O dětech z krabice: V rodině pána z Veitmile se narodila devaterčata!

Rod Veitmilerů odvozoval svůj původ od tvrze Veitmile u Smrkovic. V erbu měl žernov, tedy mlýnský kámen. A od mlýna je odvozeno i jméno rodu, vždyť německy Weitmühl znamená vzdálený mlýn. Žili, byli ve starém mlýně jedni Krabicové a všude to měli z pekla daleko, chtělo by se říct. Ale ono to není tak jednoduché. Třeba jméno Krabice. Kde se vlastně vzalo? Proč si někdo říká tak obyčejně a přitom zvláštně?

Příliš mnoho dětí

Před dávnými časy se jedné poddané Veitmilerů narodila trojčata. Toť se ví, byl z toho poprask. To není jak dnes, kdy si lidé nezávidí, pomůžou si, když je třeba a pomlouvat by je ani nenapadlo. Tehdy byla jiná doba. A tak manželka pána z Veitmile naznala, že v tom musel být čert, nebo alespoň jiný mužský. Co jeden, několik! Na tři děti, no ne? A hned se s tím také musela svěřit, tu kuchařce, támhle slouhovi...

Ale protože měl tehdy osud na starost mnohem méně lidí, záhy došlo i na Veitmilerku. Sama otěhotněla, ale nadšení z požehnaného stavu jí vydrželo jen do porodu, kdy přivedla na svět hned devět chlapců. Vzhledem k jejím předchozím tvrzením to byl průšvih! V žádném případě se to nesměl dozvědět manžel. A protože není racionálnějšího tvora, než ženy krátce po porodu, vydala Veitmilerka rozkaz vzít všechny děti až na jedno, uložit je do krabice a v rybníce utopit jako koťata. Porodní bába dobře věděla, kdo jí dává jíst, takže se několikrát pokřižovala, sebrala nemluvňata a šla.

Zásah osudu

Osud však umí být milosrdný, a tak se stalo, že bábu potkal na cestě k rybníku pan Veitmiler. Ženština se sice chvíli tvářila, že seče trávu, ale když na ni pán udeřil, kápla božskou. Veitmiler nevěnoval pozornost jejímu kání a slibům, že už to nikdy neudělá, a horečně přemýšlel. A protože na pomluvy o cizoložství příliš nedal, rozhodl se vyřešit situaci šalamounsky. Bábě rozkázal, aby chlapce zanesla do nedalekého mlýna, kde se o ně bezdětní mlynářovic rádi postarali – zvlášť, když z toho koukal nějaký ten peníz od panstva.

Veitmiler se vrátil domů a dělal jakoby nic. Až uplynulo sedm let a na jakési hostině Veitmiler vyprávěl společnosti hrůzostrašný příběh. Hovořil o ženě, která hned po porodu ubezdušila své děti. Lišácky se zeptal společnosti, co by taková matka zasloužila a jeho žena bez zaváhání odpověděla, že stejnou smrt, jakou uchystala oněm nemluvňatům. V tu chvíli se otevřely dveře sálu a dovnitř vstoupilo osm chlapců, kteří byli neskutečně podobní panskému synkovi a Veitmilerovi samotnému. Manželka ihned věděla, kolik uhodilo. Protože se však chlapci rozeběhli k matce a objímali ji, nu, jako vlastní, a protože Veitmiler věděl své, rozhodl se kající se ženu neutopit, zato však přivinout zpět na svou hruď.