Střet mocností: Válka, která zničila podunajskou monarchii
Původně plánovaná lokální válka Rakouska-Uherska se Srbskem přerostla během pár dní v konflikt obrovského rozsahu. Ten nakonec přinesl mnohonárodnostní podunajské říši zánik po téměř 400 letech její existence
Rakousko-Uhersko následovalo svého německého spojence a 6. srpna 1914 vypovědělo válku Rusku, na což zareagovaly Francie s Velkou Británií vyhlášením válečného stavu podunajské monarchii. A jak na tuto nenadálou situaci reagovalo obyvatelstvo? Mobilizace proběhla bez problémů a zejména rakouští Němci vypuknutí války vyloženě uvítali. Také Poláci v Haliči vyjadřovali svou podporu, jelikož se mělo bojovat proti jejich tradičnímu nepříteli – Rusku. Loajalitu dávali najevo i monarchii vždy oddaní Chorvati.
Pokud jde o Čechy a ostatní národnosti říše, pro ně byla válka takového rozsahu bezpochyby šokem, ale narukovali bez reptání. V těch horkých srpnových dnech totiž všeobecně převažoval názor, že boje nepotrvají dlouho a prostý člověk navlečený do uniformy řadového vojáka c. a k. armády mohl těžko tušit, jaké hrůzy jej na frontách čekají.
Válka na dvou frontách
Plány generálního štábu se však brzy ukázaly jako mylné. Velitelé byli postaveni před skutečnost, že válka jen tak brzy neskončí a ode všech bude vyžadovat maximální nasazení. Role armády byla tehdy významná i z toho důvodu, že její velení AOK (Armeeoberkommando) silně zasahovalo do civilní správy. Rakousko pak muselo od počátku bojovat na dvou frontách proti Rusku a Srbsku, avšak ani v jednom případě neprobíhaly operace podle plánu. Na východě podnikli Rakušané koncem srpna ofenzívu směrem do ruského Polska, ale ta skončila neúspěchem a Rusové zatlačili protivníka zpět.
Srbsko se stalo cílem uskupení takzvaných Balkánských sil, jimž nevelel nikdo jiný, než polní zbrojmistr Potiorek. První rakouská ofenzíva však byla odražena. Srbové dokázali úspěšně vzdorovat protivníkově převaze. Do konce roku 1914 se zde Rakušanům nepodařilo dosáhnout ničeho významného a jejich úsilí je stálo 227 000 mrtvých, zraněných či zajatých vojáků. Teprve s německou a bulharskou pomocí mohlo dojít k rozhodujícímu náporu, takže během roku 1915 utrpělo Srbsko porážku. V okupované zemi pak Rakušané zavedli tvrdý režim potlačující jakékoliv pokusy o odpor. Mezitím se Rusům podařilo obsadit značnou část Haliče a pronikli až na území východního Slovenska. Nakonec však byl jejich nápor zastaven, a to znovu s přispěním německých jednotek.
Nový nepřítel
V květnu 1915 se situace Rakouska-Uherska ještě více zkomplikovala. Do války na straně dohodových mocností totiž vstoupila Itálie, pro kterou představovala mnohonárodnostní říše nevítaného konkurenta zejména v oblasti Jadranu. Vznikla tak další fronta odčerpávající značnou část rakousko-uherských sil, ale Italům se přes početní převahu nedařilo dospět k vítězství. Krvavé poziční boje probíhaly v letech 1915–1917 zejména podél toku pohraniční řeky Soča (Isonzo), kde padly statisíce vojáků. V říjnu 1917 pak Rakušané uspěli s průlomem italské fronty u Kobaridu a postoupili do hloubky sto kilometrů. Nebýt narychlo povolaných francouzských a britských posil, Itálie by se tehdy zřejmě zhroutila.
Také na východě došlo k ustálení fronty a ani jedna z bojujících stran dlouho nebyla schopná zasadit rozhodující úder. Slábnoucím Ruskem však začaly zmítat nepokoje a v armádě se množily případy dezercí i odmítání poslušnosti vojáků vůči důstojníkům. Vše vyvrcholilo březnovou (v Rusku podle tehdy platného juliánského kalendáře únorovou) revolucí roku 1917, která znamenala konec režimu cara Mikuláše II. Nová prozatímní vláda se sice snažila pokračovat ve válce po boku Spojenců, ale brzy byla zlikvidována bolševiky, kteří převzali moc a s Německem i Rakouskem uzavřeli separátní mír v Brestu-Litevském.
Situace v zázemí
Také doma probíhaly významné události. Starý císař František Josef zemřel na zápal plic 21. listopadu 1916 po 68 letech vlády a na trůn se dostal devětadvacetiletý Karel I. Čestný a poctivý panovník zdědil po svém předchůdci množství problémů, které se nadále hromadily a prohlubovaly. Karel omezil zasahování generálů do civilních věcí a propustil svéhlavého Conrada von Hötzendorf z funkce šéfa generálního štábu. Poprvé od zahájení války také ve Vídni svolal parlament a snažil se dosáhnout míru prostřednictvím tajných jednání s dohodovými mocnostmi, která však ztroskotala.
Jak se ukázalo, zachránit monarchii již nebylo možné. Ekonomická situace se kvůli spojenecké blokádě stále zhoršovala a počátkem roku 1918 už dosáhla krizového bodu. Hladem trpící obyvatelstvo totiž začínalo otevřeně reptat a mezi vojáky vypuklo několik vzpour. Velení se v červnu 1918 naposledy pokusilo o ofenzívu na italské frontě podél toku řeky Piavy, avšak bezúspěšně. Bojová morálka Italů naopak opět rostla a 24. října 1918 zahájili rozhodující úder. Rakušané utrpěli porážku a odpor jejich jednotek se zhroutil.
TIP: Marné snahy českých politiků: Proč neuspělo česko-rakouské vyrovnání?
Mezitím byla v Praze vyhlášena samostatnost Československa a také další národy monarchie chtěly jít svou cestou. Když Karel 11. listopadu 1918 abdikoval, znamenalo to konec podunajské říše. Excísař se v průběhu roku 1921 ještě dvakrát marně pokusil získat zpět uherskou korunu a západní mocnosti jej pak vypověděly na ostrov Madeiru, kde 1. dubna 1922 ve věku pouhých 35 let zemřel na komplikace spojené s chřipkou. Jeho smrt byla poslední symbolickou tečkou za existencí habsburského soustátí vzniklého roku 1526.
