Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci (2.)
Přes četné neúspěchy představoval sovětský program Luna pro průzkum Měsíce důležitý přínos. V neposlední řadě pak přinesl první robotické rovery – lunochody
Program Luna zahrnoval kromě vlastních sond také zajímavější část – Lunochod. Počátkem 70. let brázdily měsíční povrch hned dva sovětské průzkumné rovery stejného jména a vedle automatického návratu vzorků šlo o největší sovětsko-ruský úspěch v dobývání naší jediné přirozené družice.
Předchozí část: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci (1.)
První výsadek zmíněného vozítka na Měsíci přišel pouhé dva měsíce po premiérovém návratu lunární horniny na Zemi na palubě Luny 16. Desátého listopadu 1970 odstartovala z Bajkonuru čtyřstupňová raketa Proton s Lunou 17 na nízkou zemskou orbitu, z níž se sonda asi po hodině vydala k Měsíci. Její přistávací stupeň byl téměř stejný jako v případě návratové „šestnáctky“, nicméně horní stupeň, který při předchozí misi sloužil ke startu geologických vzorků k Zemi, tentokrát obsadil Lunochod. Po hladkém přistání v Moři dešťů asi týden po startu vysunula přistávací sekce Luny 17 dva páry protilehlých ramp a vozítko si vlastně mohlo vybrat, po které z nich sjede na povrch (kdyby například jedna rampa vedla přímo na nějaký velký kámen).
Vlastní tělo Lunochodu 1 bylo hermeticky uzavřeno a naplněno dusíkem o tlaku, který odpovídal běžnému atmosférickému tlaku na Zemi. Na vrcholku roveru se nacházelo zakulacené víko na pantech, které zůstalo během dvoutýdenních lunárních nocí uzavřeno a vytvořilo vozítku tepelnou izolaci, protože teplota na povrchu dosahovala −170 °C. Během měsíčních dnů se zase víko otevřelo a solární panely na jeho vnitřní straně nabíjely baterie Lunochodu. Systémům vozítka dodával teplo radioizotopový generátor, v němž se vytvářelo teplo přirozeným rozpadem radioaktivního materiálu.
Lunochod měl osm koleček, přičemž každé disponovalo vlastním elektrickým motorkem, takže selhání jednoho motoru nemohlo vozítku ublížit. „Oči“ robota tvořily dvě televizní kamery, jejichž záběry se vysílaly na Zemi. Z rodné planety řídili Lunochod dva technici, kteří se střídali ve směnách. Rozhodně si ale s vozítkem nejezdili po Měsíci, jako by hráli videohru – každý pohyb se pečlivě plánoval s ohledem na aktuální záběry okolí. Lunochod byl také vybaven francouzským laserem, jenž dokázal změřit vzdálenost Země–Měsíc s přesností na desítky centimetrů.
„Jednička“ fungovala celkem 11 měsíců, urazila po měsíčním povrchu asi 10,5 km, na modrou planetu odvysílala přes 20 tisíc obrázků a 200 panoramat. Provedla také více než 500 rozborů lunární půdy. Sovětům se povedlo vysadit na Měsíci ještě Lunochod 2, a to v lednu 1973. Technicky dokonalejší „dvojka“ urazila po jeho povrchu neuvěřitelných 37 km.
Dříve než Apollo
Program automatů však nepředstavoval jediné dítko sovětské měsíční kosmonautiky. Byť to v té době oficiální místa tajila a později veřejně popírala, Svaz vyvíjel značné úsilí, aby jeho loď dopravila kosmonauty na povrch Měsíce dříve než Apollo. Dokonce už před misí Jurije Gagarina započal vývoj obrovské rakety N-1 o výšce 105 m, která měla Sověty vynášet k našemu přirozenému satelitu.
Nicméně již od počátku nabíral projekt nosiče i přistávacího modulu značné zpoždění, hlavně kvůli sporům mezi konstruktéry a vládou. Začátkem roku 1966 navíc zemřel Sergej Koroljov, přední raketový konstruktér, který měl do té doby na domácím kosmickém programu největší podíl. Po jeho smrti zavládl v sovětské kosmonautice mírný chaos. Vystřídal jej jeho dosavadní zástupce Vasilij Mišin, který však neměl Koroljovovy organizační a vyjednávací zkušenosti s vládou.
Když se konečně podařilo raketu N-1 dokončit, všechny čtyři pokusy o start skončily neúspěchem. Během druhého pokusu, počátkem července 1969, dopadl nosič krátce po vzletu zpět na startovací rampu a explodoval. Tento výbuch se přitom považuje za jednu z největších neatomových explozí v historii techniky.
Po úspěchu lodi Apollo 8, která na Vánoce 1968 obletěla s posádkou Měsíc, se sovětští vůdci sešli u diskuse na téma „lunární porážka“. Usnesení znělo: soustředit se na bezpilotní sondy, dopravit na Zemi lunární horninu ještě před přistáním Američanů (což se nepovedlo) a oficiálně prohlásit, že sovětský pilotovaný měsíční program nikdy neexistoval. Svaz se však Měsíce nevzdal ani po Apollu 11. Existovaly plány kosmického plavidla L3M, které tam mělo v 70. letech přistát a vytvořit první článek sovětské základny. Projekt však zanikl stejně jako N-1.
