Osudy Čechoslováků v sovětském ráji: Internacionální pomoc ukončil Velký teror
V polovině dvacátých let 20. století se z Československa vydalo do sovětského Ruska několik vlakových transportů. Cestovaly s nimi rodiny zapálených komunistů, kteří ve vagonech ozdobených rudými prapory odjížděli budovat pozemský ráj. Alespoň si to představovali…
„Vykládali jste o tom, co bude zítra a je to včera. To je vaše tempo. Jste zemí, v níž zítřek už je historií a která pracuje v pozítří.“ Tato slova napsal v roce 1930 o největší československé komuně v Sovětském svazu Julius Fučík, jedna z ikon předlistopadového režimu. V lidech, kteří na sovětské půdě založili Interhelpo, Pragomašinu a další družstva, našli komunističtí ideologové vítaný příklad „bratrské lásky“ mezi československým a sovětským lidem. Netřeba dodávat, že šlo o účelovou iluzi. Naši komunisté sice odjížděli plni nadšení, čekaly je však mnohdy temné zkušenosti.
Na pomoc sovětům
Bolševické Rusko se v prvních letech existence potýkalo s bídou a nestabilitou. Občanská válka se uzavřela teprve na podzim 1920, značná část země trpěla hladem, krvavé boje i útěky do emigrace měly za důsledek úbytek obyvatel. Postavit takový stát na nohy by představovalo herkulovský úkol i tehdy, kdyby Leninův režim nevyvolával zaváděním bolševické ideologie do reality další problémy. Není divu, že sovětské orgány hledaly možnou pomoc i v zahraničí – marxistická ideologie byla ostatně tradičně internacionální.
Koncem roku 1922 vydal IV. kongres Komunistické internacionály rezoluci nazvanou O proletářské pomoci Sovětskému Rusku. Podle ní již sice byla kritická hospodářská situace země sovětů díky píli proletariátu překonána, intriky imperialistů jí však nadále házely klacky pod nohy. Světová pracující třída byla vyzvána, aby všemi silami shromažďovala finanční podporu.
Jedním z prostředků zlepšení situace mělo být i přistěhovalectví, ovšem nikoliv masové. O příliv pauperizovaných chudáků neměli sovětští soudruzi zájem, šlo jim výhradně o „jednotlivé specialisty, zvlášť nevyhnutelné pro některá odvětví výroby“. Výzva zaznamenala ohlas. Z různých koutů světa, především z Německa a USA, vyrazily budovat novou společnost skupiny zapálených dělníků. Stranou nezůstali ani Čechoslováci. Zmíněnou rezolucí se v únoru 1923 zabýval I. sjezd KSČ a stranickým tiskem se začaly šířit výzvy k emigraci. Následně bylo v různých částech Československa zorganizováno několik vystěhovaleckých družstev.
Domácí státní orgány i nekomunistický tisk se sice zájemce o odchod do Sovětského svazu snažily odradit (Československo ostatně stále neuznávalo jeho existenci), ovšem neúspěšně. Zprávy o hladu a špatných podmínkách na ruském venkově komunisté odbývali mávnutím ruky a dávali přednost líbivým informacím z dílny vlastní propagandy.
Vstříc zářným zítřkům
V zájmu sovětské rezoluce vzniklo několik komun a družstev. Jejich členové přitom sledovali i osobní cíle, protože se snažili nalézt lepší životní podmínky – ani o ekonomických poměrech v poválečném Československu si nelze dělat přílišné iluze. Hned v roce 1923 odešla do Gruzie asi padesátka řemeslníků, tvořících komunu Pragomašina. V hlavním městě byla zorganizována rovněž družstva Reflektor a Čechocentr, na „rudém“ Kladně Kladenská komuna a na Hané Slovácká komuna. Všechny tyto podniky však neměly dlouhého trvání a jejich účastníci se brzy vrátili domů nebo rozptýlili.
Jedna žena ze Slovácké komuny vzpomínala: „Tam jsme vezli všecko a zpátky jen to, co jsme měli na sobě. Jeli jsme tam 19. března 1929 a vrátili jsme se 1. října. Za půl roku byl majetek pryč. Ale nezúfali jsme, děkovali jsme Bohu, že sme tam někdo z rodiny nezahynul.“
Zatímco uvedená družstva měla jepičí život, jedno dokázalo přežít a navzdory všem těžkostem načas dokonce prosperovalo. Jmenovalo se Interhelpo, vzniklo v Žilině a jeho členové odešli až do středoasijské Kyrgyzie. Založili ho členové kroužku umělého jazyka ido, obdoby esperanta, která se podle nich měla stát všeobecným jazykem světového proletariátu.
Hlavním organizátorem Interhelpa byl Čech Rudolf Mareček. Tohoto dobrodruha a člena bolševické strany, který se po válce vrátil do vlasti, pověřili organizováním vystěhovaleckých komun sami soudruzi v Moskvě. V koženém kabátě a jezdeckých botách, přesně podle sovětské módy, objížděl republiku a v přednáškách bájil o kyrgyzské krajině, kterou osobně poznal v roce 1918.
Poměrně rychle se pro Interhelpo podařilo získat stovky zájemců z různých koutů republiky. Členem družstva se přitom mohl stát pouze příslušník KSČ, který disponoval přinejmenším 5 000 Kčs, což byly značné prostředky. Mnozí kvůli tomu prodali veškerý hmotný majetek. Odměnou jim byla vidina společně provozovaného a vlastněného podniku, fungujícího bez vykořisťování kapitalisty.
Uprostřed asijské stepi
První z několika skupin Interhelpa opustila vlast v březnu 1925. Odcházející zdravili na jednotlivých nádražích příbuzní a členové KSČ. Vlakový transport ozdobený rudými prapory, hesly a květinami vyjel k hranicím z Žiliny, přičemž mu na cestu vyhrávala Internacionála. Sám Mareček v něm chyběl. Tvrdilo se, že mu československé úřady nevydaly pas, pravda však byla zřejmě jinde. Jako tajný vystěhovalecký agent dostával stálý plat a odjet do nelehkých poměrů se mu patrně příliš nechtělo. V prvním transportu naopak seděl se svými rodiči ani ne pětiletý hošík jménem Alexander Dubček. Nikdo nemohl tušit, že z malého „Šaňa“ vyroste jeden z nejvýznamnějších československých politiků 20. století.
Cesta do střední Asie trvala v tehdejších podmínkách téměř měsíc. Příjezd do cíle znamenal pro všechny zúčastněné šok. Step, za níž se rýsovaly vysoké hory, měla daleko do krajiny oplývající ovocnými stromy, již vykresloval Mareček. Osada Frunze (dnes Bišek) byla vlastně pouhá stanice pro karavany. Uprostřed ničeho zavládlo hořekování, plané klatby směřované vůči Marečkovi a brzy i hlad. Jediné sousedy tvořili Čechoslovákům negramotní Kyrgyzové. Několik rodin se okamžitě vrátilo zpět, ale většina si to nemohla dovolit – vždyť na jejich účast v družstvu se vázala i sleva na velmi nákladnou cestu.
Krutou daň si začaly vybírat nemoci jako tyfus a malárie, kterým podlehlo několik desítek malých dětí. Nabízí se otázka, proč Sověti usadili Čechoslováky právě uprostřed odlehlé a pusté země. Patrně ze tří důvodů: aby zaostalou oblast hospodářsky povznesli, aby nepoznali obludné poměry panující v západní části Ruska a aby svým západoevropským smýšlením nemohli nakazit tamní obyvatelstvo.
Postupné úspěchy
V srpnu 1926 dorazil do Frunze druhý transport čítající přes 660 lidí, což bylo příliš velké množství na to, aby se zde mohli uživit. Kdo mohl, odešel rychle jinam. Navzdory varováním československé administrativy přijelo ještě několik transportů, ten poslední v roce 1932. Jen pomalu a s nesmírnými obtížemi budovali interhelpovci doslova z ničeho osadu a průmyslové budovy. Prvním výdobytkem se staly malé dvojdomky, ve kterých každá rodina obývala dva pokoje. V jednom z nich žili i Dubčekovi.
Vlakem nedorazili do Frunze pouze osadníci, ale také základní vybavení pro dílny, dieselový motor pro výrobu elektřiny, malý nákladní automobil a další technika. V druhém roce existence komuny čekalo interhelpovce neštěstí, když vyhořely čerstvě dokončené dílny. Postupem času se však karta začala obracet a potom, co byla v roce 1927 zahájena textilní výroba, nastalo nedlouhé období relativního rozkvětu.
V pátém roce existence Interhelpa, provázeném několikadenními oslavami, do něj zavítala dělnická delegace z Československa. K jejím členům patřil i Julius Fučík, literárně talentovaný redaktor Rudého práva. Podobně jako řadu dalších levicových intelektuálů ho myšlenka Interhelpa nadchla, bylo však příznačné, že během svého pobytu v Sovětském svazu viděl jenom to, co mu soudruzi dovolili, a to, co toužil vidět on sám. V knižní reportáži nazvané V zemi, kde zítra již znamená včera (1932) uvedl: „Tato knížka nezkresluje. Ale právě proto je tendenční. Neboť chce zachytit celou pravdu. Celou pravdu o Sovětském svazu.“
V pasážích o Interhelpu nenajdeme nic o tom, že se někteří zklamaní a ožebračení členové družstva vraceli do vlasti pouze díky pomoci československých úřadů, ani to, že komunu opustili obuvníci, nejperspektivnější z jejích řemeslníků, přičemž jeden z nich na schůzi křičel: „Nebudeme se dřít na jiné!“
Přichází Velký teror
Členy Interhelpa můžeme považovat za naivní snílky, ovšem to, co dokázali vlastníma rukama v nitru stepi, je obdivuhodné. Začátek třicátých let pro ně znamenal prosperitu a klid. Provázely jej ovšem pozvolné změny. Od roku 1928 v Interhelpu výrazně přibývalo jinonárodních členů a již v roce 1931 začal počet Rusů a Ukrajinců převládat. Zároveň klesal i absolutní počet Čechoslováků. Původně velmi odlišní imigranti se snažili co nejvíce přizpůsobit sovětským poměrům. Časy, kdy se spolu pokoušeli mluvit jazykem ido, postupně odeznívaly a nastoupila rusifikace, která se nejnápadněji projevovala upravováním českých jmen, především doplňováním otčestva.
Úspěšný výrobní podnik se stal pro sovětské úřady lákavým soustem. Největší změny v životě Interhelpa souvisely se snahou o jeho kolektivizaci a řízení shora. Přituhující poměry přiměly k odchodu další kolonisty. V roce 1933 odešli i Dubčekovi, byť prozatím ne do vlasti, ale do Nižného Novgorodu.
Bylo to takříkajíc v pravou chvíli, neboť nadcházel čas stalinských čistek. Velký teror se nejprve začal projevovat tím, že mizeli lidé z okolí. Posléze došlo i na některé příslušníky Interhelpa, které v očích obludného systému činil podezřelými už jejich původ. Perzekuci přistěhovalců usnadňoval fakt, že mnozí z nich přijali sovětské občanství. Od roku 1938 tak museli učinit všichni cizinci žijící na území Sovětského svazu, což se pro některé Čechoslováky stalo pohnutkou k návratu domů – tuto možnost zvolili i Dubčekovi.
Interhelpo mezitím vstoupilo do nejsmutnější fáze své existence. Paranoidní stalinské čistky si vyžádaly 19 životů jeho členů. Byli odsouzeni v nesmyslných politických procesech, posláni do Gulagu nebo rovnou popraveni. Přesné osudy těchto obětí zůstávají mnohdy nejasné, protože se o nich nedozvěděli ani jejich nejbližší příbuzní.
Krutá realita sovětského ráje
Roku 1939 došlo k zestátnění většiny interhelpovských podniků a tento proces byl dovršen o čtyři roky později. Režim chtěl mít přímou kontrolu nad vším, tím spíše nad ekonomicky úspěšným projektem. Fakt, že ho ze svých úspor a dřiny vytvořili přistěhovalci, ho nijak netrápil. Rozvrat původní komuny pak dokonal vstup Sovětského svazu do druhé světové války, během níž byla řada lidí z Interhelpa nahnána na frontu či do pracovních táborů.
Neblahé osudy našich krajanů, kteří byli okradeni o dílo své práce a mnohdy nesmyslně perzekvováni, přirozeně vzbudily zájem nacistické propagandy. V roce 1943 vyšla v Praze brožura s titulem Na Sibiř? Zkušenosti českých osadníků v zemi sovětů. Přestože šlo o dílko poplatné jinému totalitárnímu režimu, mělo k pravdě mnohem blíž než pozdější komunistické dějepisectví. To o zlikvidovaných členech Interhelpa vyhýbavě hovořilo jako o lidech, kteří „padli na frontě výstavby socialismu“.
