Norské zmrtvýchvstání: Lyžařka přežila 80 minut pod ledem. Lékaři jí naměřili 13,7 °C

V květnu 1999 se trojice mladých lékařů rozhodla zalyžovat si v horách Skandinávského pohoří. Všichni tři byli zkušení lyžaři – jak se na Nory sluší a patří – a chtěli si užít čerstvě napadaného sněhu. Jízda mimo sjezdovky se jim však téměř stala osudnou. Devětadvacetiletá radioložka Anna Bågenholmová při sjezdu zaváhala, upadla a při pádu hlavou prorazila led řeky.

Zajatec ledu

Čerstvá absolventka medicíny se nemohla dostat z ledové vody, v níž zůstala bezmocně zaseklá. Z ledu jí zůstaly čnít jen nohy. Její dva kolegové jí rychle přispěchali na pomoc. Pevně uchopili její lyže a pokusili se ji vytáhnout, ale Anna zůstávala zaklíněná mezi kameny. Práci jim navíc znesnadňoval i silný led.

Zavolali o pomoc, ale přicházeli o drahocenný čas, během kterého byla radioložka zaklíněná hlavou dolů, ve vší výstroji promočené ledovou vodou, která ji stahovala ke dnu. Ženě se naštěstí podařilo najít vzduchovou kapsu, díky které vydržela dalších čtyřicet minut při vědomí čekat na přivolanou pomoc. Pak se však přestala hýbat a jakkoliv reagovat na své kolegy.

Otázky života a smrti

Na prosbu lyžařů o pomoc reagoval policejní důstojník Bård Mikkalsen. „Věděl jsem, že jde o vážný případ,“ vzpomíná na dávné květnové odpoledne. Přivolal na místo dva záchranné týmy – jeden z vrchu hory v Narviku, druhý z jejího úpatí. Oslovil i nejbližší leteckou záchrannou službu v Bodø, vzdálenou přes tři sta kilometrů, ale ta už musela vyrazit k transportu nemocného dítěte. „Řekl jsem operátorovi: Musíte sem poslat helikoptéru a na rozhodnutí máte jen jednu minutu. Potom mi musíte zavolat. Čas utíká,“ vypráví Mikkalsen. Záchranáři se rozhodli helikoptéru odvolat a poslat ji k lyžařům.

Když dorazil záchranný tým, byla už Anna pod ledem celých osmdesát minut prakticky zmrzlá. Nedýchala, ani jí netlouklo srdce, klinicky byla mrtvá. Navzdory tomu, že se z podobně nízké tělesné teploty dosud nikdo nikdy neprobral, začali po jejím vyproštění záchranáři s masáží srdce. Vrtulník ženu transportoval do nemocnice v Tromsø. Do rukou profesionálů v nemocnici se dostala víc než dvě a půl hodiny poté, co propadla ledem. Její teplota v tu chvíli byla neuvěřitelných 13,7 °C.

Bez pulsu

„Měla úplně rozšířené zorničky. Byla úplně voskově bílá. Když jsem se jí dotknul, byla pořád mokrá a ledově studená. Vypadala bezpochyby mrtvá,“ vzpomíná na události vedoucí urgentního příjmu Mads Gilbert. „Na elektrokardiogramu, na který ji připojil lékař v helikoptéře, byla naprosto plochá linka. Mohli byste ji nakreslit pomocí pravítka. Žádné stopy života,“ vrtí hlavou lékař s tím, že přesto učinil pro Annu životně důležité rozhodnutí: „Neprohlásíme ji za mrtvou, dokud nebude zahřátá,“ prohlásil tehdy Gilbert.

Nadějí lékařů zůstávalo, že Bågenholmová byla tak podchlazená, že její mozek začal zpomalovat ještě před smrtí, aby se chránil před poškozením. Při běžné tělesné teplotě 37,5 stupně Celsia dokáže lidský mozek bez kyslíku pracovat zhruba dvacet minut, než dojde k nenávratnému poškození. Ale pokud dojde k prudkému ochlazení, lidský organismus zpomalí celý metabolismus, aby šetřil energií. To umožňuje mozku, aby si vystačil s málem a pracoval s mnohem nižším přísunem kyslíku.

Naděje pro mozek

Gilbert se domníval, že tak nízká tělesná teplota, kterou tělo Bågenholmové mělo, spolu s neustálou masáží srdce od doby vyproštění až do příletu do nemocnice, by mohla stačit na uchování funkce mozku. Jeho tým mladou radioložku připojil na přístroje, které nahrazovaly činnost srdce a plic. Pomocí nich jí vypumpovávali krev a tu zahřívali. Díky tomu se během několika dalších hodin začala její tělesná teplota zvyšovat.

Monitorování srdce ukázalo několik výkyvů, ale její stav se přesto nelepšil. Tým lékařů se tím nenechal odradit, pokračoval ve své práci a čekal. Kolem čtvrté hodiny odpoledne dalšího dne, téměř den od osudného pádu do řeky, se činnost jejího srdce obnovila a krev jí začala proudit sama od sebe.

Návrat od bran smrti

Postupně se začalo uzdravovat i Annino tělo. Po dvanácti dnech dokázala otevřít oči. Kvůli rozsáhlému nervovému poškození trvalo ještě přes rok, než se dokázala sama pohybovat. Musela se učit znovu chodit, ale díky nezlomné vůli se jí to podařilo. Nyní pracuje v té samé nemocnici, ve které jí zachránili život. 

Příběh Anny Bågenholmové se neobjevil jen v knihách rekordů či ve studii odborného časopisu Lancet. Také změnil celkový pohled lékařských odborníků na případy smrti z podchlazení. „V případě velmi těžkého podchlazení při nehodě vedla devítihodinová resuscitace a následná stabilizace k dobrému fyzickému i duševnímu zotavení. Takový výsledek bychom měli mít na mysli u všech podobných případů,“ shrnuli vědci ve studii publikované právě v Lancetu.

Nový pohled

Do roku 1999 v nemocnici v Tromsø nepřežil žádný umrzlý pacient. To změnil až případ mladé radioložky. Věci se začaly měnit: Mezi léty 1999 a 2013 devět ze čtyřiadvaceti pacientů, kteří utrpěli kvůli mrazu srdeční zástavu, přežili. Problematice se věnoval ve studii publikované v roce 2014 právě Gilbert, který vedl tým, co Annu zachránil. 

Lékaři v pittsburské nemocnici dokonce navozují u svých pacientů stav podchlazení, aby prodloužili okno, během kterého mohou zastavit krvácení a zachraňovat životy. „Přemýšlíme o smrti jako o konkrétním momentu ukotveném v čase, ale ve skutečnosti je to proces,“ vysvětluje lékař Kevin Fong. Tento proces podle něj sice trvá krátce, pokud má tělo normální teplotu, ale pokud jste podchlazení, může se prodloužit. „Urgentní medicína má tři zásadní pravidla,“ vysvětluje Torvind Næsheim, který lyžoval spolu s Bågenholmovou osudný den, „nevzdávat se, nevzdávat se a nevzdávat se, protože vždycky je naděje.“

Omrzliny bolí

Omrznout lze sice poměrně rychle, ale nejde o život ohrožující stav. Omrznutí se řadí obecně mezi poranění a je zaviněno prudkým ochlazením periferních částí těla, tedy především rukou, nohou, nosu, uší, rtů a dalších částí obličeje. S podchlazením však zase tolik nesouvisí. Tkáně jsou poškozeny zpočátku hlavně stažením cév při ochlazení k bodu mrazu.

Na teplotu blízkou nule a nižší reaguje kůže a podkožní tkáně destruktivními procesy, které jsou závislé na době a určují stupně omrznutí. Proces je zpočátku vratný (první stupeň), ale po popraskání kožních a lymfatických kapilár a cévek, případně vzniku vodních krystalků, se začínají tkáně a buňky poškozovat nevratně. Nejprve se objeví bílé necitlivé skvrny na kůži, potom kůže zčervená, zčerná a nakonec se začne loupat.

Podchlazení – skutečný zabiják

Když se omrzlý člověk dostane do tepla rychle, stačí se ohřát a drobné omrzliny ustoupí. Pacientovi se jen nějakou dobu budou připomínat mírnou bolestí vždy, když se dostane do chladného prostředí. V nejhorším mu lékaři amputují část prstů, nosu či uší. Na omrznutí jako takové se ale neumírá. Podchlazení je mnohem horší. Nejde o periferní části těla, ale klesající teplotu tělesného jádra, tedy stav, kdy teplota srdce, plic a ostatních nejdůležitějších tělesných orgánů klesne byť jen o několik stupňů Celsia.

Podchlazení je důsledkem dlouhodobého působení chladu na celý organismus. Podchladíte se pomalu a nenápadně, ale tím je to horší. Zatímco v extrémních případech omrzlin je poškozená kůže a tkáně pod ní, podchlazenému člověku klesá teplota životně důležitých orgánů. Organismus se ochlazení brání za každou cenu a omezuje průtok krve do periferních oblastí, hlavně rukou a nohou.

Pokud to nestačí, nastává svalový třes, který zvyšuje produkci tepla o pětinu. Když ani to nepomůže, tělo obětuje prsty, uši, nos a další nedůležité části těla, do kterých přestane dodávat teplo. Prostě je nechá na pospas přírodě a snaží se chránit to nejcennější.

Nejen na horách

„V celosvětovém průzkumu se ukázala překvapivá skutečnost, že nebezpečné stavy podchlazení vznikaly nejčastěji po hromadných dopravních nehodách. Umírali na ně lidé, kteří měli jenom drobnější poranění,“ říká předsedkyně lékařské komise Českého horolezeckého svazu Jana Kubalová. „Už se ví, že důvodem bylo zanedbání ze strany zdravotnického personálu. Starali se hlavně o těžká zranění a mezitím jim zkolabovali zdánlivě zdraví lidé,“ varuje.

Odborníci však nedoporučují vyhánět čerta ďáblem – a to ani u těch nejmenších omrzlin. „Je potřeba včas kůži převést do suchého tepla, do dobře vytopené místnosti. Nedoporučujeme tření nebo přikládání nějakých horkých předmětů, protože můžeme ten stav ještě zhoršovat. Také se nedoporučuje to, co se doporučovalo dřív, tření sněhem, protože to spíš ochlazuje, než aby došlo k nějakému zlepšení prokrvení,“ říká dermatolog Petr Arenberger.

Zachraňte si kůži

Nejlepší je pečovat o kůži už preventivně. Při velmi nízkých teplotách jsou ideální krémy s malým obsahem vody, protože ta při mrazu ještě více ochlazuje. „Pokud máte pouze hydratační krém, tak je potřeba ho aplikovat na kůži výrazně v předstihu, než jdete do chladného prostředí. Určitě to udělejte ještě před snídaní, aby se ta přebytečná voda z krému odpařila a zůstala vám opravdu jen ta ochrana, část emulze,“ radí Arenberger.

TIP: Když tělo nemá teplo: Jak se pozná nebezpečné podchlazení a jak s ním bojovat

Neméně důležitý je v mrazivém počasí i pitný režim. Vzduch totiž bývá suchý a k dalším ztrátám vody dochází vydechováním. Dodržovat pitný režim je proto důležitější než v teplém počasí. Za normálních okolností denně člověk vydýchá asi půl litru vody, ale při intenzivnější aktivitě v horách tyto ztráty běžně přesahují dva litry. Pokud se pitím nechcete zahřát, mělo by mít teplotu mezi deseti a patnácti stupni Celsia.