Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci (1.)

Přestože v roce 1958 měl Sovětský svaz již na kontě Sputnik i Lajku, první rakety s družicemi vzlétly k Měsíci z amerického území. Jednalo se o čtyři starty, které však bohužel všechny skončily nezdarem. Sověti nesměli zůstat pozadu, a tak v březnu 1958 schválila vláda vyslání série měsíčních sond Luna. Program ovšem nabral zpoždění kvůli problémům a třem haváriím rakety R-7, která se musela pro účely letu k Měsíci přepracovat. 

První kroky

Nakonec se v lednu 1959 sovětská sonda Luna 1 vymanila z vlivu zemské gravitace a po necelých dvou dnech cesty proletěla kolem Měsíce ve vzdálenosti necelých 6 000 km. Nešlo o zcela úspěšnou misi, protože chyba v navigaci zabránila sondě ve splnění cíle letu – v nárazu do lunárního povrchu. Sověti si přesto mohli mnout ruce – další americká měsíční sonda Pioneer 4 našeho souputníka minula v desetinásobné vzdálenosti. 

V září 1959 narazila do Měsíce Luna 2, a přestože byla zničena, splnila misi úspěšně, protože právě zmíněný náraz představoval plánovaný cíl. Navíc její senzory cestou potvrdily existenci slunečního větru – proudu částic ze Slunce. O měsíc později poslala Luna 3 na Zemi historicky první snímky odvrácené tváře našeho přirozeného satelitu. Vědce tehdy překvapila téměř úplná absence měsíčních moří na odvrácené straně tělesa: čedičová láva možná nepronikla tvrdší měsíční „slupkou“ oproti straně přivrácené či sehrál roli vliv zemské gravitace, která opět působí na každou stranu jinak. 

Stroje dobývají Měsíc

Poté co počátek programu Luna ověřil koncepci vysílání umělých družic k Měsíci, začali Sověti spřádat plány na eventuální přistání lunární sondy a zevrubné prozkoumání struktury měsíčního povrchu, případně na umístění vědecké družice na oběžnou dráhu našeho souputníka. Úspěšné přistání se jim pak paradoxně povedlo dřív než usazení družice na lunární orbitě. Po čtyřech nevydařených pokusech o bezpečné dosažení měsíčního povrchu v roce 1965 se poslední lednový den roku 1966 vydala do kosmu Luna 9 a po krátkém pobytu na zemské orbitě byla navedena na přímou přistávací trajektorii k Měsíci. 

Přistávací manévr začal více než 8 000 km od cíle, když Luna natočila motor proti směru letu, aby dokázala kvůli měsíční gravitaci vzrůstající rychlost snižovat. V určité výšce nad Měsícem pak došlo k oddělení malého pouzdra s přístroji, které relativně nízkou rychlostí dopadlo na lunární povrch. Hlavní část sondy přistávací manévr nepřežila, což však bylo nicméně v plánu. 

Pouzdro s přístroji po dopadu v Oceánu bouří krátce ožilo a během následujících dnů naprosto zásadně přispělo k našemu poznání Měsíce: odeslalo k Zemi čtyři panoramatické snímky přistávací zóny, potvrdilo, že je úroveň lunární radiace bezpečná pro pobyt lidské posádky, a v neposlední řadě vyvrátilo mýty o vlastním záření našeho souputníka či představy, že jeho povrch tvoří pouze jemný prach. Luna 9 také jako první kosmické plavidlo dokázala bezpečně přistát na jiném vesmírném tělese než na Zemi. 

Následovala Luna 10, která znamenala další premiéru v programu: v dubnu 1966 se stala první Lunou na měsíční orbitě. Její design se dal srovnat s „devítkou“, jen přistávací sekci nahradil malý satelit a hlavní motor se využil ke zbrzdění při vstupu na oběžnou dráhu, nikoliv ke snížení přistávací rychlosti. 

První vzorky mají Američané

Vše ovšem nebylo tak růžové. Například v červenci 1969 se k Měsíci těsně před Apollem 11 vydala Luna 15, která se měla vrátit na Zemi se vzorky měsíčních hornin. Svého času panovaly dokonce obavy z kolize Luny 15 a kabiny Apollo na lunární orbitě, ovšem nic takového reálně nehrozilo. Luna 15 se přesto potýkala s problémy – kvůli selhání brzdicích motorů se její přistávací manévr změnil v ničivý dopad do příznačně nazvané oblasti Moře krizí. Když vezmeme v úvahu v té době probíhající misi Apollo 11 a Armstrongův „malý krok pro člověka“, byla tehdy porážka Sovětů opravdu drtivá. 

Na vlastní vzorky z Měsíce si pak musel Svaz počkat až do září 1970, kdy uspěla Luna 16. (Tou dobou však již NASA disponovala spoustou měsíčních hornin díky misím Apollo 11 a 12.) Luna 16 sestávala ze dvou částí: vzletové sekce, jež dopravila kontejner se vzorky zpět na Zemi, a přistávací části, která řídila let k Měsíci a poté se postarala o vstup na jeho orbitu a o přistávací manévr. Spodní stupeň měl čtyři „nohy“ pro dosednutí na povrch a sloužil také jako startovací rampa pro horní stupeň se vzorky. 

Vzorek o hmotnosti 108 g sebrala z měsíčního povrchu speciální robotická ruka, načež jej dopravila do kulatého kontejneru ve startovací sekci sondy, která se poté vydala zpět k Zemi. Luna 16 svým pojetím s trochou nadsázky připomínala lunární modul Apollo pro pilotované výsadky a návraty astronautů. Dodejme, že vzorek získala v Moři hojnosti ve východní části přivrácené strany Měsíce a přistávací pouzdro se vzorky přežilo návrat na rodnou planetu díky tepelnému štítu a padákům. 

Dokončení: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci (2.)

Sovětům se automatický odběr vzorků a let z Měsíce na Zemi podařilo zopakovat ještě dvakrát: Luna 20 se v únoru 1972 vrátila s rovnými sty gramy hornin, a Luna 24 v srpnu 1976 dokonce se sto sedmdesáti gramy – a svým úspěchem vlastně celý program uzavřela. Z geologického hlediska šlo však o nevýznamné mise: Luna v podstatě jen ukázala, že Sověti „na to mají“. Bez možnosti pohybu a přesunu na různá místa, kde by bylo možné vzorky odebrat, ji limitovalo místo přistání. Američané tak s programem Apollo bodovali podstatně více.