očarovala kanadská bruslařská technika. Pohybovali se po ledě jako ďasi,“ vzpomínal později reprezentant Karel Hartmann. 

Zápasy se zámořskými soupeři dle očekávání skončily naprosto jednoznačně. Čechoslováci nejprve podlehli Kanadě 0:15 a následně schytali výprask i od Američanů, s kterými prohráli 0:16. Závěrečný duel se Švédy ovšem naši reprezentanti zvládli a po vítězství 1:0 získali bronzové medaile. 

První domácí mistrovství a vznik soutěže

Meziválečné období poznamenal rozpad hokejového svazu (1923). Důvodem byly hádky a třenice mezi kluby, zejména pak mezi pražskými S (Slavií a Spartou). Problémy se promítly i do reprezentace. Na olympijských hrách v Chamonix v roce 1924 skončili Čechoslováci až na 5. místě a za vysokou porážku od Kanady (0:30) schytali vlnu kritiky. Podobně neslavně dopadli i o čtyři roky později ve Svatém Mořici a zimních her v Lake Placid 1932 se už reprezentace vzhledem k nedostatku financí ani nezúčastnila. Od roku 1930 se začalo každoročně pořádat také mistrovství světa. Mladá republika tento turnaj poprvé hostila o tři roky později. 

Pražská Štvanice si tak od 18. do 25. února užila nádherné hokejové bitvy. První dvě místa podle očekávání obsadily zámořské týmy, třetí skončili Čechoslováci, kteří v duelu o titul mistrů Evropy zdolali Rakousko 2:0. Zajímavostí je, že utkání proti Švýcarsku, jež domácí hokejisté porazili 1:0, odehrála celý zápas bez střídání pětice Jaroslav Pušbauer, Wolfgang Dorasil, Karel Hromádka, Jiří Tožička a Josef Maleček. 

Na počátku roku 1937 se československým hokejistům splnil jejich dávný sen. Byla totiž založena ligová domácí soutěž. „Tak přece se zahájila po všech obavách ligová soutěž klubů v kanadském hokeji,“ jásal nadšeně týdeník Star. 

První tři zápasy se uskutečnily 3. ledna na přírodním ledě. Úplně nejdřív se začalo hrát v Ostravě, kde Sparta remizovala s Vítkovicemi 1:1. Naprostým suverénem soutěže se stal v konkurenci dalších sedmi týmu klub LTC Praha, který v letech 1937–1949 vyhrál ligu celkem 11krát a úspěšně si vedl i na mezinárodní scéně. 

Rok před vypuknutím druhé světové války hostilo Československo v Praze další MS. Náš výběr opět skončil na třetím místě, lepší byli pouze mistři z Kanady a hráči Velké Británie. Pro výběr vedený trenérem Mikem Bucknou šlo o historicky teprve druhou medaili. Jeho chvíle, stejně jako chvíle národního týmu však měla teprve přijít. 

Zlato a okovy 

Necelé dva roky po skončení války se v srdci Evropy pořádal další šampionát a ten vešel do historie. Českoslovenští hokejisté na něm získali poprvé zlaté medaile. Tým sice prohrál klíčovou bitvu se Švédy (1:2), jenže ti pak senzačně klopýtli s Rakušany (2:1). Toho domácí výběr využil a po jasném skalpu Američanů (6:1) poskočil na nejvyšší stupínek. 

Hokejem tehdy žila celá země. Stadion na Štvanici byl den co den obklopen davy fanoušků, kteří marně doufali, že se na ně usměje štěstí a dostanou se na tribuny. Na olympiádě ve Svatém Mořici (1948) pak naši reprezentanti znovu sahali po zlatu. V klíčové bitvě remizovali s Kanadou 0:0, ale lepší skóre posunulo na první místo tým javorového listu. 

Další turnaj ale dopadl pro Čechoslováky znovu skvěle. V týmu sice chyběli hokejisté, kteří na podzim 1948 tragicky zahynuli při letecké havárii nad kanálem La Manche, nicméně mužstvo bylo dobře doplněno o nové tváře z LTC Praha a Českých Budějovic. Národní tým ve Stockholmu poprvé zdolal na velké akci Kanadu (3:2) a bral podruhé zlato. Při návratu domů pak „zlaté hochy“ vítaly davy fanoušků. Bylo to na dlouho dobu naposledy. Moc v republice mezitím uchvátili komunisté, kteří v inscenovaných politických procesech mistry světa odsoudili za údajnou vlastizradu a poslali je na několik let do vězení či pracovních táborů. 

Vy nám tanky, my vám branky! 

Vinou obřích ztrát se český hokej ocitl v izolaci a ohromné krizi. Vzestup byl pozvolný, mladí hráči museli výkonnostně teprve dorůst. Mezinárodní scénu mezitím ovládla sovětská sborná. Jejich největším soupeřem v cestě za zlatem se stali v 60. letech právě hráči se lvem na prsou. Na olympiádě v Grenoblu roku 1968 naši hokejisté porazili „rudou mašinu“ 5:4 a ukončili tak její šňůru neporazitelnosti čítající 32 utkání. Kvůli remíze se Švédy 2:2 se však museli Čechoslováci spokojit se stříbrnými medailemi. Půl roku po zimních hrách, vtrhly do republiky vojska Varšavské smlouvy a zabránily vůli občanů po větší svobodě a demokracii. 

Mistrovství světa 1969 se mělo původně pořádat v Praze. Komunističtí mocipáni ale neměli zájem, aby se v rozjitřené atmosféře lidé srocovali ve větším množství. Obávali se protestů a nepokojů a turnaj byl proto přesunut do Stockholmu. Až tam se poprvé střeli hráči okupované země s týmem SSSR. Někteří reprezentanti si na protest proti okupaci přelepili pěticípé hvězdy ve státním znaku černou páskou. „Vy nám tanky, my vám branky!“ znělo heslo po dvou nezapomenutelných zápasech. Českoslovenští hokejisté v nich dokázali porazit sovětskou sbornou 2:0 a 4:3, a přestože nakonec skončili až na třetím místě, pro národ se stali hrdiny. 

Dlouhé čekání 

Hokej představoval v období normalizace jednu z mála možností, jak alespoň na chvíli uniknout z temné reality. Právě hokejové bitvy se Sovětským svazem stmelovaly národ. Vítězství považovali za své všichni. Navíc v té době dozrávala nová zlatá generace a další titul tak visel ve vzduchu. Nakonec se ho fanoušci dočkali po dlouhých 23 letech na MS 1972, které znovu hostilo Československo. O zisku zlatých medailí rozhodli hokejisté 20. dubna v památné bitvě se Sověty, kterou vyhráli 3:2. Praha tehdy znovu žila hokejem a vyprodaná sportovní hala tleskala novým hrdinům. To ovšem nebylo všechno. Tým postavený kolem Jiřího Holečka, Jaroslava Pouzara či Ivana Hlinky vybojoval titul i v roce 1976 a v následujícím roce ho dokázal poprvé obhájit. 

Od 70. let se začali evropští hokejisté prosazovat i v zámoří, kde vedle slavné NHL (National Hockey League) fungovala v té době několik let i konkurenční WHA (World Hockey Association). Češi a Slováci však mohli do zámoří (až na výjimky) odejít jen za cenu emigrace. V roce 1974 zvolili tu cestu Václav Nedomanský a Richard Farda. Jejich příklad inspiroval další a v 80. letech následovala silná vlna odchodů. 

Navzdory těmto ztrátám se československý hokej stále dokázal držet mezi špičkou, vychovávat další talenty a vozit medaile z velkých turnajů. Na olympiádě v Sarajevu 1984 byl národní tým opět blízko konečnému triumfu a o rok později získal na domácím MS po osmi letech opět titul mistrů světa.

Zlato ve velkém! 

Na začátku 90. let se výrazně změnila mapa Evropy a následně i geografie světového hokeje. Světová špička se vyrovnala a získávání cenných kovů začalo být po zavedení nových pořádků stále obtížnější. Od prvního světového šampionátu v roce 1920 do rozpadu SSSR se na olympiádách a MS rozdalo celkem 57 sad zlatých medailí. Ty si mezi sebou rozdělilo šest zemí: Kanada, SSSR, Československo, Velká Británie, Švédsko a USA. Stejný počet států se však o medaile podělil i v následujících 17 letech. Roku 1995 přibylo do vybrané společnosti Finsko a o sedm let později také Slovensko.

Český hokej se na počátku 90. let krátce vzpamatovával ze ztrát způsobných rozdělením republik, poté ale přišlo období, jaké historie nepamatuje. Generace hráčů kolem Martina Procházky, Roberta Reichela, Martina Ručinského či Jiřího Dopity získala v letech 1996–2005 celkem šest zlatých medailí, přičemž nejcennějšího triumfu dosáhla na olympijském turnaji v Naganu.