Marie Ernestina z Eggenberku: Nejchytřejší šlechtična českého baroka

Když Marie Ernestina zesnula, zavlály smuteční prapory, rozezněly se zvony a do Českého Krumlova začaly přicházet kondolence z celé Evropy. Nechyběly ani projevy soustrasti ze strany říšských kurfiřtů a řady dalších význačných dvorů. Jednu z nich podepsal a zapečetil pruský král Bedřich Vilém. Ernestina zemřela ovdovělá a bezdětná jako poslední členka české větve rodu Eggenberků. Veškerý majetek odkázala svému jedinému žijícímu přímému příbuznému v mužské linii, synovci Adamu Františkovi ze Schwarzenberka, a jméno Eggenberk jejím odchodem prakticky zmizelo z jeviště dějin.

Jediná rodina, kterou měla, byla ta, ze které vzešla – Schwarzenberkové. K Eggenberkům, k nimž se provdala, si nikdy srdečné vazby nevytvořila. Před jejich rodinným pohřebištěm ve Štýrském Hradci dala přednost poslednímu odpočinku po boku svého otce ve schwarzenberské rodinné hrobce v augustiniánském kostele ve Vídni. Ve stejné rakvi, ve které spal věčným spánkem už skoro patnáct let její milovaný bratr Ferdinand.

Knížecí dcera

Marie Ernestina se narodila v roce 1649 jako nejstarší dcera Jana Adolfa I. knížete ze Schwarzenberka a jeho manželky Justiny hraběnky ze Starhemberka. Přestože z manželského svazku jejích rodičů vzešlo celkem sedm dětí, byla spolu se svým o tři roky mladším bratrem Ferdinandem jediná, kdo překonal dětský věk a dožil se dospělosti.

Je nasnadě, že Marie Ernestina byla více než žádanou partií. Nedochovalo se mnoho zpráv o její kráse, ale v době sňatků z rozumu, kdy se žena poměřovala především podle výše věna, na vzhledu vlastně příliš nezáleželo. Čím však Marie Ernestina beze sporu oplývala, byl intelekt. V ničem si nezadala se svým otcem, který plynně hovořil a psal pěti jazyky (česky se ovšem pro pokročilý věk nestihl naučit) a z jehož dopisů čiší obdivuhodný přehled v mnoha oblastech. Díky své sečtělosti a moudrosti byla tato šlechtična později nazvána dcerou bohyně moudrosti, „druhou Pallas Athénou“. O to větší bylo překvapení vídeňské společnosti, když padla při výběru ženicha volba na Jana Kristiána z Eggenberku.

Jan Kristián sídlil na Českém Krumlově, kam si krátce po uzavření sňatku přivedl i svou mladou manželku. Nezastával politické funkce u dvora a neměl zájem ani o diplomatickou kariéru. Možná právě absence touhy po moci a upřednostňování života v ústraní se staly hlavními důvody, proč ve Vídni panovaly pochybnosti o jeho duševním zdraví. Ve skutečnosti nebylo po sníženém intelektu ani stopy a nový knížecí pár upnul veškeré síly ke správě panství a k budování své rezidence. Dá se říct, že na sklonku eggenberské éry Český Krumlov naposledy ožil ruchem skutečného velmožského dvora. 

Stánek múz

Jak Jan Kristián, tak Marie Ernestina vynikali láskou k múzám a na jejich podporu byli ochotni vynakládat nemalé prostředky. Vedle dvorního malíře tak bylo na krumlovských nádvořích možné potkat členy dvorní kapely, v níž po určitou dobu působil italský kastrát jménem Maisel, a rovněž herce ze stálého divadelního ansáblu. Dvorní kapela patřila v případě vysoké šlechty k běžnému bontónu, neboť hráči byli využívání každodenně – jak při běžných činnostech, jakými bylo stolování a bohoslužby, tak při významných událostech – příjezdech a odjezdech vrchnosti, slavnostech, honech.

Provozování vlastního divadla však již zcela obvyklé nebylo a svědčilo o vysoké kulturní úrovni, které Český Krumlov pod vládou Jana Kristiána a Marie Ernestiny dosáhl. Láska k hudbě a divadlu se odrazila i v odběru pravidelného zpravodaje o operních novinkách a italském hudebním světě, s nímž manželé udržovali kontakt při cestách na své panství Gradisca v dnešní Itálii.

TIP: Pavlína ze Schwarzenberku: Krátký život okouzlující kněžny

Zdaleka největší vášní však byly pro Marii Ernestinu knihy. Kněžna z Eggenberku byla vášnivou čtenářkou a v jistém smyslu i zapálenou knihovnicí. Fond zámecké knihovny osobně roztřídila podle jazyků a pravidelně jej obohacovala zejména o italská a francouzská díla včetně překladů antických autorů. Jednotlivé svazky nechávala svázat do desek z jemného bílého pergamenu a opatřit supralibros s iniciálami ME. Jí pořízené knihy jsou tak i po několika staletích v rámci knihovny nezaměnitelné. Ernestina však nezůstávala pouze u péče o knihy, lze s jistotou předpokládat, že valnou většinu z nich také přečetla. Pozoruhodné je, že si sama vyzkoušela i roli překladatelky. V rodinném archivu je uložen její vlastnoručně vyhotovený překlad vybraných listů římského filosofa Senecy z francouzštiny do němčiny.