Mnichov 1938: Pouliční demonstrace a vítězství pragmatismu (2)
Souhlas s odstoupením území vyvolal rozhořčený odpor české veřejnosti
Českoslovenští představitelé původně britsko-francouzskému tlaku odolali a 20. září odpověděli nótou, ve které upozorňovali „spojence“, že okleštění ČSR by mělo dalekosáhlé důsledky pro osud celé střední Evropy. Francie a Británie okamžitě kontrovaly ultimativní nótou, ve které jasně sdělily, že nepřistoupí-li čs. vláda na odstoupení části území, bude Německem napadena a Francie a Británie tomu nebudou bránit. Po tomto brutálním nátlaku nakonec čs. vláda přijala podmínky z Berchtesgadenu.
TIP: Vraťte se na začátek konfliktu, který vyvrcholil mnichovským diktátem
Žádné garance
Ještě večer 21. září demonstrovaly na Hradčanech desetitisíce lidí a 22. září se uskutečnila generální stávka vrcholící v protikapitulační manifestaci před budovou parlamentu. Hodžova vláda poté podala demisi a byla vystřídána úřednickou vládou generála Syrového, tím byla veřejnost částečně uklidněna. Legionář a hrdina od Zborova v čele vlády – to přece znamená, že se budeme bránit, že si republiku rozbít nedáme! Ani nový předseda vlády Syrový však Hodžův souhlas s Berchtesgadenem neanuloval.
V tento den, 22. září, se Chamberlain v Bad Godesbergu opět sešel s Hitlerem. Tomu však už nestačilo postupné odevzdání Sudet, žádal okamžité vojenské obsazení pohraničí německou armádou a uspokojení územních nároků Polska a Maďarska na úkor ČSR. Navíc odmítl garanci nových čs. hranic. Chamberlain byl zaskočen a nepřistoupil zatím na další ústupky. Čs. vláda vyhlásila o den později mobilizaci a armáda obsadila pohraniční pevnosti. Ve veřejnosti vládlo plné odhodlání bránit republiku a stále věřila v pomoc zahraničí. Angličané se však za každou cenu snažili vyhnout válce. Hitler souhlasil se svoláním konference čtyř – Německa, Itálie, Francie a Velké Británie. Jednání bylo zahájeno 29. 9. v Mnichově.
Československý souhlas s dohodou pokládali signatáři za samozřejmý. Dopoledne 30. září zasedala na Pražském hradě vláda za přítomnosti prezidenta Beneše a náčelníka generálního štábu Ludvíka Krejčího. Spočívalo na nich rozhodnutí, zda se podvolit a přijmout verdikt, anebo vést zemi do války. V případě, že by vláda a prezident odmítli přistoupit na dokument Mnichovské dohody, hrozila nejen válka s Německem, ale i s Polskem, případně i s Maďarskem.Bránit se proti útoku tří sousedních zemí by bylo nemožné. Zvítězil pragmatismus a snaha přežít nad sice čestným, ale krvavým a beznadějným bojem. Ministr zahraničí Krofta oznámil britskému a francouzskému velvyslanci: „Jménem prezidenta a své vlády prohlašuji, že se podrobujeme rozhodnutí, k němuž došlo v Mnichově bez nás a proti nám.“
