Nejhorší velitelé první světové války (2): Enver Paša a Alexej Kuropatkin
Ve stínu slavných a úspěšných generálů stojí ti méně nadaní a neúspěšní. Historie k nim sice bývá někdy až příliš krutá, ale musíme si uvědomit, že jejich špatná rozhodnutí stála životy tisíce jejich podřízených
Válka s Itálií (1911–1912) a dva konflikty na Balkáně (1912–1913) Turecko vojensky vyčerpaly, takže se země přezdívaná „nemocný muž na Bosporu“ do nově rozpoutané světové války příliš nehrnula. To však neplatilo o tamním ministru války generálu Enveru Pašovi (1881–1922) zastávajícím názor, že se jedná o jedinečnou příležitost získat ztracenou slávu a čest. S jeho vědomím pak turecké loďstvo na podzim 1914 bez vyhlášení války bombardovalo Oděsu a první část Pašova plánu se splnila, když Dohoda vyhlásila Konstantinopoli válku.
Ambiciozní fanatik
Na Kavkaze se začala shromažďovat osmanská armáda určená k invazi do Ruska. Navzdory mizernému vybavení – části vojáků například chyběly boty – nařídil Paša zahájit ofenzivu v prosinci 1914. Důsledky střetnutí známého jako bitva u Sarikamiše byly strašlivé: tisíce tureckých vojáků umrzly či kvůli omrzlinám ztratily končetiny, aniž kdy viděly nepřítele. Co nezvládl „generál zima“, dokončili Rusové. Do 15. ledna Turci přišli o více než 60 000 mužů, což představovalo polovinu všech nasazených sil.
Paša z neúspěchu obvinil údajně neloajální arménské vojáky a pod Kavkazem plíživě začaly první etnické čistky, které později vyvrcholily genocidou křesťanských Arménů, Asyřanů a pontských Řeků. Bitvu u Gallipoli (únor 1915–leden 1916) raději přenechal německému generálu Limanu von Sanders a sám se ujal velení na Blízkém východě, kde Osmani ztráceli jednu pozici za druhou a jejich armáda se fakticky rozpadala.
Nejvyšší trest
O situaci nejlépe svědčí to, že když Enver v červnu 1917 navštívil Bejrút, stáhlo velení všechny vojáky z ulic z obavy, že by se některý z nich mohl pokusit vrchního velitele zavraždit. Poslední hra Envera Paši během první světové války je spojena s takzvanou Islámskou armádou.
Ta měla po zhroucení Ruska obnovit osmanské panství na Kavkaze a jejím hlavním protivníkem v oblasti se staly místní nově vznikající státečky podporované Dohodou. Proti snadnému soupeři se mu tentokrát vcelku dařilo, jeho postup však utnulo podepsání příměří. Paša uprchl do exilu a věděl proč – turecký soud jej v nepřítomnosti za bezdůvodné vtažení země do války, deportace Arménů a konečnou dezerci odsoudil k smrti.
Smutný hrdina dvou válek
Během války s Japonskem (1905–1906) koloval v Rusku vtip o velitelských schopnostech generála Alexeje Kuropatkina (1848–1925). Podle něj mělo japonské velení vydat následující rozkaz: Kdo zabije ruského generála pěchoty, dostane odměnu deset milionu jenů, za zabití generálporučíka dostane pět milionů a kdo by snad zabil Kuropatkina, dostane deset let vězení. Po katastrofě carské armády u Mukdenu (zima 1905) nešťastný vojevůdce rezignoval a odešel na odpočinek, kde se věnoval sepisování pamětí, v nichž vysvětloval své vojenské neúspěchy.
Po vypuknutí Velké války požádal o reaktivaci, velkokníže Nikolaj jej však několikrát odmítl. Situace se změnila v roce 1915, kdy velení vojska převzal sám car Mikuláš a jmenoval Kuropatkina velitelem sboru, později armády a v únoru 1916 dokonce celého Severního frontu. Podle vzpomínek současníků se generál mezi důstojnickým sborem i řadovými vojáky těšil značné oblibě, nepochybně disponoval značnou osobní odvahou, charismatem a také upřímným zájmem o životní podmínky svých podřízených.
Neuspěl ani napodruhé
Tyto kvality však nedokázaly vynahradit velitelskou neschopnost. Již v roce 1915 na sebe generál upozornil nočním útokem, když se pokusil nepřátelské vojáky oslnit světlomety. Akce dopadla katastrofou, neboť světla jasně odhalila siluety útočících Rusů, které pak čekal masakr. Ještě hůře se mu dařilo v čele Severního frontu. Ofenziva z března 1916 sice zpočátku zaznamenala dílčí úspěchy, Rusové se však záhy dostali do obklíčení a museli ustoupit do původních pozic. V rozsáhlé pětidenní bitvě o Jakobstadt postoupili carští vojáci za cenu tisíců mrtvých o pouhé dva kilometry.
V hlášení vinil Kuropatkin počasí, nedostatečné posily a špatnou infrastrukturu v místě operace. Jarní nezdary jej pak přesvědčily o nereálnosti dalšího útoku. Navzdory carovým rozkazům i tlaku ostatních velitelů pak další akce pod nejrůznějšími záminkami odkládal, jak jen mohl. Úspěšně postupující Alexej Brusilov prosil o odlehčující ofenzivu na severu nebo alespoň vydatnější posily, ale Kuropatkinovy jednotky stály na místě a vyčkávaly.
Zatímco první jmenovaný za své úspěchy sklidil slávu a všeobecnou oblibu, velitel Severního frontu se dočkal veřejného odsouzení. Když se pak jeho síly v červenci konečně pohnuly, skončil pokus o proražení německé fronty u Bausky naprostým fiaskem a ztrátou 15 000 mužů. Pohár carovy trpělivosti přetekl a panovník Kuropatkina převelel do Turkmenistánu. Generál později založil zemědělskou školu, na níž učil až do své smrti.
