Léčba nemocných duší: Jak se vyvíjela péče o duševně nemocné v českých zemích?
Zařízením pro duševně nemocné se říkalo různě – hanlivě blázince, oficiálně ústavy pro choromyslné. Dnes jsou jejich synonymem Bohnice. Ke zbudování známé psychiatrické léčebny však došlo až v samotném závěru „dlouhého“ 19. století, kdy již u nás byla etablovaná psychiatrická ústavní péče.
Psychické potíže a nemoci samozřejmě nepřinesla moderní doba. S lidstvem jsou spojeny už od nepaměti. Duševně nemocní to však po většinu času neměli lehké, čekal je život na okraji společnosti končící mnohdy předčasnou smrtí. Zlom přineslo 19. století, kdy se s modernizujícím zdravotnictvím rodila i psychiatrie jako lékařský obor, který v monarchii – a zejména v českých zemích – patřil svého času k nejlepším v Evropě. Spojen byl především s pražským Ústavem pro choromyslné.
Nesmělé počátky
Vývoj péče o duševně nemocné se v Čechách a na Moravě nijak výrazně nelišil od okolních evropských zemí. Až do pozdního středověku končili neklidní a nebezpeční lidé často ve vězení či vyhoštění za branami měst, protože si s nimi společnost nevěděla rady. Mohli rovněž upadnout do spárů inkvizice a skončit na hranici, neboť byli často považováni za posedlé ďáblem a viněni z kacířství.
Teprve v 15. a 16. století byly zřizovány městské útulky a církevní špitály, z nichž některé speciálně přijímaly duševně nemocné, jako tomu bylo v roce 1498 ve Znojmě v Hospitale hominum rationem non habentium. Péče o nemocné, chudé, sirotky i blázny se pak stala hájemstvím církevních řádů, které od 17. století zakládaly špitály.
Systematičtější péče ze strany státu je spojena až s osvícenstvím a racionálním 18. stoletím spjatým s novými myšlenkovými proudy, které přicházely zejména z Francie. S novými poznatky a přístupy se zkvalitňovala lékařská péče. Zásadní změnu přinesla takzvaná direktivní pravidla, která 24. května 1781 vydal císař Josef II. Na jejich základě měla v každém velkém městě monarchie vzniknout nemocnice, porodnice s nalezincem, ústav pro choromyslné a chorobinec. Vzhledem k tomu, že císař zrušil zhruba polovinu církevních řádů, které do té doby zastávaly péči o potřebné, představovalo zřízení uvedených ústavů i nutnost.
První nemocnice byla otevřena ve Vídni už v roce 1784, a spolu s ní také blázinec, který byl umístěn ve speciální budově kruhového půdorysu zvané Narrenturm (Věž bláznů), kde se dnes nachází patologicko-anatomická sbírka vídeňského Přírodovědného muzea. V českých zemích se podařilo nemocnice, kde bylo několik lůžek vyčleněno i pro duševně nemocné, zřídit nejprve na Moravě. První zařízení tohoto typu vzniklo roku 1786 v budově zrušeného kláštera u sv. Anny v Brně. V Olomouci byla nemocnice umístěna roku 1787 do zrušeného minoritského kláštera na Předhradí.
Pražský Tollhaus
V Praze bylo předstupněm specializovaného pracoviště oddělení pro duševně nemocné kněze, zřízené na základě císařského dekretu z roku 1783 v nemocnici Milosrdných bratří (dnešní nemocnice Na Františku). Později provozovala oddělení pro choromyslné muže nemocnice u sv. Bartoloměje a ženám byla péče poskytována u Alžbětinek Na Slupi.
Na všeobecnou nemocnici si Praha musela počkat až do počátku devadesátých let 18. století. Na vině byly finanční problémy a spory o její umístění. Ty nakonec vyřešil sám císař Josef II., který při návštěvě Prahy roku 1786 poukázal na nevyužitou budovu Ústavu šlechtičen u sv. Andělů na dnešním Karlově náměstí. Přestavbou damenstiftu byl pověřen František Ladislav Herget, profesor a ředitel pražské polytechniky. Nemocnice byla do provozu slavnostně uvedena 2. ledna 1791, její součástí byl i první Ústav pro choromyslné v Čechách, tehdy oficiálně označovaný jako Tollhaus.
„Pro šílence zuřivé, okolí nebezpečné a nečisté“ byla zřízena zcela nová budova. Herget ji pojal jako jednoduchou, sýpku připomínající podélnou trojpodlažní stavbu. Okna se nacházela vysoko, aby se k nim pacienti nemohli dostat a zároveň tudy mohl proudit dostatek tepla a světla. První ředitel nemocnice Tadeáš Bauer uspořádání Tollhausu popsal: „Každé poschodí mělo centrální chodbu probíhající po celé délce budovy, ze které vedly dveře do 19 pokojů a do místnosti pro ošetřovatele. Kapacita budovy byla 57 nemocných, přičemž měl z počátku každý svůj pokoj a teprve později byli dáváni dva nemocní do jedné místnosti. Přízemí bylo určeno pro muže, I. patro pro ženy, II. patro bylo společné, ale oddělené mřížemi a sloužilo jako oddělení třídní (…). Lůžka pro klidné nemocné byla opatřena slamníkem, prostěradlem, žíněným podhlavníkem, vlněnou prošívanou dekou, povlečenou v pruhovaném kanafasu.“
Vstříc pacientům
Pražský Tollhaus byl na svou dobu velmi dobré zařízení, přestože nadále sloužil spíše k detenci a přetrvávaly zde některé drsné léčebné metody, k nimž patřila závěsná otáčivá židle (odstředivá síla měla vytěsnit zlé myšlenky), kurtování a svazování, vyvolávání zvracení či polévání ledovou vodou. Přístup k pacientům se nicméně postupně lepšil. Svědčí o tom i upuštění od spíše hanlivého německého označení Tollhaus (blázinec), které nově nahradil umírněnější termín Irrenhaus (od slova irre – pomatený, pomýlený). Na choromyslné, kteří „nedostatečně užívali rozumu“, ostatně pamatoval i Všeobecný zákoník občanský z roku 1811. Osoby nezpůsobilé spravovat své vlastní záležitosti stavěl pod ochranu státu skrze zřízení opatrovníka.
Hospitalizace probíhala s vědomím radnice nebo soudu. Při přijetí pacienta byl stanoven poplatek za ošetření a sepsána smlouva, následně nemocného prohlédl lékař, ranhojič či městský fyzik, což bylo tehdy označení pro (v dnešním slova smyslu) hygienika. Jednotlivá oddělení se mimo jiné dělila dle sociálního statusu do tří platících tříd, podle nichž se lišilo i vybavení pokojů nebo jídelníček. Existovala rovněž skupina gratis pro ty, kdo si poplatek nemohli v žádném případě dovolit. Museli však doložit takzvané vysvědčení o chudobě, které vystavoval příslušný farní obvod. Mimopražští pacienti mohli být přijati pouze v případě, že jejich léčbu uhradila domovská obec nebo vrchnost.
V čele ústavu stál ředitel všeobecné nemocnice, jenž byl současně protomedikem – vrchním zemským lékařem. Jeho zástupcem a zároveň lékařsky nejvýše postavenou osobou byl vrchní nemocniční lékař, který nad ústavem vykonával dohled. Tito lékaři byli často chirurgové (až roku 1811 byl ústav svěřen primářům interního oddělení), pro něž se psychiatrie nacházela na okraji zájmu.
Výjimku v tomto ohledu představoval Jan Theobald Held, který pozici zastupujícího vrchního lékaře vykonával v letech 1806–1811. Jednalo se o významného lékaře své doby (mimo jiné je známý jako přítel románového F. L. Věka), proslul odbornou erudicí, ale i lidským přístupem a empatií k nemocným. První zkušenosti s psychiatrickými pacienty získal, když pečoval o duševně choré kněze v nemocnici Milosrdných bratří. Zasadil se mimo jiné o to, aby přestalo být užíváno hanlivé označení Tollhaus, a respektoval důstojnost každého jedince. Na svou dobu byl velmi pokrokový – v ústavu zřídil pro nemocné knihovnu s čítárnou, hudební místnost, zavedl léčbu zaměstnáním, pracovní dílny a tělesná cvičení. Zároveň se snažil pro psychiatrii získat mediky, které sem vodil na praxi.
Nedostatek lůžek
Prakticky od svého založení bojoval pražský ústav s nedostatečnou kapacitou. Zdálo se, že problém vyřeší nové prostory, které získal během dvacátých let 19. století v areálu zrušeného kláštera sv. Kateřiny v těsném sousedství nemocnice. Jednalo se o hlavní klášterní budovu o čtyřech křídlech, na niž přiléhal kostel sv. Kateřiny, kde vzniklo mužské oddělení, a menší jednopatrový objekt při nároží Kateřinské ulice a ulice Ke Karlovu, kam byly umístěny ženské pacientky. V původní Hergetově budově končily nevyléčitelné případy.
Další kvalitativní posun v péči o choromyslné přineslo zřízení samostatného primariátu v roce 1829. Primář měl k dispozici asistenta (sekundáře), přičemž se oba mohli věnovat skutečně jen psychiatrickým pacientům. Zástupce primáře musel být navíc neustále k zastižení, proto v ústavu i bydlel. O část svých povinností se dělil s chirurgem, jenž měl na starosti ošetřovatelský personál a vykonával kupříkladu pitvy. Od roku 1830 byl lékařský tým rozšířen o pomocného sekundáře, který pracoval jen za byt a stravu.
Nově vzniklý komplex, pro nějž se vžilo všeobecné označení Kateřinky, však problém s kapacitou zdaleka nevyřešil. Už v roce 1840 se proto začal na bývalých pozemcích kláštera budovat pavilon dodnes zvaný Nový dům, který byl dokončen o čtyři roky později (v současnosti se zde nachází psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty UK). Jednalo se o jedno z nejmodernějších zařízení svého druhu v Evropě s kapacitou 150 lůžek, pacienti měli k dispozici několik zahrad, altánky, kulečník, dílny, kde pracovali v rámci terapie za plat, knihovnu, hudební nástroje či pavilon s vodoléčbou.
Život za zdí
Snahou ústavních lékařů bylo zajistit, aby se pacienti cítili bezpečně a pokud možno i příjemně. Základem jejich života byl pevný denní režim, který většině nemocných dával mantinely, v nichž jim bylo dobře. Den začínal v létě v pět a v zimě v šest hodin. V sedm se podávala snídaně, v poledne oběd a v šest či sedm večer (dle ročního období) večeře. Jedlo se pod dohledem z cínového nádobí příbory upravenými tak, aby si nemocní nemohli ublížit. Představu o stravě za zdmi ústavu si můžeme učinit z dochovaného jídelníčku z roku 1847. Rozmanitost pokrmů se odvíjela od platové třídy, v níž se pacient nacházel. Ke snídani se obvykle podával masový vývar s žemlí. Nemocní z 1. třídy k obědu dostávali na výběr většinou dušené hovězí maso nebo různé druhy pečeného masa. Mohli si ale zvolit i další pokrmy jako tvarohové buchty, rýžový nákyp a k tomu salát či kompot. K večeři se zasytili pečenými bramborami, skopovým masem na houbách nebo mléčnou rýží.
Podobný jídelníček měli rovněž pacienti z 2. třídy s tím rozdílem, že maso dostávali jen čtyřikrát do týdne a saláty třikrát. Nepřekvapí, že pacienti z 3. třídy jídlo na výběr neměli. Obvykle jim bylo podáváno dušené maso se zeleninou a k večeři nejrůznější kaše.
A jak vypadal pacientův den? Doba se od prvních špitálů a ústavů, kde šlo zejména o detenci, změnila a možnosti byly pestré. Většinu času zabraly léčebné procedury a terapie, které se odvíjely od druhu onemocnění a jeho intenzity. Kvalita se s postupujícím rozvojem péče zlepšovala. Krom běžných léčebných metod se nabízela možnost lázní, pití minerálních vod, masáží či elektroléčby. Nejrozšířenější byla pracovní terapie, která se zároveň stala velmi oblíbenou a jejíž možnosti se zvětšovaly společně s rozrůstáním ústavního komplexu. Nemocní se věnovali zelinářství, včelařství, květinářství, nebo dokonce chovu dobytka. Postupně se rozšiřovalo i spektrum řemesel: krejčovství, obuvnictví, rukavičkářství, šití, tkalcovství nebo pletení. Peníze z terapie se nemocným ukládaly, aby měli po propuštění něco do začátku.
Ovšem nejen prací byl pacient živ. Ti s lehčími potížemi mohli na kratší vycházky, věřící měli možnost účastnit se mší v ústavním kostele za dozoru opatrovníků, avšak vždy muži a ženy zvlášť. Našel se i prostor pro různé festivity (dožínky, karnevaly, hudební koncerty či divadlo) a každodenní volnočasové aktivity. Zejména po večerech pacienti hráli deskové hry, biliár, ženy často trávily čas u klavíru. Večerka byla obvykle v devět hodin večer.
Pevné základy
Oproti Čechám si Morava na svůj první samostatný ústav pro léčbu duševně nemocných musela od časů Josefa II. počkat takřka osmdesát let. Pacienti byli odkázaní zejména na ústavy zřizované při všeobecných nemocnicích v Brně a Olomouci. Jejich kapacita a často i lékařská péče však byly mizerné. V roce 1862 přešly všechny dobročinné moravské ústavy pod zemskou správu, což přineslo efektivnější financování a rozvoj. Nově vystavěný Moravský zemský ústav pro choromyslné v Brně-Černovicích se 336 lůžky zahájil svou činnost 1. listopadu 1863. V jeho čele stál významný lékař Josef Ignáz Čermák, který na Moravu přišel z pražských Kateřinek.
Ve Slezsku se o choromyslné pečovalo v městské nemocnici v Opavě, založené v prostorách bývalého františkánského kláštera roku 1800 (od roku 1807 Heiderichova nemocnice). Vlastní zemský ústav se podařilo slezskému sněmu postavit až v roce 1889. Areál s kapacitou 200 lůžek dle architekta Waldemara Osterloffa patřil mezi nejmodernější svého druhu.
Dlouhé 19. století zrodilo psychiatrii jako nový lékařský obor, který se v českých zemích úspěšně etabloval. Z původně detenčních zařízení vznikly přispěním zemských úřadů ústavy pro choromyslné na vysoké evropské úrovni. Československá psychiatrie tak měla po první světové válce na co navazovat, k dispozici měla základní páteřní síť léčebných ústavů, která v podstatě přetrvala dodnes – bohužel včetně nejpalčivějšího problému s kapacitou.
