Nemoci z cizích světů: Které choroby sužovaly novověkou Evropu?

Zámořské výboje, ohraničené počátky 15. a 18. století, stojí za mimořádným hospodářským a kulturním rozkvětem Evropy, dosaženým ovšem na úkor mimoevropských oblastí. Charakter evropských koloniálních říší lze nejlépe popsat jako soustavu sítí, jejichž základ tvořily různé přístavy, tvrze či faktorie. Tyto uzlové body byly navzájem propojeny komunikačními kanály v podobě námořních tras, po nichž se plavilo množství plachetnic. Ty se kvůli značné vzdálenosti jednotlivých teritorií, vysokému počtu lidí na malém prostoru, nekvalitní stravě a otřesným hygienickým podmínkám staly vhodným prostředím k míšení patogenů a inkubaci řady nemocí. Některé z těchto zárodků na palubách novověkých plavidel urazily dlouhou cestu, takže můžeme bez nadsázky hovořit o „sjednocování Země prostřednictvím nemocí“.

Bída na širém moři

Lodě se po světových oceánech běžně plavily i několik měsíců v kuse, čerstvé potraviny však nebylo možné dlouhodobě uchovávat, protože rychle podléhaly zkáze. V době, kdy nebylo známo mrazení, se lidé museli spolehnout na dostupné konzervační techniky jako sušení, uzení, nasolování či nakládání. Výsledná strava byla velmi chudá na živiny, vitaminy a minerály, navíc se mohlo stát, že se kvůli nesprávnému skladování zkazily i tyto trvanlivé potraviny.

Španělský mořeplavec Eugenio de Salazar v 16. století napsal, že „abyste na lodi mohli pít vodu a nezanechalo to na vás žádnou újmu, musíte nejprve ztratit chuť, čich i zrak“. Celkem běžné bylo stravování skupinek námořníků z jedné mísy, což spolu s požíváním zkažených potravin a oslabením těla nutričně chudými pokrmy nahrávalo nemocem. Jednalo se hlavně o různé infekční, střevní, průjmovité, horečnaté a kožní choroby a avitaminózy. Všudypřítomná vlhkost, špína a zápach, důsledky absence hygieny a vykonávání potřeby ve skrytých zákoutích lodi je jen podněcovaly. V popsaných podmínkách se navíc skvěle dařilo dotěrné havěti (zejména hlodavcům a hmyzu), která neduhy pomáhala roznášet.

Na zdraví posádky přímo na palubách dohlíželi lodní lékaři. Většinou se nejednalo o univerzitně vzdělané lékaře, nýbrž o chirurgy a ranhojiče. Z tohoto důvodu postrádali teoretické základy, zato se postupně velmi dobře obeznámili s praxí. Léčili v souladu s humorální medicínou, vycházející z antických kořenů, jež pracovala se čtyřmi tělesnými šťávami (humores). Jakákoliv nemoc podle ní byla způsobena nerovnováhou mezi těmito šťávami a měla vycházet z nesprávného stravování nebo nezdravého ovzduší. Choroba tedy neměla pocházet zvenčí, nýbrž měla být výsledkem poruchy v lidském těle.

Medicína se proto soustředila na pacienty, nikoliv na nemoci, které se u každého jedince léčily individuálně. K obnovení zdraví se snažila stimulovat tvorbu chybějících šťáv, nebo se naopak zbavit těch přebytečných. V praxi to znamenalo pouštění žilou, diety, obklady či podávání analgetik, emetik (látek vyvolávajících zvracení) a projímadel.

Transkontinentální výměna

Nemoci nesužovaly jen námořníky, ale také obyvatelstvo mimoevropských oblastí. Napříč Atlantským oceánem byla „kolumbovská výměna“ mezi Starým a Novým světem po stránce patogenů pozoruhodně jednostranná, což způsobil zejména rozkvět obchodu s otroky a plantážní ekonomiky v Americe a izolace indiánské populace. Z Ameriky se do Evropy a Afriky dostaly vlastně jen syfilis a tungóza (zánětlivé onemocnění způsobené blechou písečnou). Výrazněji se rozšířila první jmenovaná, jež se stala skutečnou metlou evropské společnosti 16. století.

Naproti tomu z Evropy pronikly do Ameriky například spalničky, záškrt, příušnice, zarděnky, spála, chřipka, černý kašel, zápal plic, lepra a tuberkulóza, svrab, skvrnitý tyfus a virulentnější forma úplavice, břišní tyfus, paratyfus a salmonelóza. Afrika zase Americe poskytla patogeny tropických nemocí jako malárie, žlutá zimnice, frambézie, trachom, drakunkulóza, horečka dengue a ankylostomóza.

Specifickým příkladem jsou pak neštovice, protože z Evropy se rozšířila lehčí forma, zatímco z Afriky ta těžší. Výsledkem byla jedna z nejhorších demografických katastrof v dějinách, která mezi lety 1492–1650 zahubila 60–90 % indiánů. Ti proti uvedeným nemocem postrádali imunitu, protože jejich vznik je spojen se zemědělskou revolucí a domestikací většiny zvířat, k čemuž došlo ve Starém světě ještě před osídlením Ameriky. Mnoho z výše zmíněných nemocí navíc propukalo najednou a jejich patogeny se vzájemně mísily. Vysoká úmrtnost však byla způsobena též ekonomickými a sociálními faktory, například nahromaděním lidí v důsledku využívání nucené práce, jež vedlo k větší náchylnosti na nemoci kvůli vyčerpání a podvýživě.

Oblasti Eurasie a Afriky byly epidemiologicky vzájemně propojeny, protože většina nemocí se rozšířila napříč kontinenty již ve starověku a středověku po hedvábné a transsaharské stezce. Navázání pravidelných kontaktů s Evropany proto v Africe ani Asii nevedlo k podobnému demografickému kolapsu jako později v Americe, přesto Evropané výraznou měrou přispěli k celosvětovému rozšíření neštovic, skvrnitého tyfu, syfilis a některých dalších chorob. Umožnili totiž jejich přesun mezi kontinenty – z Afriky zavlekli do Evropy a Asie frambézii (bakteriální kožní onemocnění) a virulentnější formy neštovic či malárie, z Ameriky zase syfilis. Z Asie jejich přičiněním doputovala do Evropy cholera a opačným směrem (z Evropy do Japonska) neštovice.

Zhouba kolonizátorů

Smrt číhala v zámoří nejen na místní obyvatelstvo, ale i na Evropany, zvláště pak v tropech. Kolonisté umírali v bojích, při ztroskotáních i při nehodách, nejvíce jich ale zemřelo na nemoci, převážně horečnatého typu. Nejvyšší úmrtnosti museli Evropané čelit v Karibiku a západní Africe, kde každoročně umírala čtvrtina z nich. V portugalské říši získalo pověst „hrobu bílého muže“ centrum portugalského panství v Asii Góa (dnes část západní Indie) a rovněž ostrov Mosambik. V Góe skonalo v místním špitále mezi lety 1604–1634 na 25 000 mužů, zatímco na Mosambiku mělo v letech 1498–1558 zemřít až 30 000 mužů. V nizozemské koloniální říši představovalo odstrašující příklad středisko asijských držav v Batávii. Po roce 1733 zemřelo do roka od příjezdu do města 40–50 % a okolo roku 1775 dokonce 60–70 % Evropanů. Vlna úmrtí kosila nově příchozí každoročně zejména v období dešťů, neboť tamější horké a vlhké podnebí je k šíření nemocí nejpříhodnější.

Příčina vysoké mortality v tropech zůstávala současníkům skryta, neboť při neznalosti fyziologických, biologických a biochemických procesů v lidském těle nebylo možné stanovit jejího původce. Pojmenování jednotlivých chorob tak příznačně nevychází z jejich nosologického zařazení, nýbrž z jejich typických znaků. Vize tropů jako jednotného terapeutického a klinického prostoru se navíc začala prosazovat až kolem roku 1700, takže Evropané zprvu mnohdy jednu a tutéž chorobu pokládali v jiném regionu za odlišnou. 

Podle mnoha lékařů tropické klima nahrávalo šíření nemocí, protože v tropech panovalo příliš těžké, horké a vlhké ovzduší, do kterého se navíc měly dostávat nečistoty (miasma) z bažin, močálů a dalších stojatých vod nebo nekultivované půdy. Horké a vlhké podnebí prý také způsobovalo rozšiřování kožních pórů, což mělo usnadňovat průnik nečistot do těla. Podle některých názorů měl za vyšší úmrtností stát i zahálčivý a požitkářský způsob života, který mnozí Evropané v tropech vedli – lenivost měla způsobovat hnilobu tělesných šťáv. Tropické prostředí mělo mít v konečném důsledku na Evropany degenerující účinky, které se měly projevovat větší náchylností k onemocnění. S komáry či mouchami si jejich přenos nikdo nespojoval.

Léčba v místní režii

Terapeutické metody byly při vědomí neznalosti příčin jednotlivých neduhů nesmírně různorodé. Evropané si s sebou do tropů zpočátku přiváželi vlastní postupy a léčiva, které vycházely z humorální medicíny. Přeprava evropských léčiv však byla dosti drahá, nemluvě o tom, že se suroviny často stávaly terčem krádeží nebo se zkazily vlivem nevhodného uskladnění. Mnohde proto Evropanům nezbývalo než akceptovat a respektovat místní lékařské zvyklosti. Využívali tak dovedností místních lékařů, kteří byli dobře obeznámeni s lokálními nemocemi i léčivy.

Podle všeobecného přesvědčení, zpochybňovaného až od 18. století, byly choroby v každé mimoevropské oblasti specifické, odlišné od těch evropských, a místní léčiva na ně měla působit nejlépe. Logickým vyústěním tohoto procesu byl postupný průnik některých zámořských léčiv jako chinin, guajak, koka, tabák, piniové ořechy, sarsaparilla, ipecacuanha a dalších do Evropy.

Evropané pokládali vysokou mortalitu v tropických krajích až do 18. století za naprosto přirozenou a nevyhnutelnou a byli přesvědčeni o tom, že tamějšímu podnebí nelze zcela přivyknout. Podle tehdejší představy měli lidé žít tam, kde se narodili a vyrostli, a jíst stravu obvyklou v tomto prostoru, protože jejich těla byla tamějšímu prostředí nejlépe přizpůsobena a jakákoliv změna by je vystavovala zdravotním rizikům. Nikomu se proto do tropů příliš nechtělo.

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Teprve během 18. století se začaly objevovat názory, že dlouhodobý pobyt v tropech nevede k degeneraci organismu, nýbrž k jeho adaptaci. Klíčovou však nebyla aklimatizace na tropické prostředí, nýbrž prodělání lehčí formy tropických nemocí v dětství, což tehdy nikdo netušil. Tropické nemoci tak i nadále brzdily evropské osídlování tropů a způsobovaly obrovské lidské ztráty. Teprve od poloviny 19. století začala úmrtnost Evropanů v tropech klesat, a to v důsledku zlepšení hygienických podmínek, usnadnění přístupu k pitné vodě, rozšíření nových léčiv a zavádění environmentálních opatření omezujících diverzitu patogenů a jejich hostitelů.