Hokejový průkopník: Jaroslav Jiřík se stal prvním československým hráčem NHL

Jaroslav Jiřík se narodil 10. prosince 1939 ve Vojnově Městci na Vysočině. Jeho rodina se ale záhy přestěhovala a on tak s hokejem začínal na Kladně. Již v 17 letech se v kladenském dresu poprvé představil v nejvyšší československé soutěži a v roce 1959 získal s týmem svůj první mistrovský titul. Diváci si začali rychle zvykat na jeho góly, nešlo o žádné parádičky, které by fanoušky zvedaly ze sedadel, ale protlačené a doklepnuté puky.

„Já myslím, že hokejová role je daná už předem. Někdo dává míň gólů, jiný je zase technik. Já prostě věděl, kam se mám před bránou postavit,“ vzpomínal později Jiřík. Svou hrou v předbrankovém prostoru si také vysloužil přezdívku, kterou mu vymyslel spoluhráč Stanislav Bacílek: „Člověče, ty se před tou brankou motáš jak brambor v hrnci. A vono je to vono!“

S přelepenou hvězdou

Po pěti sezonách na Kladně odešel Jiřík do Brna. Jihomoravskou metropoli si rychle oblíbil a v československé lize už pak nikdy nehrál za jiný klub. Tamní tým tehdy neměl v lize konkurenci a Jiřík se tak v letech 1962–1966 pokaždé radoval z mistrovského titulu. V té době už patřil k tradičním oporám reprezentace, s níž vybojoval i několik cenných kovů. Dres se lvem na hrudi poprvé oblékl v roce 1958, kdy zažil i premiéru na mistrovství světa. Celkem odehrál v národním týmu 132 utkání, v kterých nastřílel 83 branek. Třikrát se zúčastnil olympijských her a desetkrát si zahrál na světovém šampionátu.

Nezapomenutelným zážitkem pro něj jistě byl start na MS 1969 ve Stockholmu. Čechoslováci se zde měli dvakrát střetnout se sovětskou sbornou – poprvé od srpna 1968. Hráči se dohodli, že ani po jednom utkání nepodají soupeři ruku a na ledě nechají všechno. „Rudá mašina“ tehdy v hokeji kralovala a na světových šampionátech zaváhala jen málokdy. Českoslovenští hokejisté ale v první zápase zvítězili 4:3 a o týden později porazili Sověty 2:0. Někteří reprezentanti měli navíc během těchto utkání rudou hvězdu ve státním znaku přelepenou černou páskou.

Toto gesto údajně vzešlo právě z Jiříkovy hlavy. „Pánové, když jsem chodil do školy, tak nad lvem byla korunka, tak proč by tam teď měla být hvězda?“ řekl tehdy v kabině. Prohry se Švédy (0:2 a 0:1) ale nakonec odsunuly národní tým na třetí místo. Přesto bronzové medailisty vítaly po návratu domů stovky lidí. „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!“ hlásal transparent jednoho z fanoušků na ruzyňském letišti. Vládnoucí soudruzi nakonec hokejistům prominuli i přelepené hvězdy. 

Proč se nepereš?

Zarputilého útočníka si během reprezentačních akcí vyhlédl kanadský trenér Scotty Bowman a oslovil ho s nabídkou na přestup. „Přišli za mnou a Pepíkem Horešovským, jestli chceme do NHL. My jsme říkali: To nezáleží na nás, musíte se zeptat jinde, ta možnost nám připadala nepravděpodobná.“ Ačkoliv Jiříkovi ještě nebylo 30 let, což představovalo jednu ze základních podmínek zahraničního angažmá, dostal nakonec povolení.

Zámořskou soutěž v té době hrálo jen 12 mužstev a drtivou většinu hokejistů tvořili Kanaďané. Pro hráče z Evropy tedy bylo velmi obtížné se prosadit. Po tréninkovém kempu poslalo vedení klubu St. Louis Blues československého reprezentanta do záložní celku v Kansas City, který působil v nižší lize (CHL). V nižších soutěžích se to mezi mantinely často mlelo. Jiřík se zpočátku bitkám vyhýbal, až na něj spoluhráči začali dorážet: „Hele, proč se nepereš, vždyť je to součást našeho povolání.“ Až během utkání s Omahou se do potyčky přimíchal. „Už nešlo cuknout. Já jsem toho chlapa strhnul, on padnul na led a já si na něj sednul. Nevěděl jsem, co dál. Bylo mi blbý ho mlátit, tak jsem se sebral a odjel na střídačku. To pro něj byla ta největší potupa!“

Trable se střechou a daty

Život v Severní Americe si československý zástupce užíval. Nevěřícně zíral, když ho zavedli do přepychové čtvrti plné nově zařízených apartmánů a řekli mu: „Vyber si.“  Stejně jako většina hokejistů i Jiřík miloval rychlou jízdu v luxusních vozech. V Kansasu si proto opatřil Cadillac se stahovací střechou. „Hned na poprvé se střecha nějak zasekla a nechtělo se jí zpátky. Během chladného večera jsem pak málem zmrznul. V servisu mi mechanismus spravili, ale já už ho raději nepoužíval,“ vzpomínal později s úsměvem.

Na podzim 1969 se v New Yorku oženil se svou milou Kristinou, letuškou Československých areolinií. Jeho spoluhráči z Kansasu mu při této příležitosti uspořádali hostinu a zavalili ho dárky. Rovněž ho zaskočili předčasnou gratulací k narozeninám. V Americe se totiž dny a měsíce v datu píší obráceně. „Koukal jsem na ně jako zjara a pak mi to došlo. Prohodili desítku s dvanáctkou. Jenže party už běžela, tak jsem s nimi třicetiny oslavil o něco dřív.“

Tak si jeď!

Zarputilému útočníkovi se v CHL dařilo, odehrál zde 53 zápasů, vstřelil 19 branek a navrch přidal 16 asistencí. V březnu 1970 jej proto Bowman povolal do NHL. Premiéru si Jiřík odbyl 22. března v zápase proti Chicagu Blackhawks. Shodou okolností hrál tehdy za tento tým útočník Stan Mikita, který se rovněž narodil v Československu, avšak již od dětství vyrůstal v Kanadě. V dresu St. Louis Blues nakonec „Brambor“ nastoupil ke třem zápasům. V utkání proti Los Angeles Kings vstřelil i gól, ale sudí mu ho neuznali. „Byl to takový můj typický protlačovák. Puk jsem propasíroval asi deset centimetrů za čáru i s betonem brankáře. Jenže brankový rozhodčí to nezpozoroval. Kluci mě pak na střídačce utěšovali, že aspoň oni gól viděli,“ vybavoval si po letech. 

Citově však reprezentační útočník v Americe strádal. Jeho manželka se mezitím vrátila do vlasti a Jiříka to začalo táhnout za ní. „Dnes už bych to neudělal. Jenže tenkrát se mi stýskalo, byl jsem čerstvě ženatý a navíc se nám narodilo dítě. Uháněl jsem Bowmana a pořád jsem měl sbaleno. Po zápase v Pittsburghu jsem za ním zašel zase. Povídá mi: Já vím, chceš domů, že? Tak jeď...,“ vzpomínal s odstupem.

St. Louis pak v play-off pronikli až do finále Stanley Cupu. Klub následně Jiříkovi nabízel kontrakt i pro nadcházející sezonu, ale on odmítl: „Dostal jsem pozvánku do přípravného kempu. Jenže to zase vypadalo na začátek na farmě a já už měl svůj věk. Zůstal jsem doma. Moc jsem si ale přál, aby mi bylo o pět let míň.“

Po návratu do vlasti strávil ještě několik sezon v brněnském klubu a roku 1975 pověsil brusle na hřebík. Celkem odehrál v domácí soutěži 450 utkání a vstřelil 300 branek. U hokeje ale Jiřík zůstal. Jako trenér vedl několikrát Brno, Plzeň či Nitru a v letech 1977–1980 stál také na lavičce švýcarské reprezentace. Po revoluci se pak nějaký čas živil jako hráčský agent.

Osudný start 

Již od mládí Jiřík toužil létat. Tento sen si splnil po konci hokejové kariéry v roce 1994, kdy složil pilotní zkoušky. Již o tři roky později ale přišla první nehoda, když během letu jeho stroji vysadil motor. Jiřík se pokusil o nouzové přistání, ale v těžkém terénu se letoun převrátil. Bývalý hokejista havárii odnesl lehkým poraněním hlavy a stěžoval si na bolest zad. Od létání ho to ale neodradilo. „Víte, já jsem chtěl být pilotem už odmala, ale kvůli hokeji jsem nemohl. Dnes mám nalétáno přes pět set hodin,“ uvedl v prosinci 2009, při oslavě 70. narozenin.

TIP: Vymažte ji z historie: Ženské běžecké rekordy Zdeňka Koubka

V červenci 2011 usedl za knipl naposled. Ačkoliv jeho stroj neměl platný technický průkaz, a nesplňoval tak podmínky pro řádný provoz, rozhodl se Jiřík vzlétnout. Krátce po startu ale začal mít patrně potíže s motorem a byl nucen přistát. Přestože k tomu měl dostatečný prostor, rozhodl se pro riskantní otočku a návrat na letiště. Manévr ale nezvládl. Jeho Vixen II dopadl do nedalekého pole a začal ihned hořet. Jiřík zemřel okamžitě po pádu na mnohačetná zranění.

Následné vyšetřování ukázalo, že za havárii mohl technický stav letounu a chyba pilota, který nerespektoval, že stroj ještě nebyl schválen k provozu a také vzlétl, i když při předchozích letech zaznamenal problémy s výkonem motoru a dále chybným řízením těsně před havárií.