Nebojácný lesní duch: Puštík bělavý - „neviditelná“ sova

Je časná únorová noc a já se choulím za velkým vývratem, kde pomalu ale jistě promrzám. Teplo nastřádané při výstupu do horních partií Smrku (nejvyšší hora Rožnovské hornatiny, 1 272 m n. m.), je pryč. Čas běží a mráz za nehty na nohách i rukách mi našeptává: „Vzdej to!“ Když už skoro podléhám, ozve se ze zarostlého svahu nade mnou divoké: „Hu-hauhauhau!“ Konečně! Vzrušení rázem dává zapomenout na mrazivý chlad. Divoký, tajemný zvuk se ještě několikrát ozve z téhož místa, a pak ticho karpatské noci prořízne chraplavě drsné „kchreik“… a znovu je ticho. Tajemný duch beskydského pralesa patrně odlétl …
Sólistou strašidelného koncertu na nočním jevišti Smrku byl samec naší zřejmě nejvzácnější sovy – puštíka bělavého (Strix uralensis), pro kterého jsou Beskydy nejseverozápadnějším výběžkem jeho přirozeného rozšíření.

Bílá sova „Uralka“

Životní areál puštíka bělavého je impozantní: od Japonska, přes Sibiř a severní Evropu až po Evropu střední (v karpatském oblouku). Na tomto obrovském území je popsáno sedm až deset poddruhů puštíka bělavého. Na naše území zasahuje poddruh Strix uralensis macroura.

Puštíka bělavého kdysi nazývali čeští ornitologové „uralkou“ a mluvil tak o něm i fenomenální znalec Karpat profesor Julius Komárek, za jehož časů prý byla tato sova běžná. Ve své vynikající knize Lovy v Karpatech J. Komárek píše: „Typickou velkou sovou Poloninských Karpat je sova bělavá nebo uralská (Strix uralensis), která žije velmi hojně v celé lesní oblasti těchto hor od předhoří až po horní hranici lesa.“

Útok jako z hororu

Vystupoval jsem se svými malamuty na česko-polské hranici na Velkou Čantoryji (nejvyšší hora Slezských Beskyd, 995 m n. m.). Tento magický vrch je pro Slezany obdobou českého Blaníku – ve svém nitru prý ukrývá rytíře, kteří přispěchají lidem na pomoc, až jim bude nejhůř. Na prahu bukojedlového pralesa jsem se těšil na odpočinek. Shodil jsem batoh ze zpocených zad a… prásk. Citelná rána mi málem srazila kožený klobouk z hlavy a já úlekem zkoprněl. Ale to už se na nás opět vrhal podrážděný puštík bělavý. Překvapení psi si kryli se sklopenými šíjemi hlavy a všichni jsme chvatně a zbaběle vyklidili pozice. Na klobouku mám dodnes drápance, jako bych po něm někdo přejel nabroušenou vidličkou. Kdyby tohle řádění velké sovy viděl král hororu Alfred Hitchock, udělal by nepochybně z „uralky“ hlavní hvězdu svých legendárních Ptáků.

Puštíci bělaví vytvářejí zpravidla trvalé páry a ty své teritorium brání po celý život. Zuřivý puštík, který mi toužil vyškrábat oči, poněvadž jsem se bezděčně přiblížil k jeho hnízdišti, potvrdil fakt, jenž jsem zatím znal jen z ornitologické literatury. Tyto sovy mají velmi specifickou vlastnost – urputně a statečně brání své hnízdo proti zvířecím i lidským vetřelcům. Ve Švédsku dostal puštík pro tento povahový rys jméno „slaugula“, tj. „útočná sova“a tomuto označení dělá čest. Ornitologové tvrdí, že pokud je třeba okroužkovat mláďata puštíků bělavých v hnízdě, je nejlépe na sebe navléci středověké brnění.

Šumavské křížení poddruhů

Údaje o výskytu puštíka bělavého v minulosti z Beskyd naprosto chybí. Ve starých pramenech lze najít za období 1876–1926 jen šest nálezů z jiných lokalit Slezska. Teprve v jedné kronice lovecké chaty v pralese Mionší nalezneme (bohužel anonymní) záznam o hnízdění této vzácné sovy v roce 1966. Hodnověrný údaj o hnízdění puštíků bělavých (v NPR Mionší) je až z roku 1983; v roce 1989 bylo další hnízdění zjištěno na Smrku. V roce 1995 odhadovali odborníci, že v Beskydech hnízdí jeden až (maximálně) pět párů puštíků bělavých.

TIP: Král rybářů aneb Bleskurychlý lovec ledňáček říční

V Česku se kromě Beskyd a Javorníků vyskytuje puštík bělavý ještě na Šumavě, je to však výskyt sekundární: současná šumavská populace vznikla díky reintrodukci na německé i české straně. Němci využili k vypouštění i jedince poddruhu liturata, který žije jak v Polsku, tak na jižním Slovensku a v Maďarsku. I když prozatím chybějí důkladné genetické studie, je pravděpodobné, že na Šumavě byla s největší pravděpodobností uměle vytvořena nepůvodní hybridní populace: macroura-liturata.

Potěšující současnost

Z monitoringu posledního desetiletí je zjevné, že populace puštíků bělavých je nejen stabilní, ale že dokonce potěšitelně roste. Přítomnost druhu zoologové zjišťují převážně akusticky ve večerních a nočních hodinách od února do května, pokud možno za využití „hlasové provokace“. V červnu a červenci je zase možné na vytipovaných hnízdních lokalitách vyhledávat a pozorovat již vyvedená mláďata.

Studium života puštíků bělavých prokázalo, že jsou to až extrémně stálí ptáci, celoživotně věrní svému domovskému teritoriu. I z tohoto důvodu je možné považovat území se zaznamenaným opakovaným výskytem „houkajícího“ samce za obsazené hnízdní teritorium. Na základě terénního pozorování můžeme odhadovat, že na území centrální části Moravskoslezských Beskyd žijí na 100 km čtverečních dva páry těchto vzácných velkých sov, celkově tedy v Beskydech žije určitě více než 20 párů. V jiných částech Evropy bývá hustota hnízdících párů ve vhodných podmínkách vyšší – 5 až 25 párů na 100 km čtverečních. Pokud však bude současný trend růstu populace puštíků bělavých pokračovat, mohli bychom se v dohledné době dočkat jejich rozšíření i do Vsetínských a Hostýnských vrchů.

Tichý přelud

Po desítkách horských kilometrů a po skromné večeři jsem se psy lenošil ve večerní siestě za kamennou kaplí na Muřinkovém vrchu. Malamuti na boku, já na karimatce a s rukama za hlavou líně na zádech. Horští kosové – kolohřivci (Turdus torquatus) s bělostnými půlměsíci na hrudích vyzpěvovali své podvečerní árie a zdálky k nám zaznívalo kvorkání krkavce. A náhle, nečekaně a nízkým letem, kolem nás neslyšně jako přelud proplul nad mýtinou puštík bělavý. Psi zvedli hlavy, ale pozdě. Duch beskydského pralesa zmizel mezi kmeny jako divoká vzpomínka.

Let a hnízda puštíka bělavého

Puštík bělavý je velký téměř jako výr (rozpětí křídel až 170 cm), ale má výrazně delší ocas. Na rozdíl od jiných sov létá často i ve dne. Za letu poněkud připomíná káni, má však kulatou hlavu, hluboko zabírá křídly a suverénně létá mezi stromy. Hnízdí v březnu (občas i v únoru) až dubnu v dutinách starých stromů nebo i ve starých hnízdech dravců; ve snůšce bývá 3–7 bílých vajec, z nichž puštíci většinou odchovají jedno až tři mláďata.

Pro úspěšné hnízdění této sovy mají nezastupitelnou roli staré a přestárlé stromy i jejich polorozpadlá torza. V nepříznivých letech, kdy je nabídka vhodné kořisti minimální, páry nemusejí zahnízdit vůbec.

Jak loví?

Lovící puštík bělavý číhá neslyšně na větvi stromu. Jakmile svým skvělým sluchem a vynikajícím zrakem lokalizuje potenciální kořist, razantně se na ni vrhne a uchvátí ji do svých ostrých pařátů. Živí se především drobnými savci a malými ptáky. Na rozdíl od jiných dravých ptáků sovy neodnášejí kořist ve spárech, nýbrž v zobanu. Pro lov puštíků bělavých má rozhodující význam zachování pasek, pastvin, polan a mýtin.

Jak je chránit?

Platí totéž, co u ostatních zvířecích druhů – především je nutné chránit jejich životní prostředí. Puštíci bělaví preferují klidné lokality v závětrných oblastech s jižní a východní orientací svahů. Osidlují rozsáhlé lesní porosty bučin a smíšených porostů zejména pralesního typu. Na podobných lokalitách je nezbytné ponechávat staré i přestárlé stromy a jejich polorozpadlá torza, v jejichž dutinách a vrcholových zlomech kmenů puštíci hnízdí. Zkušenosti z východního Slovenska a Polska prokázaly, že pomáhá také vyvěšování hnízdních budek vhodných rozměrů. Pro život puštíků bělavých je nutné nezalesňovat lesní mýtiny, pastviny a polany. V místech, kde bylo zjištěno hnízdění těchto dravců, by alespoň v době od února do června rozhodně neměly být realizovány lesní práce.