Letitá trpělivost: Nejdelší vědecké pokusy v dějinách
Dnešní vědecké experimenty přinášejí často díky vyspělým technologiím brzké výsledky. V minulosti se však badatelé museli smířit s tím, že se některé studie podaří dokončit až po jejich smrti.
Dvacet láhví pod zemí
- William James Beal | 1879 | USA
Americký botanik William James Beal se v roce 1879 rozhodl zjistit, jakou trvanlivost mají semena plevelnatých rostlin. Přišel proto s experimentem, který dnes trvá už přes 145 let, a stal se tak jednou z nejdelších stále probíhajících studií historie. Podle současných předpokladů by měl pokus skončit v roce 2100, přestože následující generace vědců v něm možná budou chtít pokračovat.
Aby se Beal dobral kýženého zjištění, naplnil dvě desítky sklenic semeny jednadvaceti druhů rostlin a vlhkým pískem. Na pozemcích Michigan State University je pak zakopal do písčité půdy, přičemž hrdla nezátkoval, ale nasměroval je dolů: Obsah tak mohl dýchat a zároveň se uvnitř nehromadila voda. Podle plánu pak badatel každých pět let jednu láhev vyhrabal a semena z ní přesunul do podmínek, v nichž mohla klíčit. Poté zaznamenal výsledky, klíčky přiřadil k druhům a pomalu vytvářel statistiku.
Postupem času se ukázalo, že skutečně trvanlivé jsou jen některé druhy, jež klíčily pokaždé, zatímco zbytek rostlin už po pár cyklech nevzešel. V roce 1920 se tedy Bealův následovník Henry Townsend Darlington rozhodl interval vykopávání láhví prodloužit. Ke stejnému závěru pak došli jeho nástupci o šest dekád později. Dnes se tak ze země vyjímá jedna nádoba za dvacet let, přičemž v 21. století již klíčí pouze divizna švábovitá, krtičníkový hybrid a sléz nizounký. Nejodolnější je první zmíněná a podle předpokladů by mohla vydržet až do určeného konce experimentu. Sám Beal nicméně už v 19. století vyjádřil jisté rozpaky ohledně metody výzkumu: Ne všechna semena totiž klíčila přesně za stejných podmínek, což výsledky zkreslovalo. (foto: Michigan State University, CC BY 4.0)
Jediná kapka za deset let
- Thomas Parnell | 1927 | Austrálie
V roce 1927 se fyzik Thomas Parnell rozhodl prokázat, že živice představuje silně viskózní kapalinu, a nikoliv pevnou látku, jak se na první pohled zdá. Nalil proto roztavený materiál do uzavřeného trychtýře a nechal jej tři roky tuhnout. Poté nádobu odzátkoval a o zbytek experimentu už se postarala fyzika: Po deseti letech se na špici trychtýře utvořila první kapka a pozvolné protékání pokračuje dodnes. (foto: Wikimedia Commons, University of Queensland, John Mainstone, CC BY-SA 3.0)
Zvonek na věčné časy
- Robert Walker | 1840 | Velká Británie
Na půdě Oxford University se nachází zvonek, který nepřetržitě cinká už od roku 1840. Pohánějí ho dva tzv. Voltovy sloupy, sestávající z vrstev stříbra, zinku a papíru, zatímco povrch tvoří síra. Baterie vytvářejí v napojených zvoncích opačné napětí, takže mezi nimi může kmitat kovová kulička. Při uvedeném pohybu dochází k minimálním energetickým ztrátám, a Voltovy sloupy tak zřejmě přežijí i samotný zvonkový mechanismus. (foto: Getty Images)
Dokud se mění teplota
- Arthur Beverly | 1864 | Nový Zéland
Katedra fyziky na novozélandské University of Otago se pyšní speciálními hodinami, které se od jejich zkonstruování v roce 1864 nemusely natahovat. Mechanismus totiž udržuje v chodu změna okolní teploty a tlaku, jež působí na materiály ve vzduchotěsném boxu se strojkem. V průběhu let však časomíra zažila i dny, kdy se vnější prostředí dostatečně neproměňovalo, tudíž hodiny neměly pro své fungování potřebnou energii. Nelze tedy tvrdit, že tikají nepřetržitě od svého vzniku. (foto: Wikimedia Commons, Mysterious snapper, CC BY-SA 3.0)
Nestřílejte, sčítejte!
- Frank Chapman | 1900 | USA
Koncem 19. století představoval vánoční lov ptactva oblíbenou americkou kratochvíli. Ornitolog Frank Chapman však v roce 1900 navrhnul, že namísto střílení by bylo lepší opeřence sčítat, a položil tak základy dosud trvající tradice a nejdelší občanské studie na světě. Prvního ročníku se zúčastnilo sedmadvacet lidí, zatímco dnes se zájemci počítají na desítky tisíc a pocházejí ze všech koutů severní polokoule. (foto: Wikimedia Commons, PDM 1.0)
Patent na zemědělství
- John Bennet Lawes | 1843 | Anglie
Když si v roce 1842 nechal John Bennet Lawes patentovat metodu vzniku tzv. superfosfátu a následně otevřel i továrnu na výrobu zmíněného syntetického hnojiva, přepsal tím historii zemědělství. Jako každý průkopník se však setkával s nedůvěrou: Spolu s chemikem Josephem Henrym Gilbertem proto zahájili sérii experimentů, jež se opakují dodnes, a jde tedy o nejstarší dosud trvající zemědělskou studii.
Badatelé začali na vybraném poli pěstovat ozimou pšenici a jednotlivé úseky přihnojovali syntetickými či přírodními přípravky anebo vůbec. Výsledky přitom přesně odpovídaly očekávání: Na ošetřených místech dával každý hektar šest až sedm tun zrna, zatímco nehnojená část poskytovala pouhou tunu. Nejenže se tak potvrdila kvalita syntetického hnojiva, ale zároveň se podařilo doslova připravit půdu pro další experimenty: Při nich se pak měnily druhy obilí, způsoby setí i jiné parametry, a pole tak poskytuje cenné poznatky dodnes. (ilustrace: Wikimedia Commons, Julia Emily Clutterbuck, PDM 1.0)
