Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (1)
Kvůli převládajícímu suchu a škůdcům vymírají borové a smrkové lesy, které byly vysázeny před sto a více lety. Právě tehdy se začínalo naplno rozvíjet lesnictví a docházelo k prvním velkým zásahům do skladby lesních porostů. Budoucnost ukázala, že byly nevhodné a staly se základem dnešních problémů...
Naše krajina se stále mění a důsledky této transformace pociťujeme čím dál tím více. Na její tváři se podepisuje jak sucho, teplotní výkyvy, špatný stav podzemních vod, tak i kalamita zapříčiněná lesními škůdci. Přesto v médiích často predikované apokalyptické scénáře jsou spíše úsměvné než reálné. Pokud se podíváme do minulosti, zjistíme, že se ani zdaleka nejedná o první pohromu, která postihla a proměnila české lesy. Naši zemi potrápila řada jiných, ať už způsobených člověkem nebo přírodními faktory, které zanechaly stopu patrnou dodnes.
Velké odlesňování
Ve starověku se na většině území střední Evropy rozprostíral takzvaný Hercynský les. Podle dochovaných pramenů se tento hluboký a těžko prostupný hvozd táhl od středního toku Rýna až po rumunské Karpaty. Lidské osídlení se zde soustředilo převážně na místa s nejpříznivějšími podmínkami pro zemědělství, do údolí řek, na lesní mýtiny a území kolem obchodních cest. Skladba stromů byla veskrze původní, člověk do lesní krajiny zasahoval jen minimálně. Převládaly listnaté a smíšené lesy s většinovým zastoupením listnatých dřevin, ze stromů konkrétně dub, buk, jilm nebo javor. Jehličnaté lesy se omezovaly jen na horské oblasti s převahou jedlí, smrků, borovic a tisů.
První výraznější zásahy do krajiny souvisejí až s obdobím středověku. Během velké kolonizace došlo k nárůstu obyvatelstva a osídlování do té doby nezalidněných území včetně horských oblastí. Lidé začali více využívat potenciál lesních ploch. Dřevo sloužilo jako palivo či stavební a užitkový materiál. Zakládání a rozšiřování vesnic i měst si ho vyžádalo značné množství, což mělo společně s rozvíjejícím se hornictvím a sklářstvím za následek rychlé odlesňování krajiny.
Do počátku 15. století téměř zmizely původní panenské hvozdy, které ustoupily zemědělské půdě, loukám a pastvinám. Dramatické odlesnění bylo zmírněno nástupem husitských válek, které vedly k částečné obnově zničených porostů. Druhá polovina století 15. a především 16. století však znamenaly další velkou ránu. Nejcitelněji byly postiženy střední Čechy a rovněž české pohraničí. Obnově lesů bránila i divoká zvěř, která byla vzhledem k oblibě, jíž se těšily u panovníků a vrchnosti hony, udržována lesníky ve vysokých stavech.
Devastace vs. obnova
Významný zlom nastal až s třicetiletou válkou. Značný úbytek obyvatelstva a hospodářský úpadek umožnily krajině zregenerovat zdevastované oblasti a na mnoha místech obnovit již dávno ztracené lesní plochy. Tato obroda se stala živnou půdou pro události, které měly teprve přijít. V průběhu druhé poloviny 17. století se postupně zhojilo též válkou zdecimované hospodářství a od 18. století naplno propukla ekonomická konjunktura, umocněná nástupem průmyslové revoluce. Nově zakládané sklárny a železárny společně s rozmáhající se pastvou dobytka vyvolaly novou vlnu masivního odlesňování. Svou roli sehrál i početní růst obyvatelstva a nové nároky na osidlování krajiny a pracovní uplatnění. Lidé usazení v oblastech výskytu dolů, skláren, ale také v místech velkých splavných řek, velmi záhy pocítili akutní nedostatek dřeva. Poprvé se proto ozvaly hlasy na ochranu a obnovu lesů.
Neutuchající těžba vedla k postupné přeměně druhové skladby lesních porostů. Podle zpráv soudobých lesníků se kvůli toulavým sečím (kácení jen určitého druhu dřeviny) do poloviny 19. století některé lesy změnily spíše na pastviny s ojediněle rostoucími stromy (řediny). Nedostatek suroviny a neúměrná devastace některých lokalit vyústily v první zásadní pokusy o obnovu lesa a znovuzalesnění již vzniklých ředin a holin (zcela vykácený les).
Jako výborné řešení se jevila výsadba rychle rostoucích dřevin typu borovice či smrku, méně pak modřínu, topolu, javoru a jasanu. A právě borovice a smrky ve velkém nahrazovaly původní skladbu stromů, což přispělo ke značnému ústupu tradičních dubů, buků a jedlí. Čistě jehličnaté lesy se tak začaly objevovat i v nižších polohách, kde neměly své přirozené prostředí a byly ohrožovány nedostatkem srážek. Masivní rozšíření podobných monokultur si již ve druhé polovině 19. století vysloužilo ze strany mnohých lesníků kritiku a výzvy k návratu k tradičním smíšeným lesům.
Dokončení: Na prahu kalamity? Dřívější zásahy do lesní krajiny se projevují dodnes (2) (vychází v pátek 10. prosince)
Původní les
Ještě během středověku a na počátku novověku dominovaly mezi listnatými stromy buky a duby, mezi jehličnatými jedle. Kvůli kácení toulavou sečí docházelo ke značnému úbytku zmíněných druhů stromů. Dub byl díky své odolnosti vůči trouchnivění při působení vody hojně využíván na vodní stavby. Z bukového dřeva se zase vyrábělo dřevěné uhlí, tolik potřebné v hutích a sklárnách. Přirozená obnova těchto stromů byla do značné míry omezována jak přemnoženou lesní zvěří, tak pastvou dobytka, který spásal bukový i dubový podrost.
TIP: Svůdný lesk kovu: České hornictví zažívalo ve středověku zlaté časy
Úbytek listnatých stromů měl za následek snahu o ochranu některých míst před nadměrnou těžbou. Například již roku 1379 byl v chebském lesním řádu obsažen odstavec o omezení kácení dubu a lípy, a to z důvodu nejen ochrany cenného dřeva, ale také podpory včelaření. Podobné omezení a zákazy byly však spíše výjimečné a jejich účinnost nemívala dlouhého trvání. Přes nepříznivé podmínky se ještě v době předbělohorské udržela původní skladba lesa a první změny se začaly projevovat až od 18. století.
