Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru (2.)

Kosmické vycházky nebyly nikdy jednoduché a někdy šlo doslova o život. Například v předchozím díle článku se při misi Apolla 16 chtěl Charles Duke předvést, jak je šestinová gravitace úžasná, a vyskočil více než 1,2 metru do výšky. Za „letu“ se ovšem převrátil na záda a na to nebyl skafandr stavěný. Duke dopadl na zádovou jednotku, která však naštěstí vydržela. Dodatečně se pak kál: „V první chvíli jsem si myslel, že je po mně.“ Napomenul jej i velitel John Young: „Charlie! To není zábavné, že? A navíc to není ani moc chytré!“

Sovětská cesta

Když sovětští specialisté připravovali cestu na Měsíc, počítali s výsadkem jednoho kosmonauta. Z lunárního skafandru Krečet se následně vyvinul typ Orlan, který se používá dodnes. Filozofie „jednoho člověka“ přitom zůstala zachována: zatímco američtí astronauti si na Měsíci do skafandrů pomáhali a také na ISS potřebují někoho, kdo by jim při oblékání asistoval, ruští kosmonauti jsou samostatní a do vesmírného oděvu se nasoukají svépomocí. Existuje ovšem ještě jeden rozdíl: zatímco skafandry pro program Apollo byly „šité“ na míru (pro jednu výpravu jich vzniklo patnáct: pro tříčlennou hlavní posádku letový, záložní a výcvikový, pro náhradní posádku letový a výcvikový), na ruských stanicích používali různí kosmonauti jeden skafandr několik let.

Při výstupu v prosinci 1977 prý téměř došlo k tragédii, když od stanice Saljut málem odletěl nepřipoutaný Jurij Romaněnko – jeho kolega Georgij Grečko jej ovšem naštěstí včas zachránil. Skutečnost však byla poněkud jiná: Romaněnko se sice nepohyboval na jisticím laně, měl zůstat v přechodové komoře a skutečně se vlastní neopatrností dostal mimo stanici, ale v ohrožení života se neocitl. Stále jej totiž jistil silný kabel s komunikační linkou, elektrickým konektorem, přívodem vzduchu atd. Grečko si zkrátka po přistání zažertoval, že jeho kolega málem uletěl – a senzace byla na světě.

Do skutečných problémů se však oba dostali při návratu na stanici, kdy jim ukazatel hlásil, že se nepodařilo zavřít ventil pro odvětrání přechodové komory. Kdyby do ní začali napouštět vzduch, přicházeli by o něj. Nemohli ani vyjít ven a přesunout se k lodi Sojuz (do níž se dalo vstoupit skrz orbitální modul), neboť nedisponovali samostatnými klimatizačními jednotkami, ale byli odkázáni na připojení ke stanici. Navíc se vše událo v době, kdy se nacházeli mimo spojení se sovětskými sledovacími stanicemi. Když došlo k obnovení kontaktu, středisko jim nařídilo přechodovou komoru natlakovat, přičemž museli spoléhat na to, že je ukazatel vadný a ventil funguje správně. Naštěstí se uvedený předpoklad potvrdil.

V červenci 1990 zase zažili horké chvilky Anatolij Solovjov a Alexander Balandin, když se museli vydat do volného prostoru kvůli opravě tepelné obšívky lodi Sojuz. Hodně spěchali, neboť výstup vyžadoval vzdálit se poměrně daleko od přechodové komory – tudíž její dveře otevřeli ve chvíli, kdy se ještě všechen vzduch nevypustil. Dveře se následně prudce vymrštily ven, při čemž došlo k poškození pantů, což ovšem v daném okamžiku nikdo netušil.

Když se měli kosmonauti vrátit, zjistili, že dveře nedokážou zavřít – chyběly milimetry. Naštěstí byla středová část modulu Kvant 2, z něhož vystupovali, konstruována jako záložní komora, tudíž ji mohli použít k přestupu na stanici. Vycházka trvala 7 hodin a 30 minut, což se pohybovalo na hraně osmihodinové kapacity skafandru. Problém přitom nepředstavoval kyslík, protože se oba muži mohli připojit k systémům stanice, ale oxid uhličitý: po osmi hodinách by se totiž saturovaly filtrační patrony a zmíněná látka by se uvnitř hromadila…

Ačkoliv jsou skafandry Orlan velmi spolehlivé, několikrát u nich selhal chladicí systém: například při výstupu kosmonautů Arcebarského a Krikaljova v červenci 1991, kdy musel druhý jmenovaný svého kolegu se zamlženým průzorem navigovat zpět do stanice.

Vycházky z raketoplánů

Hned první pokus o vesmírný výstup z amerického raketoplánu, který se měl uskutečnit během pátého letu Columbia STS-5 v roce 1982, se musel zrušit kvůli problémům s oběma skafandry. Jednalo se jen o zkoušku, takže se mohla realizovat při další misi Challenger STS-6. Mnohem vážnější komplikace však potkaly astronauty při letech Discovery STS-51I/1985 a Endeavour STS-63/1993: v rukavicích jim promrzly konečky prstů.

V dubnu 1991 si při kosmické vycházce (mise Atlantis STS-37) jeden z astronautů Jerry Ross či Jay Apt (NASA nezveřejnila, který z nich) propíchl rukavici tak, že z ní začal unikat vzduch. Šlo nicméně o tak malý defekt, že jej přístroje vůbec nezaznamenaly a podařilo se jej odhalit až při poletové prohlídce.

Při misi Atlantis STS-98 v únoru 2001 unikl z raketoplánu toxický čpavek. I když Thomas Jones ani Robert Curbeam zřejmě nebyli přímo zasaženi, řídicí středisko je raději požádalo, aby zůstali několik desítek minut na přímém slunci – případná kontaminace by se tak ze skafandrů odstranila. Když se pak Curbeam vrátil do vesmíru v roce 2006 při misi Discovery STS-116, odhalila poletová kontrola drobný řez na jeho rukavici: poškodila se však jen svrchní vrstva, což vůbec neohrozilo hermetičnost skafandru. Podobnou příhodu zažil o rok později Richard Mastracchio při letu Endeavour STS-118: oznámil řídicímu středisku podezření na řez na palci levé ruky, načež byl výstup z preventivních důvodů ukončen. Opět se jednalo pouze o porušení svrchní vrstvy rukavice, ale ani tentokrát se nepodařilo zjistit, kde a jak astronaut k poškození přišel.

Při letu Atlantis STS-122 v únoru 2008 bylo nutné odvolat z jedné vycházky německého kosmonauta Hanse Schlegela, a to z blíže nespecifikovaných „zdravotních důvodů“. Příčina potíží nebyla s ohledem na jeho soukromí zveřejněna, objevily se však náznaky, že dočasně přišel o hlas. Při výstupu by se ovšem mohlo jednat o docela zásadní problém, protože právě hlasová komunikace hraje v daném případě kritickou roli.

Akvárium v přilbě

Když si Chris Cassidy a Luca Parmitano oblékali v úterý 16. července 2013 skafandry před svou druhou společnou vycházkou, nikdo neočekával žádné potíže. Jenže kosmonautika nám opět připomněla, že se rutina může ve vteřině změnit v dobrodružství hodné pera toho nejlepšího dramatika.

Zhruba 45 minut po začátku výstupu hlásil Parmitano vodu v přilbě. „Nevím, kde se bere,“ dodal. Nakonec ji prostě upil. O deset minut později však tekutiny přibylo a Cassidy se za ním přemístil, aby zjistil, co se děje. Parmitano hlásil, že se voda přesunuje ze zadní části přilby dopředu a že přestává vidět. Řídicí středisko výstup okamžitě ukončilo a nařídilo mu návrat do stanice.

Situace se ovšem rychle zhoršovala: voda se astronautovi ve stavu beztíže dostávala do očí, uší i úst – a neexistovala žádná možnost, jak se jí zbavit. Parmitano už dokonce nemohl ani komunikovat: řídicí středisko tak zažilo hodně horké chvilky, když nereagoval na opakované dotazy o svém stavu. Cassidy spěšně posbíral pracovní vaky a nářadí a zamířil za kolegou, aby mu pomohl do přechodové komory. Voda totiž Parmitana prakticky oslepila. Jakmile se komora natlakovala, vrhli se k napůl utopenému astronautovi ostatní členové posádky a přilbu mu rychle sundali. Uvnitř se podle jejich hlášení nacházelo až půldruhého litru vody!

Kde se stala chyba?

Vyšetřování incidentu trvalo přes půl roku a teprve letos v únoru došlo ke zveřejnění závěrečné zprávy: příčinou problémů se stala nečistota v jednom z filtrů zařízení pro odstraňování vlhkosti ze skafandru, a separovaná voda se tak vracela do přilby. Dosud se však nepodařilo objasnit, jak se nečistota do filtru dostala. 

Komise doporučila přijmout 49 opatření, jež mají do budoucna podobným situacím zabránit. Zároveň ovšem upozornila, že se stejná komplikace vyskytla už při několika dřívějších výstupech – a dokonce i při první vycházce Lucy Parmitana loni v červenci. Tehdy k ní však došlo až těsně před návratem do lodi, takže tomu nikdo nevěnoval pozornost. Vyšetřovací komise pak tvrdě kritizovala postup zodpovědných pracovníků, kteří přítomnost vody v přilbě považovali za normální, přestože mohla stát v konečném důsledku italského kosmonauta život…

Čínská kosmická vycházka

Při letu své třetí pilotované lodi Šen-čou 7 v roce 2008 provedla Čína první výstup do otevřeného prostoru. V rámci třídenní mise jej uskutečnil kosmonaut Čaj Č’-kang ve skafandru Fej-tchien (Sokol). Během 21 minut odebral technologické vzorky z povrchu lodi, zapózoval s čínskou vlaječkou a zase se bezpečně vrátil zpět. 

Mimochodem, právě bezpečí a bezpečnosti se při zmíněné misi podřídilo vše. Zatímco Čaj Č’-kang pracoval v otevřeném prostoru ve skafandru čínské výroby, další člen posádky Liou Po-ming uvnitř přechodové komory měl na sobě ruský skafandr Orlan – kdyby se první kosmonaut dostal do nesnází, měl mu jeho kolega přijít na pomoc. 

V rámci výcviku na misi pak oba společně trénovali přes 200 různých krizových situací, které mohly nastat. Další čínský výstup by se měl uskutečnit až z velké orbitální stanice Tchien-kung 3, jejíž první modul zamíří do vesmíru v roce 2018.