Nejen kupci a poutníci: Blátivé cesty a stezky středověké Evropy

Pro život na venkově byla odjakživa nezbytná směna se sousedy – „něco za něco“. Nikdo ji přitom nepovažoval za obchod: Smyslem transakcí nebyl zisk, ale obdržení potřebné věci, kterou jiný mohl postrádat. Jelikož existence v malých uzavřených komunitách závisela na vstřícnosti všech obyvatel, bylo by nezdvořilé sousedovi pomoc odmítnout. Rozhodovala spíš potřeba než skutečná hodnota dotyčného předmětu.

Směňovaly se zemědělské produkty i různé domácí výrobky, často přebytky, jež by jedna domácnost nezužitkovala. Pokud se v některé usedlosti zabíjelo dobytče, maso dostávali i sousedé – stejně se nedalo skladovat dlouho. Udržela se tak dlouhá tradice společných zabijaček a sousedské výpomoci, kterou ostatně můžeme na mnohých vesnicích vidět dodnes.

Co jste přivezli?

Lokální řemeslníci nicméně nedokázali vyrobit všechno. Mimořádně vzácné byly zpočátku jakékoliv železné nástroje, ale třeba i keramika či látky. Pak uzrál čas ke směně mezi vesnicemi. Významnou roli zřejmě sehrála větší hradiště, jež tvořila přirozené centrum kraje. Lidé z okolí se na místo v určitý den sjížděli a nabízeli vlastní produkty výměnou za jiné. Vznikly tak pravidelné trhy, na něž řemeslníci vozili své výrobky a zemědělci případné přebytky. Z každé vesnice se tedy jeden či více lidí vypravilo na tržiště, přičemž obvykle přibrali i přebytečné zboží od sousedů. Po návratu domů je pak nedočkavci z celé vsi vítali otázkou: „Co jste přivezli?“

Časem trhy přilákaly také kupce dovážející vzácnější zboží ze vzdálených krajů. Ovšem luxusní výrobky zahraničních mistrů byly k dostání jen na těch největších trzích, zejména v Praze. V okamžiku rozšíření dálkového obchodu však přestala pouhá směna stačit a do oběhu se pomalu dostávaly první peníze. Univerzální platidlo se navíc hodilo i z jiných důvodů… 

Za obchodem i zábavou

Evropští vládci si brzy uvědomili, jak dobře mohou vydělat vybíráním cel a poplatků od obchodníků mířících na trh. Cena zboží se tím samozřejmě trochu zvýšila, ovšem na druhou stranu kníže v daném hradišti obchod všemožně podporoval. Poplatky pak vybíral v penězích i v naturáliích. Nicméně od konce 10. století, kdy se u nás začaly razit první mince, se stále rychleji rozmáhalo peněžní hospodářství. 

Obchod se stal významným zdrojem knížecích příjmů a jeho kontrola tvořila jeden z pilířů domácí politiky. Správní střediska poskytla prostor pro konání trhů, na něž dohlíželi knížecí úředníci a vybírali clo. Místní trhy znamenaly také významnou společenskou událost: Zasedal během nich soud, řešily se občanské spory a došlo rovněž na zábavu. Na zmíněný svátek se lidé z širokého okolí těšili a pořádali u jeho příležitosti slavnostní mše, křty, a třeba i svatby.

Jak překročit hory

Knížata tedy obchod na svém území podporovala a začala se starat také o bezpečí na kupeckých cestách. Nejspolehlivější ochranu každé hranice přitom představovaly hory a řeky. Česká kotlina měla v daném ohledu výhodu, neboť ji ze všech stran obklopují horské hřebeny, jež byly navíc ve středověku zcela pusté a porostlé neprostupnými hvozdy. Průchod umožňovala jen sedla a udržované zemské stezky.

Vznikly tak přirozené brány, kudy musel projet každý, kdo chtěl do Čech vstoupit. Navíc měly pochopitelně velký význam rovněž při obraně země: Bylo možné je snadno přehradit a zpomalit tím postup nepřítele, který se poté musel prodírat nehostinnými horami. U bran se stavěly strážnice a od počátků přemyslovského státu se k cestám soustřeďovala nejlépe opevněná pomezní hradiště. 

Cestou necestou

Síť zemských stezek lidé postupně budovali v rámci roboty pro knížete a v jejich blízkosti se také rádi usazovali, takže vznikaly nové vesnice. Cesty se v ideálním případě vyhýbaly mokřinám, údolím a břehům řek. Uvedená zásada vycházela z praktické zkušenosti, že se vodní toky pravidelně vylévají z koryt a zaplavují okolí. Kromě toho ve středověku panovala pověra, že „jedovaté povětří“ – neboli vlhko stoupající z bažin a mokřadů – přináší nemoci. 

Proto stezky vedly spíš nad údolími a po úpatí hor. Jejich povrch lidé zpevňovali pomocí kamenů, vodu odváděli strouhami, a pokud se nemohli vyhnout mokřinám, pomáhali si hatěmi, kládami a můstky. K překonávání vodních toků sloužily upravované mělké brody či jednoduché dřevěné mosty. Ve 12. století pak v Praze vznikl i první kamenný most na našem území, pojmenovaný Juditin podle manželky Vladislava II. K výstavbě několika dalších podobných došlo zřejmě ještě do konce století. 

Zaplať mýtné

Ochranou a údržbou stezek pověřoval kníže správce jednotlivých hradišť. Většinou šlo o velmože, kteří měli k dispozici ozbrojenou družinu a její pomocí udržovali na cestách bezpečí a chránili kupce před případnými lapky. Běžné opravy stezek pak prováděli poddaní dotyčného velmože opět v rámci roboty. Za uvedené služby vybíral kníže od kupců mýtné, takže se pochopitelně snažili mýtnicím u zemských bran vyhnout, za což ovšem padaly přísné finanční tresty.

Nejstarší nařízení o mýtném se dochovalo ve statutech Konráda II. Oty z roku 1189, kde se praví: „Kdo by přešel celní čáru, aniž dostal od celníka povolení a aniž zaplatil clo, ať se netrestá jinak než dvojnásobnou celní povinností a kromě toho ať zaplatí pokutu šedesát denárů.“ Pravdou zůstává, že mýto bylo poměrně vysoké – činilo až deset procent z ceny zboží. Zřejmě existovaly sazebníky určující průměrnou hodnotu produktů, ale písemné záznamy se nedochovaly. Správci sazebníky nosili v hlavě, přičemž i zprávy a vyúčtování předávali knížeti ústně. 

Hospody, dvory, kláštery

Pro pohodlné cestování potřebovali kupci podél cest odpovídající zázemí. Kromě zájezdních šenků skýtajících nocleh, stravu a píci pro koně nabízely uvedenou službu i knížecí dvorce a kláštery. Bývaly ohrazené a zajišťovaly bezpečné uložení výrobků. V některých hradištích na trase se mohlo zboží také prodávat – tedy pokud byl přítomen knížecí úředník, aby vyměřil clo z prodeje. V Praze stál dvůr Ungelt, kde sídlili a ukládali svůj tovar němečtí kupci a řídili se tam vlastními zvyklostmi. Podobné kupecké dvory měla ve středověku i jiná velká města, na Moravě například Brno a Olomouc.

O poutníky se ovšem v hojné míře starala také církev. Konkrétně mezi hlavní poslání benediktinů patřila péče o věřící na cestách. V klášterech řádu stával špitál – noclehárna, kde si mohli poutníci odpočinout a přespat, případně se zotavit z nemoci. Kromě ošetření pak dostávali i bezplatně najíst a patřilo k dobrým mravům, že ti zámožnější při odchodu předali klášteru nějaký dar.

Dobrodružství na kolech

Ve středověku lidé často putovali pěšky. Ovšem pytel jen tak přehozený přes rameno pro přepravu zboží mnohdy nestačil, a na stezkách se tak brzy rozšířily povozy. Dřív nosili soumaři v karavanách náklad na zádech, nicméně po cestách zpevněných kameny už se mohly přesouvat i poměrně těžké vozy. Pojaly až pět set kilogramů zboží, přes které se natáhla plachta. Navzdory snaze o údržbu stezek se však občas místy objevilo zrádné bahno a s raně středověkými povozy se také velmi špatně manévrovalo: Byly těžké a robustní, měly široká kola s železnými obručemi a nepohyblivé nápravy neumožňovaly otočení. Prudce odbočit, nebo se dokonce obrátit do protisměru tak znamenalo značné komplikace.

Kromě zemských stezek se využívaly také velké vodní toky. Přeprava po nich byla často bezpečnější, navíc rychlá a pohodlná. Až do 12. století se však po Labi, Vltavě, Sázavě či Ohři plavilo většinou jen dřevo, ať už jako volné klády, či svázané do vorů. V lodích pak cestovali převážně urození jedinci, kteří si to mohli dovolit.

Rizikové povolání

Po zemských stezkách ovšem zdaleka nejezdili jen kupci – naopak těch, kterým nešlo o obchod, bylo možná víc. Především se na cestách potkávali poslové, neboť předávání informací patřilo k základním potřebám nejen panovnických dvorů, ale rovněž všech velmožů, prelátů a šlechticů alespoň s nějakou politickou mocí. 

Ve středověku neexistoval jiný způsob než napsat list, zapečetit jej a předat poslovi. Případně se mu vzkaz pouze nadiktoval a on si jej zapamatoval, načež ho buď dopravil na určené místo, nebo předal kolegovi. Jelikož se jednalo o zprávy politické, bývaly nezřídka tajné a mimořádně důležité. Na posly tak číhali zvědové, a buď z nich zprávu třeba v opilosti vymámili, nebo ji rovnou zabavili. Dotyčného pak zbili, aby se nemohl hned tak vrátit, a v horším případě jej připravili o život. Zájezdní hostince navíc často patřily k různým panovnickým dvorům, takže hospodští pro svého pána „špiclovali“ a donášeli na hosty. 

Radši zůstat doma

Další neméně důležitý důvod pro cestování tvořily náboženské poutě. Lidé se vydávali nejen ke Kristovu hrobu do Jeruzaléma, ale také na mnoho posvátných míst v Evropě. Věřili, že kajícná pouť, při níž se vyznají ze svých hříchů, jim přinese boží odpuštění. Studenti mířili za vzděláním, neboť kvalitních škol v Evropě neexistovalo mnoho – první univerzity vznikly až koncem 12. století. Potulní herci, kejklíři a trubadúři zas putovali za obživou v podobě vystoupení na knížecích či královských dvorech nebo na návsích při lidových slavnostech.

Rozmach obchodu tedy sice znamenal značné zlepšení podmínek cestování, ale přesuny po středověkých stezkách nadále zůstávaly poměrně nebezpečné a zdlouhavé. Naprostá většina obyčejných lidí proto obvykle chodila nanejvýš do sousední vesnice či na trh do nejbližšího města.

---

Čtěte také:

Není trh jako jarmark: Jaká pravidla museli obchodníci v dávných dobách dodržovat?

Lidé odkojení kapitalismem považují volný trh za samozřejmý a nejefektivnější způsob podnikání, na němž nakonec vydělají všichni. Ve středověku i v novověku se ovšem obchod a...