Lidé a jedovaté kobry: Nebezpečné krasavice s kápí

Kobry jsou v přírodě velmi nenápadné, jejich zbarvení je nejčastěji tmavé, bez kresby. Teprve když jsou vyrušeny, ukáží se v celé kráse. Vztyčí přední část těla a pomocí žeber roztáhnou krční partii – známou jako kobří kápě. Tomuto neobyčejnému fyziognomickému prvku a faktu, že jejich jed patří k nejprudším přírodním toxinům, vděčí za popularitu a pozornost, která je jim právem věnována.

Vrcholný polibek smrti

Velká královská kobra se může vztyčit až do výšky 180 centimetrů. Impozantní pohled z očí do očí by asi většině lidí způsobil šok, ale existují odvážlivci, kteří s hadem takto připraveným k útoku provádějí pozoruhodné kousky. Známé jsou polibky smrti, které v Myanmaru (Barmě) provádějí Šanské tanečnice, ale na našich cestách po této zemi jsme na ně neměli štěstí.

Zato na návštěvě v Thajské Khao Khew Zoo jsem měl možnost pozorovat, jak toto vrcholně nebezpečné vystoupení vypadá. V uctivé vzdálenosti od kruhové arény sedělo početné publikum. Khao Khew je renomovaná Zoo, a tak zde na rozdíl od komerčních show začínají odborným výkladem. Nejprve je prezentace domácích nejedovatých hadů, závěr tvoří předvádění kober monoklových (Naja kaouthia), vrcholem jsou kobry královské.

S hadí hlavou v puse

Byl jsem opravdu zvědav, jak místní profesionálové dostojí své pověsti, a tak jsem se přes námitky kolegy ředitele o velkém riziku opřel o kraj pódia a fotil jako závod. Hoši byli opravdu šikovní a mírným tlakem prstů na hlavu vztyčenou kobru položili. Z vlastní zkušenosti vím, že to není tak těžké, ale zároveň ne bez rizika. Hoch pak v podřepu „vytáhl“ královskou kobru na úroveň očí. Had zaujal obranný postoj a roztažený štít svědčil o jeho pozornosti.

Nastoupil starší chlapík v oranžovém obleku. Bradou stlačil vztyčenou královskou kobru k zemi a rychlým trhnutím sevřel její hlavu v puse. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsem ani nestačil fotit. Na konci vystoupení velká kobra odmítala vlézt zpět do bedničky a nedařilo se to ani po několika pokusech a při asistenci dalších pomocníků. Tuhle situaci dobře znám včetně možného řešení, ale ani starší Thajec se nenechává vyvést z míry. Pomalu posouvá sevřenou ruku po hadím těle a když je kousek od hlavy, bleskurychle jí uchopí. Ani potom ovšem není snadné velkého hada uklidit.

TIP: Jedovatí chřestýši aneb Překrásné i nebezpečné symboly Ameriky

Po vystoupení byla pro mne čest podat „kolegům“ ruku a bavili jsme se o nebezpečí jejich profese. Uštknutí se nedá vyloučit a občas k němu dojde, o tom svědčí i chybějící prst na ruce jednoho z Thajců. Jednou ho kobra uštkla i do rtu, to se zpravidla nepřežívá. Chlapík ale mávne rukou. Hoši prý znají několik druhů rostlin, jejichž rozžvýkané listy toxin eliminují. Kroutím nad tím hlavou, ale domorodé metody léčení vychází ze zkušeností generací a rozhodně bych je nepodceňoval.

Nahý v trní

Kobry se hojně vyskytují i v Indii, kde významný herpetolog a můj přítel Rom Whitaker zaměstnává pro práci s hady výhradně příslušníky národnostní menšiny Irula. To jsou odnepaměti lovci hadů a v řemesle se zaučují od dětství. Umění Irulů mně samozřejmě zajímalo, a tak hned brzy ráno vyjíždíme do terénu v doprovodu jednoho z nich. Je s námi i jeho žena a tři děti, jedno docela malé.

Po dvou hodinách jízdy jsme na místě a nedočkavě se rozbíháme po řídkém akáciovém porostu. Irula nás ale volá zpět – musíme se napřed pro úspěch lovu pomodlit. Akácie mají pěticentimetrové trny ostré jako jehly, po zemi se válí spousta větví. Po pár krocích mám boty plné trnů a zírám na chlapíka, který svléká starou košili i sarong, nechává si pouze bederní zástěrku a jde bosky. Opatrně našlapuje na paty a když ucítí trn, stočí bosé chodidlo stranou. Jeho „oděv“ má své výhody – když jej chci následovat, hned visím na větvích za triko a on mizí v dáli. Bloumám po nehostinném okolí, slunce začíná pálit a pomalu pochybuji o úspěchu dnešního lovu. Ostatně bych se ani nemohl divit, modlení jsem pořádně odbyl. I počasí nás zradilo, monzuny se opozdily o tři týdny, zem je tvrdá jako beton, nikde ani známka života.

Je tam kobra?

V Indii jsme měli úspěšné pouze noční lovy v blízkosti vodních toků, kde hadi v měkké půdě zanechají stopy.  Navzdory mému přesvědčení o beznadějnosti naší výpravy na mne za chvíli volá Irula a ukazuje na zem před sebe: „Pane, tady lezl had!“

Tupě civím na ztvrdlou zem, kde samozřejmě nevidím nejmenší stopu. Nejsem žádný zelenáč, ulovil jsem stovky hadů v různých koutech světa, ale teď jen nechápavě kroutím hlavou. Nechávám chlapíka jeho osudu a jdu si po svých. Po chvíli mne opět volá, klečí u pukliny v zemi a šťourá v ní dlouhým stéblem, které je vytlačováno ven. „Pane je tam kobra!“

Had tam evidentně je, o tom není pochyb, ale jak může vědět, že je to zrovna kobra?! Chlapík se chápe motyky, buší do betonové země a pot z něho jen lije. Viděl jsem v Indii pracovat dost dělníků, ale v produktivitě práce se tomuhle lovci hadů nemohli rovnat.

„To by byl dělník,“ říkám Romovi, ale ten mne vyvádí z omylu. Irula by nepřijal žádnou jinou práci a pokud by tady nebyl had, na motyku by nesáhl. Horko začíná být být pekelné, jáma v zemi se zvětšuje. Konečně vidím hadí tělo a je to skutečně kobra!

Z bílé kobry zase černá

Další zážitek s kobrami mám z jihočínského Fosanu. Obhlíželi jsme tam místní řeznictví a pokukovali, zda nemají nějaké vzácnější hady. V jednom krámku zřejmě neměli prodavači co na práci. Chtěli se pobavit na náš účet a jeden mi podal velkou užovku v domnění, že mě vyděsí. Hada jsem si prohlédl a zase uložil zpět, takže chasníci pochopili, že nejsme dnešní. Zavedli nás do skladu, kde byly desítky košů s hady, ale bohužel ve velmi špatném zdravotním stavu. Potom přinesli plátěný sáček, v němž byla krásná bílá kobra. Jen stěží jsem zachoval klid. Tato krasavice je normálně černá a také se tak jmenuje.

Před lety jsem viděl jiný druh bílé kobry v zoologické zahradě v srílanském Kolombu. Byla to velká vzácnost, neboť v buddhistickém světě se bílé mutace zvířat těší posvátné úctě. Na smůlu se během mého pobytu z terária ztratila. Málem byl vyhlášen národní smutek, zpráv byla plná televize a noviny. Měl jsem obavy, aby snad nepodezřívali také mě, protože jsem bydlel blízko zoologické zahrady, byl jsem v ní velmi často a všichni o mém zájmu o hady věděli. Už po dvou dnech byl naštěstí zadržen na letišti mladý Švéd s bílou kobrou v batohu. Ukázalo se, že ji koupil od překupníka, a tak byl pouze vyhoštěn ze země. Týž den byla kobra zpět v teráriu a pokladna zahrady se pěkně plnila, protože každý chtěl ten navrácený zázrak vidět. A teď mám jinou bílou kobru na dosah ruky a dokonce je na prodej...

Čínští řezníci nenasadili nijak vysokou cenu, ale přesto začal obvyklý rituál smlouvání, na jehož konci byly obě strany spokojeny… Platím a taktak stačím zarazit velké nůžky, kterými se chlapík chystal kobru připravit o hlavu. Nastávají další dohady. Živého hada nám prodat nechtějí, mají strach z možného maléru. Po chvíli je snad přesvědčuje můj indický hadařský prsten. A tak nakonec místo kuchyňské pánve nachází kobří samec nový domov v teráriu mé kanceláře. Líbí se mu zde natolik, že už zplodil mnoho mláďat, zatím bohužel všechna černá…

Kobry a jejich jed

Kobry patří do čeledi korálovcovitých – Elapidae. Umí plavat a některé druhy dokonce žijí semiakvaticky (napůl ve vodě). Loví většinou v noci, živí se hlavně hlodavci, ptáky a jejich vejci, jinými hady, rybami, obojživelníky, ale nepohrdnou ani hmyzem. Samičky kladou do puklin v zemi 8–25 vajec. Vylíhlá mláďata měří přibližně 25 cm. Areál výskytu je v Africe, na Středním východě a v jižní Asii.

Jedové zuby kober jsou duté – mají kanálek zakončený na konci s otvorem, kudy je toxin vypuštěn do rány. Je popsáno šestnáct druhů kober, z toho jedenáct má schopnost vystřikovat jed na dálku. Lidově se říká že „plivají“, ale jed je vystřikován přímo ze vztyčených zubů, se slinami se nemísí. Jed vytlačují svaly, které stlačí jedové žlázy. Asijské kobry většinou tento způsob obrany nepoužívají. Léta jsem choval kobry černé, které nikdy jed nevystříkly, ale když se narodila mláďata „plivala“ jako o závod. Mistry jsou některé kobry africké, ty s velkou přesností vystříknou jed až na vzdálenost pěti metrů. Míří na oči a zasažená oběť trpí dočasnou slepotou. Zvířata, která si nedovedou oči vymýt, mohou oslepnout natrvalo. Sprška jedu je viditelná i pouhým okem a kobry jim mohou opakovat až sedmdesátkrát. K dispozici mají zásobu 200–350 mg jedu a k usmrcení člověka přitom stačí 40–50 mg. Jed obsahuje neurotoxin, jenž po uštknutí způsobí zastavení srdeční činnosti a dýchání.

Král jedovatých hadů

Největším žijícím jedovatým hadem je kobra královská (Ophiophagus hannah). Dorůstá až 4,5 metru, výjimečně i přes pět metrů, silná je jako mužská ruka. Má výborný zrak, údajně vidí na vzdálenost 100 metrů. Její areál se táhne od Indie na východ k Malajsii, Indonésii, Vietnamu, jižní Číně, Filipínám, ale nikde není hojná. Devastace původních stanovišť způsobuje značný pokles populace.

Jed kobry královské má neurotoxickou složku, poškozuje nervové buňky, u lidí působí bolest, otok, zvýšený krevní tlak, zvracení, ospalost, bezvědomí, a mnohdy i smrt. První symptomy se projeví 15–30 minut po uštknutí. Zásoba jedu, kterou tento had disponuje, stačí na zabití slona, nebo 20 lidí. Živí se jinými hady, včetně jedovatých. Některé kobry se specializují na určitý druh hadů.

Dožívá se dvaceti let a pohlavně dospívá v 5–6 letech. Časté jsou „rytířské“ souboje samců, při nichž se vztyčení hadi snaží jeden druhého přitisknout k zemi. Tyto souboje jsou známé i chřestýšů a některých užovek. Vítězný samec se potom páří a tak je zajištěn přenos nejkvalitnějších genů.

Královské kobry se páří v lednu, po svlékání. Samice uvolňuje feromony, které samec nabírá na rozeklaný jazyk a vyhodnocuje v Jacobsonově orgánu na horním patře. Ten tvoří dvě dutiny, protkané citlivými nervovými buňkami. Jedna samice se často páří se stejným samcem a spermatem uschovaným ve zvláštní schránce uvnitř jejího těla, mohou být vejce oplozena další dva až tři roky. Je také jediným hadem, který pečuje o potomstvo. V kličkách těla přenáší rostlinný materiál, ze kterého staví až třímetrové kupovité hnízdo, do nějž naklade vejce. Stavba hnízda trvá asi tři dny. Snůšku tvoří 20 až 40 vajec. Při přibližné teplotě 31 oC se po 70–77 dnech mláďata proříznou zubem na špičce čenichu vaječný obal. Samice hnízdo hlídá po celu dobu inkubace, někdy se poblíž zdržuje i samec.