Nové bájné Eldorádo: Jak dopadlo pátrání po Bílém městě?

Té noci Sluneční chrám olizovaly nenasytné plameny. Aztékové ve městě Tenochtitlan se totiž konečně rozhodli, že vezmou osud do vlastních rukou a falešné posly bohů navždy vyženou. Evropané na improvizovaných barikádách zoufale bojovali o holý život. Conquistadoři čelili stonásobné přesile, přesto však nezakolísali. Šuškalo se totiž, že krvežízniví divoši zajatce obětují svým ohavným božstvům.

Na nové výzvy není čas

Když dorazil Hernán Cortés s posilami, bylo již téměř dobojováno. Kdo mohl, ten utekl, aby si zachoval zdravou kůži. Nikdo proto nevěnoval pozornost jednomu ze zvědů, kterého před časem vyslali do kraje, přestože přinesl zajímavou zprávu. Je datována k 5. červenci 1520: „Bělostná zář stěn a zdí domů leskne se ve sluneční záři a odráží navenek bohatství jeho obyvatel. Zelená pro prales, zlatá pro domovy, přesto je čistá bílá hlavní barvou Hueitlapatlánu. Velikost toho sídla a vesnic na terasách v okolí překonává vše, co jsme dosud v tomto bezbožném kraji viděli. La Ciudad Blanca je bohatší než celé Mexiko. Je krásnější, nádhernější než všechna města Aztéků.“ (Z pátého dopisu Hernána Cortése Karlu V.)

Barvitý popis byl delší, ale Hernán měl jiné myšlenky. Nejprve chtěl vyřešit bezprostřední problémy. Jediný zdroj informací o bájném městě tak byl založen ad acta. Velký dobyvatel teď stejně neměl čas hnát se za přeludem. Anebo o žádný přelud nešlo a zpráva o Bílém městě (La Ciudad Blanca) byla pravdivá?

Věčná legenda

Ozvěny Cortésovy depeše naplno zazněly až v roce 1830. Tehdy bájné sídlo vykreslil ve svém díle, zaměřeném na zmizelé civilizace, Lord Kingsborough. Pojmenoval ho Město opičích bohů a dělal vše proto, aby vyvolal co největší senzaci. V tomto kontextu je mnohem důvěryhodnější práce jistého amatérského archeologa jménem Sylvano Morley. Tento kartograf se totiž během první světové války soustředil na mapování místních řek a jejich přítoků a při pohybu po území domorodých kmenů Pechů, Miskitů, Sambů a Tawakahů narážel stále častěji na tradované příběhy a zkazky o „obrovském městě, které pohltila džungle“. Domorodci jej prý museli opustit, protože s příchodem hispánských plenitelů ztratili pouto se svými vlastními bohy. Dalším, kdo prý osobně, byť z výše nebeské „zaniklé zbytky rozlehlé metropole“ v honduraské džungli spatřil, byl v roce 1927 pilot Charles Lindberg. 

Pět století nepotvrzených zpráv, neověřených pozorování a řada neúspěšných pokusů o nalezení mytického města v srdci Hondurasu by ale nyní mohlo být završeno úspěchem. Bájná metropole, kam se podle pověstí „ukryli všichni bohové z amerického kontinentu po příchodu Španělů“, by přitom mohla ležet jen 220 kilometrů od města Trujillo. Jenže celá oblast hypotetického výskytu je pokryta neprostupnou džunglí a patří mezi končiny, kam se noha cestovatele ještě nevydala. 

Lovci pokladů za monitory počítačů

I když předešlé líčení zní spíš jako úkol pro Lucasova Indiana Jonese, přijala tento úkol za svůj antropoložka Rosemary Joyceová z univerzity v kalifornském Berkley. Vědkyně se soustředila na rozbor etnografických skupin Hondurasu v oblasti Mosquitia. Při orientaci na 50 000 km² bujné vegetace využívala leteckých snímků. 

„Hranice mezi kmeny a skupinami mesticů se v průběhu času měnily, často v závislosti na přírodních podmínkách,“ popisuje Rosemary Joyceová. „Někdy se řeka rozvodnila a ‚ukousla‘ si kus teritoria kmene. Ten pak musel zareagovat přesunem svých aktivit do jiného území.“

Ke sledování těchto dynamických proměn bylo zapotřebí řady leteckých snímků celého Hondurasu a ke slovu přišly i ty pořizované ve dvacátých letech minulého století. Na nich antropoložka spatřila atypicky uspořádané povrchové struktury připomínající obdélníky a čtverce, na které normálně v džungli nenarazíme. 

Nenáhodná pravidelnost objektů, vymezená jinými tóny zeleně, jí přišla podivná. Když se zaměřila na historické zdroje, vztažené k této lokalitě, dostala se přes zprávu pilota Lindberga až k Cortésově depeši králi z roku 1526. „La Ciudad Blanca jsem považovala za moderní mýtus, který se nezakládá na pravdě,“ popisuje Joyceová. „Ale představte si, že sami najednou uvidíte něco ‚podezřele pravidelného‘, a postupně se dozvídáte, že by se někde tady mohlo nacházet ztracené město. Mou vědou je však antropologie a tohle je práce pro archeology.“

Výzkumné instituce a vědecké ústavy se v tento moment nechtěly příliš zviditelňovat honem za přeludy, a tak se veškerá spolupráce odehrávala spíše na přátelské a kolegiální bázi. Situace se změnila až se zapojením Národního centra leteckého laserového mapování (NCALM). Jejich experti získali exkluzivní možnost otestovat si v praxi technologii LiDAR a přitom možná nalézt Město opičích bohů. Vše navíc s velkým povděkem kvitovala honduraská vláda, která by z nálezu měla největší prospěch a časem získala fantastickou turistickou lokalitu.

Město, které patří džungli

„Nalezli jsme tři hlavní shluky větších struktur, které vykazují archeologické rysy,“ potvrzuje Douglas Prestonová, novinářka New York Times, která byla k novátorskému experimentu přizvána jako nezávislá pozorovatelka. „Hovoříme tu o centrálním náměstí, řadě vysokých budov chrámového okrsku, veřejných prostorech i skupinkách obytných domů. Rozlohou je srovnatelné například s Copánem. Archeologové s datací příliš nepospíchají, ale toto město určitě bylo ještě velmi živé v letech 500–1000 našeho letopočtu.“

TIP: Archeologové objevili nové město v místech, kde vznikla pověst o Eldorádu

„Lokalita v Mosquitia byla kdysi zřetelně ovlivněna činností člověka,“ prezentuje snímky další z odborníků, archeolog Christopher Fischer. „Kde je dnes džungle, stály zahrady a vedly cesty. Město, či spíše trojměstí, se však značně lišilo od toho, co vídáme na jiných archeologických středoamerických lokalitách. Na odpověď, zda se skutečně jedná o mytické Bílé město, si ale budeme muset počkat.“