Kdy už to přijde? Dokážou se těšit i zvířata?

Odpověď na otázku, zda se dokážou těšit i zvířata, hledali vědci u šimpanzů. Naučili je plnit jednoduchou úlohu, a pokud ji primáti zvládli, dostali za odměnu bobuli hroznového vína. Poté následovalo přezkoušení z nově nabyté dovednosti: Nejdřív bzučák ohlásil začátek testu, načež se šimpanzi pustili do práce a v případě úspěchu obdrželi odměnu. Koncentrace dopaminu v mozku živočichů přitom zůstávala nízká až do okamžiku odměny, načež vyletěla strmě vzhůru. Šlo o jasný důkaz, že šimpanzi zažívají radost.

Těšení a pokušení

Po několikerém zopakování testu se však dostavila překvapivá změna: Hladina dopaminu v mozku lidoopů totiž vystřelila vzhůru už ve chvíli, kdy bzučák ohlásil zahájení experimentu. Šimpanzi tak nepochybně věděli, že bude následovat test a že na jeho konci mohou získat pamlsek. Je tedy zřejmé, že i oni se dokážou těšit na to, co je teprve čeká.

Těšení je nicméně zrádné – může se proměnit v pokušení. Představme si, že máme vajíčko. Můžeme ho sníst hned, nebo z něj nechat vyklubat kuře, které vyroste ve slepici snášející spoustu vajec. Jenže staré přísloví říká, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, a tím se často řídí i zvířata. 

Ani člověku není podobná úvaha cizí. Přesto jsme se stali přeborníky v tom, jak dlouho a usilovně dokážeme pracovat na dosažení vysněného cíle. Malý hokejista vstává brzo ráno a trénuje do úmoru s vidinou, že jednou bude střílet branky v profesionální lize. Dvanáctiletá pianistka celé hodiny cvičí a těší se, že jednou bude hrát před zaplněnými koncertními sály. A každý z nás si odseděl dlouhé roky ve školních lavicích, učil se, psal písemky a potil se při zkoušení, aby nakonec mohl vykonávat svou profesi – od truhláře až po lékaře. Nic takového by žádné zvíře určitě nedělalo.