Miliony jezdců apokalypsy: Epidemie moru zahubila téměř polovinu evropské populace

Ačkoli se Morem nazývá první ze čtyř jezdců Apokalypsy, jež zmiňuje Zjevení svatého Jana, tu nemoc už dlouho nikdo nezažil. O to větší děs prožívali lidé, jimž během pouhých pár dní vymřela téměř celá rodina. Do Evropy se mor dostal z východu. Dochované prameny uvádějí, že už o dva roky dříve zemřelo nebývalé množství obyvatel tatarských a saracénských kmenů. Dnes už je jisté, že mor se rozšířil již na počátku 14. století právě z oblasti dnešního Kazachstánu. Postupně nákaza zdecimovala obyvatele podstatné části střední Asie. Odtud brzy doputovala do Číny, krátce na to na Krym a odtud potom na lodích do Evropy. 

V té době kvetl zahraniční obchod. Hedvábná stezka už dávno nevedla jen po souši, ale využívala i mnohem efektivnější a rychlejší vodní cesty. Právě to zasadilo Evropě krutou ránu. Z poloostrova Krym se na lodích Janovanů rozšířila zcela neznámá nemoc nebývalou rychlostí. Na mnoha místech Evropy pak likvidovala celá města i vesnice. I ten, kdo se ráno probudil zdravý, netušil, zda se dožije večera. Nejsilněji řádila nákaza v letech 1346 až 1352.

Teorie 

Laici viděli v morové ráně boží trest či svalovali vinu na Židy, o nichž tvrdili, že záměrně otrávili studny. Už ve druhé polovině 14. století ale nad tímto problémem bádala řada lékařů. Snažili se pravý důvod smrtelné nákazy odhalit a samozřejmě také co nejdříve navrhnout léčbu. Jistě si dokážete představit ten obrovský tlak, který na ně společnost vyvíjela. Nákaza se totiž šířila nebývalou rychlostí a životem si nebyl jist nikdo. Mladý, starý, chudý, bohatý, měšťan ani šlechtic.

Například odborníci z Francie odůvodňovali nákazu zvláštní konstelací hvězd – zejména postavením Saturnu, Jupitera a Marsu. Jejich neobvyklá konjunkce měla vést k tomu, že z hlubin země unikly jedovaté páry, které zkazily vzduch. Ten si do lidských těl našel snadno cestu dýchacím ústrojím a póry. Také prý ochromoval srdce. 

Panovala i řada dalších teorií, ale jedna popírala druhou a bylo jasné, že na hledání příčin nákazy není čas. Byla potřeba rychle jednat. Když nemohli nabídnout lidem účinný lék, museli je alespoň poučit o možné prevenci. Nabízely se nejrůznější medicíny, návody na výrobu ochranných prostředků i dietní jídelníčky. Stále více se mluvilo o dezinfekci potravin, k čemuž mělo pomoci otíraní jídla octem. V domácnostech i na ulicích se zapalovaly velké ohně, ve kterých lidé pálili bylinné směsi a doufali, že tím očistí otrávený vzduch. Na trhu se objevil zázračný lék nazývaný dryák. Ten se měl podávat s vodou či čistým vínem. Ostatně víno bylo doporučováno konzumovat s každým jídlem, a to i ve větším množství. Postupně však rady lékařů slábly. Jednak se jasně ukazovalo, že příliš neúčinkují, a navíc ubývalo i samotných lékařů. Stejně tak umírali i kněží přicházející dávat nemocným poslední pomazání. Nakazili se též a morové nákaze podlehli. Právě tyto dvě profese zaznamenaly jedny z největších procent úmrtnosti. 

Cesta smrti 

Jak tedy takzvaná černá smrt pronikala do Evropy? Lodě Janovanů plujících z Krymu nejdřív zamířily na Sicílii, kde tak začala nákaza řádit už v roce 1347 a postupně opanovala celý jih Itálie a rychle se šířila i do dalších měst. Umíralo se v Pise i v Benátkách, v Perugii, Padově, v Parmě i v Římě. Jen Miláno zpočátku mor ušetřil – kvůli jeho menším obchodním kontaktům se zámořím. Námořníci šířili nákazu poměrně rychle, i když zanedlouho nemoci sami podlehli. Ale na břeh se s nimi dostalo také další nekontrolovatelné riziko. Z lodí vyběhla spousta infikovaných krys a jejich apokalyptických jezdců: blech. Malí tvorové rychle rozšířili nákazu po celé Itálii. Odtud putovala smrtelná nákaza opět po moři do zemí, kam to měla nejblíže – do Francie a Španělska. Zanedlouho se nemocní objevovali i v Anglii, Skotsku, Irsku a poté i ve Skandinávii. 

Střední Evropě se zatím katastrofa vyhýbala a smrtelné onemocnění sem dorazilo až rok poté, co populace v jižních zemích prudce klesla. Za pomalejší příchod nákazy mohly nejspíš Alpy. Místní obchodní cesty byly hůře přístupné a zvířecí přenašeči schovaní ve vozech obchodních karavan či v srsti zvířat potřebovali více času. Do Německa ale přece jen mor dorazil a i odtud se šířil jako lavina střední Evropou.

Yersinia pestis 

Lidé 14. století podobnou zkázu nikdy nezažili a marně se snažili najít nějaké vysvětlení, příčinu či zdroj nákazy. Podle jakého klíče si nemoc své oběti vybírá? Umírali lidé každého věku a postavení. Šlo o boží trest? Proč ale potom masově umírali i bohabojní obyvatelé klášterů? Lékaři se snažili najít alespoň nějaký klíč. 

Znamením nákazy byly často hnědé, až černé vředy, které se vyskytovaly nejvíce v oblasti mízních uzlin, na krku a v podpaží a mohly dosáhnout velikosti kachního vejce. Jediným léčebným postupem tedy bylo čistění těchto vředů, vypouštění hnisu a pouštění žilou. Panovalo přesvědčení, že jedině takto se tělo vyčistí a získá snad alespoň minimální naději na vyléčení. 

Mezi lidmi se šířily nejrůznější pověry, dům od domu chodili pochybní mastičkáři, kteří se snažili na neštěstí druhých vydělat. Že jejich medikamenty pranic nefungovaly? Na tom nezáleželo, protože ani zkušení lékaři nepřinášeli úlevu. Navíc v mnohých oblastech by doktora hledali marně. Zemřel. A ten, který nezemřel, se halil do speciálních kožených obleků, obličej zahaloval do nosaté masky, ve které schovával vonné esence. A protože se věřilo, že mor se přenáší i pouhým pohledem, na očích měl velké černé brýle. Trvalo přes pět století, než lidé zjistili původce onemocnění. 

V roce 1864 propukla morová epidemie v Hongkongu. A právě tam využil nových poznatků švýcarský lékař Alexandre Yersin, po kterém je bakterie dodnes pojmenována. Přenášejí ji nejvíce hlodavci, zvláště krysy. Kousnutím blechou nemoc infikovala další hlodavce. A krysy žily nejen ve 14. století často v těsné blízkosti lidí ať už na lodích, nebo ve stodolách, či sýpkách. Kontaktu s nakaženou blechou se tak nešlo jen tak vyvarovat. Kolem rány se utvořil hnisající vřed, který se rychle šířil po dalších částech těla. Dostával se do úst a často i do dýchacího ústrojí. Napadal krevní oběh a lidé prakticky umírali na otravu krve, v některých případech na udušení. 

Změny ve společnosti 

Ve strachu z nákazy padaly všechny zásady milosrdenství i solidarity. Příbuzní se navzájem opouštěli, nemocné zavírali v oddělených pokojích a jídlo jim podávali pouze za pomoci dlouhých tyčí. To, že jejich blízký zemřel, si často všimli až po několika dnech, když se do místnosti konečně sami odvážili. A další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Jídla ubývalo – umírali pekaři, mlynáři, řezníci i obchodníci. Dostat se k potravinám bylo ve městech stále větším problémem. Mrtvá těla se v podvečer hromadila v ulicích, kterými projížděl sběrný vůz. A protože na mnohých místech zemřeli i hrobníci, putovala bezvládná těla do masových hrobů.

Pokud v místě ještě žil kněz, dával umírajícím alespoň naději. V době naprostého zoufalství církev kázala, že lidé se do nebe mohou dostat i bez řádného křesťanského pohřbu, zpovědi a posledního pomazání. Náboženská společnost pozdního středověku se rázem dostala do hluboké myšlenkové krize, která přetrvala až do raného novověku. Bylo těžké obracet se s důvěrou k Bohu, který ještě nedávno bral životy tisícům nevinných. 

Existovala ale i skupina šťastlivců. Nejen že se jim smrtelné řádění vyhnulo, ale pokud pocházeli ze zámožné rodiny, s velkou pravděpodobností jim do klína spadlo bohaté dědictví hned po několika zemřelých. Právě tak vznikla nová bohatá měšťanská vrstva, která po morové ráně znovu nastartovala hospodářský rozvoj. 

Flagelanti 

Mor však provázely i další projevy. Na intenzivní duchovní potřeby lidí ve středověku zareagovalo už dříve fanatické náboženské hnutí flagelantů. Jejich průvody procházely městy v Evropě už od poloviny 13. století. A do jejich zástupů se přidávali další a další. Často se mrskali do zad metlami nebo koženými pásky s trny. To vše na důkaz pokání – proto, aby dosáhli spasení. A v dobách moru se jejich řady stále více rozrůstaly. Flagelanti označovali morovou ránu za počátek apokalypsy. Právě oni obvinili Židy, že nákazu způsobili. Měli údajně otrávit vodu ve studních.

Paradoxně se proti tomuto hnutí obrátila sama církev. Samozvaní zachránci lidského spasení přebírali monopol na odpuštění, který do té doby držela v rukách právě oficiální církev. Kléru se nelíbila ani přílišná kritika, která se na ně od flagelantů snášela. Po čase se zástupy mučedníků znelíbily i obyvatelům měst, kterými pochodovali. Často se k nim totiž přidávaly pochybné existence a průvodním jevem mučednických rituálů byl nárůst počtu krádeží, napadení i znásilnění. V dobách, kdy mor řádil nejvíce, patřili flagelanti k nejaktivnějším roznašečům nákazy. Není divu, že pár let nato hnutí zcela vymizelo. 

Obětní beránci 

A jak mor zasáhl údajné viníky tragédie? Dvojnásobně. Flagelanti například ve Frankfurtu rozpoutali obrovský pogrom, kterému padla za oběť většina židovského obyvatelstva, a to i přesto, že ostatní měšťané se je snažili bránit. Podobný osud dostihl i další židovské obce. Nařčení z otravy studní jen doplnilo staré lži, že Židé vraždí křesťanské děti a znesvěcují hostie. Vraždící vlna se rozlila po celé střední Evropě a následoval masakr za masakrem. Umírali muži, ženy, děti i starci. Většinou pachatelé nahnali židovské obyvatelstvo do největšího z domů v ghettu, který poté zapálili. Židovský majetek potom nejčastěji rozkradli nebo připadl městské správě.

Jen v Itálii se lidé tomuto běsnění nepoddávali a snažili se zachovat chladnou hlavu. Travičské teorie, které se o Židech šířily, považovalo tamní obyvatelstvo za iracionální a svou pozornost raději upínali k preventivním opatřením. Podařilo se jim vysledovat, že nákaza přechází nejvíce z člověka na člověka. Brzy nato se stala Itálie prvním státem, který zaváděl epidemiologická opatření podobající se dnešní karanténě.