Měděný Afroditin ostrov: Starověký Kypr zastával ve Středomoří strategickou roli

Kypr se svou krásou řadí mezi perly východního Středomoří. Proslul rozsáhlými nalezišti mědi, od níž je vlastně odvozeno jeho jméno – latinsky měď se řekne „cuprum“. Navíc leží strategicky necelých sto kilometrů od pobřeží Turecka i Sýrie, a proto býval již od starověku v hledáčku okolních mocností, což se ostatně podepsalo na jeho mnohdy pohnuté historii. Komplikované až tragické události 20. století vyústily v okupaci severní části ostrova tureckou armádou. Tento stav trvá od roku 1974 až dodnes.

Bohatství mědi

Kypr je rozhodně místem, kudy kráčely dějiny. Dnes tu proto najdeme řadu významných archeologických i historických památek – osady prvních místních neolitických zemědělců, opevněná sídliště doby bronzové, obrovské areály vykopávek městských států klasické antiky i několik středověkých hradů a klášterů… My se ale budeme věnovat jeho starověké éře.

Po roce 1500 př. n. l. se Kypr stal největším vývozcem mědi ve východním Středomoří. Obchodovali s ní a vyváželi ji ve velkých ingotech ve tvaru stylizované býčí kůže – tedy obdélníku s prohnutými stranami. Během tohoto období se na ostrově začali usazovat Řekové. A v éře kolapsu civilizace doby bronzové dorazili i na Kypr okolo roku 1200 př. n. l. nájezdníci a piráti označovaní jako „mořské národy“.

Řecké vlivy

Některá kyperská sídliště byla vypleněna, ale během doby železné se místní opět vzmohli a směřovali k rozkvětu. Z této turbulentní doby pochází například opevněné sídliště Maa Palaiokastro. Zajímá nás proto, že vykazuje řadu podobných charakteristik s opevněnými lokalitami na Krétě, což svědčí o řeckém vlivu na osidlování ostrova a o helenizaci zdejší společnosti. Podle bájí se na řecké kolonizaci podíleli také různí legendární hrdinové, vracející se domů z Trojské války. Řekové na Kypr přinesli i kult Afrodity, bohyně krásy a lásky. Právě zde, v zálivu Petra tou Romiou, se totiž měla podle legendy zrodit z mořské pěny. Poeticky se proto Kypru říká i „Afroditin ostrov“.

Během prvních století 1. tisíciletí př. n. l. na ostrově rozkvetlo sedm, později až deset nezávislých království – městských států obklopených širším okolím. Těmi nejvýznamnějšími byly Idalion, Kition, Lapithos, Ama­thús, Tamassos, Pafos a Salamína. Vždy však podléhaly vlivům mocných států v oblasti Předního východu. Nejprve Kypr kontrolovala Asýrie, jak můžeme vyčíst z několika asyrských úředních dokumentů. Většina kyperských králů měla však i tak řecká jména.

Poté ho nějakou dobu ovládal Egypt, ale kolem roku 526 př. n. l. se ocitl pod nadvládou perské říše. Ne­uběhlo ani třicet let a skoro všechna kyperská království se přidala k protiperskému povstání iónských měst na pobřeží Malé Asie. Tyto události se dokonce staly záminkou k dlouhým řecko-perským válkám, to když se ke vzbouřencům přidaly Athény. Pro Kypr to však nedopadlo nijak zvlášť růžově – o rok později na ostrov přitáhlo perské vojsko a dobylo některá města.

I když země vzkvétala a místním královstvím se vždy načas dařilo z perského vlivu vymanit, do řeckého područí je definitivně uchvátil až Alexandr Veliký. Po vojevůdcově smrti si bohatý ostrov nárokovalo hned několik jeho generálů. Po letech nejrůznějších léček a vražedných útoků si ho nakonec vybojoval Ptolemaios I., který se už předtím zmocnil Egypta a Kypr si prostě jen přibral jako další provincii. A když se ptolemaiovské impérium roku 58 př. n. l. rozpadlo, obsadili ostrov Římané. Dvakrát ho poté dostala darem královna Kleopatra – jednou od svého milence Julia Caesara, o pár let později od dalšího milovaného muže, kterého rozvedla a dostala k oltáři – vojevůdce Marka Antonia.

Jak víme, osud Kleopatry a její lásky se naplnil roku 30 př. n. l. O osm let později ustanovil Řím ostrov senátorskou provincií a rozdělil ho do čtyř administrativních oblastí – Pafos, Amathús, Salamis a Lapithos. Ani staletí římské nadvlády však nesetřela řecký charakter zdejší civilizace. Do kulturně a ekonomicky vzkvétající oblasti také postupně pronikalo křesťanství. Narodil se tu dokonce svatý Barnabáš, původně syn z židovské kněžské rodiny a jeden z prvních konvertitů k nové víře. Spolu s apoštolem Pavlem se vylodili u Salamíny a zahájili zde misijní pouť na obracení zdejších obyvatel ke křesťanství. A když se v roce 395 rozdělila římská říše na západní a východní část, Kypr přečkal konec antiky a následujících skoro 800 let jako součást byzantské říše.

Níkokreon­tův kenotaf

Vraťme se ale k Salamíně. Tento nejvýznamnější kyperský antický městský stát založil podle mytologické tradice řecký hrdina Teukros, když se vracel z Trojské války. Původně totiž pocházel z ostrova Salamíny v Sarónském zálivu poblíž Athén, a nový domov tedy pojmenoval podle svého rodiště. Od 8. století př. n. l. zde postupně vyrostlo nejvýstavnější a politicky nejdůležitější kyperské království. Většina dnes dochovaných a alespoň částečně zrekonstruovaných památek však pochází až z římského období. Jde především o velké divadlo pro asi 15 tisíc diváků, komplex gymnasia čili atletického cvičiště s lázněmi vyzdobenými mozaikami a stadion. Z posledních staletí antiky i raného středověku pak pocházejí zbytky několika raně křesťanských bazilik. 

Na neštěstí leží Salamína v části ostrova okupované Tureckem, takže v posledních letech zde vykopávky ve větším měřítku neprobíhají. Velice významné je i salamínské pohřebiště s několika desítkami hrobů, z nichž některé se nacházely pod mohylou. Výjimečné místo zde zaujímá tzv. Níkokreon­tův kenotaf, nad nímž se tyčila deset metrů vysoká mohyla o průměru padesáti metrů. Pod ní archeologové odkryli pohřební katafalk z nepálených cihel, na němž stála srovnána velká pyramida kamení.

Katafalk nesl stopy po velké pohřební hranici a v jejím popelu byly nalezeny různé předměty včetně zajímavých fragmentů soch v životní velikosti. Původně je sice vyrobili z nepálené hlíny, ale žár pohřební vatry je zatvrdil. Sochy někdo zřejmě vymodeloval kolem dřevěných kůlů, které byly zapuštěny do šestnácti děr umístěných okolo katafalku. Nalezla se řada fragmentů těchto soch – včetně pěti tváří. Jedna patřila ženě, dvě starším a dvě mladším mužům.

Jak si tento nález vyložit? Jednoznačný závěr nemáme, ale datace na konec 4. století a celkové velmi specifické okolnosti nasvědčují, že hrobku postavili na počest velmi významných osobností. Možná šlo tedy o prázdnou hrobku a místo symbolického pohřbu rodiny posledního salamínského krále Níkokreonta. V roce 311 př. n. l. totiž Ptolemaios I., jeden z bývalých velitelů Alexandra Velikého, přikázal Níkokreonta zavraždit.

TIP: Zapomenutá Kleopatřina sestra: Touha po vládě stála princeznu Arsinoe život

Nepodařilo se mu to tak zcela. Vládce se spolu se svou rodinou raději zamkl v obklíčeném královském paláci, který následně poručil zapálit. V ohnivé výhni pak všichni našli smrt. Salamíňané později pravděpodobně uspořádali králi i jeho blízkým slavnostní tryznu, pro niž symbolicky použili hliněné figury. Kenotaf nám tedy zůstal jako jeden z archeologických dokladů vztahujících se ke konkrétní, i když dosti děsivé historické události.