Nejsladší řemeslo: První čeští cukráři

Perníčky, caletky, jazejčky, piprle, marcipán nebo také konfety či cukrové květy, to vše si mohli dopřát naši zámožnější předci a později příležitostně i ti, kdo měli do kapsy hlouběji. Díky tomu se mohli uživit perníkáři i další specializovaní výrobci a prodejci sladkostí.

Cukráři a cukrářky

Mezi prvními „podnikateli“ v tomto oboru u nás je uváděn roku 1501 Pražan Mates. V 16. století jich v hlavním městě působilo asi patnáct a většina se přistěhovala z ciziny, především z Německa, ale i z Francie a Itálie, aby u nás zavedli výrobu sladkostí známých na francouzském dvoře. Zpočátku pracovali pouze pro císařský dvůr, kam dodávali velmi složitě vyráběné a honosně zdobené cukrovinky v podobě pávů, květinových košů a podobně. Postupně jejich služeb začala využívat i šlechta a nejbohatší měšťanstvo. Zboží prodávali ve vlastním krámě i na trhu. Na rozdíl od většiny jiných řemesel se cukrářství věnovaly i ženy, v Praze v 16. a 17. století například paní Uršila, Kateřina a Anna Písecká.

Marcipán, perník i zboží z dovozu

Mezi přední pražské cukráře na počátku 17. století patřil Mikuláš Zelander, u nějž kupoval laskominy Tycho de Brahe, Václav ze Šternberka či Oldřich z Lobkovic. V roce 1613 vlastnil tento zámožný řemeslník 414 forem, 105 krabic s konfetami a zásoby v celkové hodnotě 1 505 kop českých. V krámu míval sladkosti uložené v 15 truhličkách s víčky a v regálu, kde stály sklenice s nakládaným ovocem nebo sirupy. V sudech měl mandle, cukrované koření, červené, vlašské i lískové ořechy. V krabicích skladoval marcipány, citronová jádra a sladké syrečky. Nabízel marcipánové a kdoulové lvíčky, šneky, cukrové a perníkové lodičky, nakládané cibéby (hrozinky), kdoulovou šťávu a běžně také další zboží z dovozu, jako datle, fíky, pomeranče či norimberský perník. Obecně však cukráři neměli stálé odbytiště, a tak nedělali cukrovinky do zásoby, ale spíše na objednávku nebo před blížícími se trhy.