Nejhorší velitelé první světové války (3): Arthur Aitken a Oskar Potiorek
Ve stínu slavných a úspěšných generálů stojí ti méně nadaní a neúspěšní. Historie k nim sice bývá někdy až příliš krutá, ale musíme si uvědomit, že jejich špatná rozhodnutí stála životy tisíce jejich podřízených
Nejostudnější porážku v první světové válce Britové neutržili na západní frontě, ale na východě Afriky. Po vypuknutí konfliktu Dohoda naplánovala sérii operací s cílem zlikvidovat německé koloniální panství. Generál Arthur Aitken (1861–1924) vedl útok proti klíčovému přístavu Tanga, po jehož pádu měli Britové bez větších obtíží obsadit také zbytek Německé východní Afriky. Aitken však patřil ke generálům ze staré školy, zvyklým především na střety s domorodci. Císařské síly v oblasti složené především z domorodých askari naprosto podcenil a celou operaci pokládal za formalitu.
Strůjce koloniální tragédie
Druhého listopadu 1914 připlul do Tangy křižník Fox, jehož kapitán oznámil místním, že mají jednu hodinu na kapitulaci, jinak začne britský útok. Němci však místo složení zbraní začali rychle stahovat do města všechny dostupné jednotky z okolí a nakonec měli k dispozici asi tisícovkou mužů (askari i německých osadníků). O den později se na plážích východně od Tangy vylodilo necelých 9 000 mužů, kteří se bez jakéhokoliv průzkumu vydali do města.
Již první střet s dobře připravenými obránci skončil masakrem, když pochodující indické vojáky smetly dobře ukryté německé kulomety. Aitken nařídil všeobecný útok a boje na kokosových plantážích se změnily v nepřehlednou změť lokálních střetů a potyček. Proti Aitkenovým mužům se ale postavila také příroda v podobě divokých včel, které rozprášily celý 98. pěší pluk.
Němcům se nakonec podařilo zatlačit jedno z britských křídel a části útočících sil hrozilo obklíčení. Rozzuřený a frustrovaný Aitken nařídil všeobecný ústup a nalodění i přesto, že měl stále několikanásobnou převahu. Bilance dvoudenní bitvy byla pro Dohodu děsivá. Útočníci přišli o necelou tisícovku mužů oproti 150 padlým či zraněným nepřátelům. Střetnutí se zapsalo do Guinnessovy knihy válečných omylů a nešťastného Aitkena čekalo odvolání a předčasný důchod.
Symbol balkánských porážek
Generál Oskar Potiorek (1853–1933) nesl jakožto guvernér Bosny vinu již na podcenění bezpečnosti arcivévody Františka Ferdinanda, jež umožnilo atentátníkům zavraždit následníka trůnu a tím nepřímo i na rozpoutání první světové války. Po jejím vypuknutí se stal vrchním velitelem c. a k. armády na Balkáně a vedl první útočné akce proti Srbsku.
I přesto, že jeho formace měly početní převahu a těšily se i lepšímu vybavení, sklízel Potiorek jeden neúspěch za druhým. Rakušanům se sice podařilo obsadit několik fakticky nebráněných pohraničních měst, ale to bylo vše. U hory Cer pak Srbové přešli do protiútoku a i přes početní nevýhodu uštědřili centrálním mocnostem vůbec první významnou porážku ve válce. Kromě téměř dvojnásobných ztrát utrpěla císařská armáda také těžkou morální ránu a v chaosu musela ustoupit až do Bosny.
Smůla pokračuje
Ani další Potiorkovy pokusy zlomit ty „chovatele prasat“, jak se o nepříteli vyjadřoval, úspěch nepřinesly. Během podzimních ofenziv se Rakušanům sice podařilo zatlačit srbskou armádu hluboko do vlastního území a 2. prosince dokonce padl Bělehrad, pak se ale situace změnila. Na řece Kolubaře předešli Srbové rakouskou ofenzivu a útok proti nerozvinutým císařským silám způsobil chaos.
Již podruhé Potiorkovi vojáci neuspořádaně ustupovali až k vlastním hranicím, které Srbové dokonce na několika místech překročili. Rakousko odepsalo více než 200 000 mužů, zatímco balkánské království jen asi 130 000. Po tomto fiasku čekalo nešťastného generála odvolání a důchod, kterého si příliš neužil, neboť propadal depresím a sebevražedným náladám.
