Géniové už od školky: Devět zázračně nadaných dětí historie
Porazí vás v kulečníku, složí vám operu. A udělají to za lízátko... Těchto devět dětí navzdory svému nízkému věku dokázalo, že nic není nemožné...
Kdo hraje, nezlobí
- Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791)
Rytmické třískání hračkou o topení je prvním a často posledním koncertem, který malé děti přehrávají svým rodičům. Mladičký Johannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart, později řečený Amadeus, byl z jiného těsta. Poměrně záhy vyměnil dětské hračky za piano. Po otci houslistovi a matce violistce zdědil nevšední hudební talent, který v průběhu několika let dovedl k dokonalosti. Ve čtyřech letech byl schopen takové přehrávky, že by mu většina absolventů lidušky s chutí ukousla palec. V pěti letech začal sám skládat hudbu. S dovršením osmého roku už Mozart komponoval první symfonie, zatímco většina z nás by tehdy měla problém vyjmenovat polovinu zúčastněných hudebních nástrojů. Operu složil ve dvanácti. Škoda, že se tento muzikální génius nedožil vyššího věku. Umírá v pětatřiceti letech na „infekční“ chorobu (pravděpodobně syfilis) a asi nepřekvapí, že při pohřbu mu hraje Requiem, které si předtím sám složil. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)
Výjimečný zjev
- Blaise Pascal (1623–1662)
Mezi fyziky a matematiky ostatně najdeme spoustu géniů. Tak třeba Blaise Pascal si jako chlapec potají čmáral uhlíkem na dlaždičky pokoje geometrické obrazce a sám od sebe si odvodil dvě třetiny z Euklidových matematických Základů. V šestnácti letech sepsal Rozpravu o řezech kuželem a většina soudobých vědců odmítala věřit, že by na to mohl přijít sám. Muž, který vynalezl například princip trakaře (vědecky řečeno: spojení kola, páky a nakloněné roviny), však měl velice chabé zdraví. Po dlouholetých urputných bolestech hlavy zemřel v devětatřiceti patrně na tuberkulózu nebo rakovinu žaludku. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC BY 3.0)
Profesuru má za sebou dřív než pubertu
- William Rowan Hamilton (1805–1865)
Tahat kačera? William Rowan Hamilton z irského Dublinu proti takové zábavě nic nenamítá, jen si u toho bude dělat poznámky. Fascinuje ho totiž mechanika těles, dynamika, optika a algebra. Že s ním asi nebude něco úplně v pořádku, zjistili rodiče krátce po jeho narození. Vynikal totiž pamětí na různé jazyky, které dokázal s překvapivou přesností napodobit. Ano, s trochou fantazie i vaše dítě žvatlá něco hebrejsky, jenže malý Hamilton by se dokázal domluvit i s rabínem. A v pěti letech už by si v restauraci dokázal objednat latinsky, řecky, italsky, arabsky nebo persky. Ve třinácti letech ovládá třináct jazyků a řekne dost. Odteď se už bude věnovat jen své milované fyzice. A astronomii. A matematice. A… ještě pořád vás neštve? Ve čtrnácti letech si dovolí najít chyby v díle francouzského matematika Pierre-Simona de Laplace a opravit je. Profesuru na Trinity College získává ve dvaadvaceti letech, když je ještě oficiálně studentem. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)
Vynikající matematik, ale špatný střelec
- Évariste Galois (1811–1832)
Čas, kdy děti zápolí s násobilkou a první básničkou do školy, utekl tomuto chlapci rychle. Évariste Galois se totiž už v deseti letech profiloval na poli vysoké matematiky. Někdo čte pohádky, Galois dává přednost diferenciálnímu počtu či teorii analytických funkcí. A louská je stejně jako Perníkovou chaloupku. Jeho mysl zjevně nebyla zatížena jinými starostmi, protože přitom dokázal vyřešit 350 let starý matematický problém. Zádrhel působí, že mu ani učení páni z francouzské Akademie věd zatím nejsou schopni porozumět. Jeho nejlepšími přáteli byly mocniny a odmocniny, s jejichž pomocí načrtl takzvanou Galoisovu teorii, která se později stala základním pilířem moderní algebry. Považuje se také za zakladatele teorie grup. Vpravdě geniální Galois ale nebyl žádný matematický suchar. Umírá ve věku jednadvaceti let, a ne proto, že by upadl na kružítko, ale na následky střelného zranění ze souboje o krásnou ženu. (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)
Matematické monstrum
- Jules Henri Poincaré (1854–1912)
Henri Poincaré už od dětství trpěl krátkozrakostí na hraně slepoty a nedokázal ani pořádně koordinovat své pohyby. Mluvit začal brzy, ale neuvěřitelně drmolil, protože myslel příliš rychle. Prodělal záškrt i obrnu hrtanu, to vše ještě v předškolním věku. To mu nicméně nezabránilo, aby se stal „matematickým monstrem“, jak si povzdechl jeho profesor na střední škole. Ovšem vynikal ve všem. Jako mladík publikoval studie, které se později staly základem teorie chaosu! Nicméně nebyl tak nepraktický – vymyslel prý pletení „obrace“, když při chůzi po ulici spatřil stařenu, která pletla. Všechno je to jen o geometrii! V sedmadvaceti se stal profesorem na Sorbonně. V Binetově testu inteligence se však dostal do kategorie idiotů! (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Nejraději má hranaté omalovánky
- Pablo Picasso (1881–1973)
To blaho, když váš drobeček poprvé zažvatlá „máma“! Maličký Pablo Picasso rodiče nepotěšil. Jeho první slovo prý znělo: „Tužka!“ Co z takového chlapce může vyrůst? To je jasné – přece budoucí zakladatel nového avantgardního uměleckého směru zvaného kubismus. Malovat si začal už v povijanu a ten malý nezbeda v tom pokračoval dalších devadesát let. Otec, sám akademický malíř a profesor umění, z toho má pochopitelně nezřízenou radost. Jenže už ve dvanácti letech chlapci přestávají realistické tvary okolního světa, které kreslí s fotografickou přesností, stačit. Umělecky, samozřejmě! V době, kdy většina chlapců řeší proměnu anatomie vyspělých spolužaček, se zázračný malíř ponoří do světa abstrakcí, symbolismu a osobitých tvarů. Výsledkem je životní bilance asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací, 300 podivně hranatých soch a bezpočet pomalovaných ubrousků z restaurací... (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Trochu se přidusit
- John Burdon Sanderson Haldane (1892–1964)
I John Burdon Sanderson Haldane, syn fyziologa, který zkoumal možnosti dýchání v místech důlních výbuchů, byl tak trochu šílenec. Jako capart miloval obrázky v otcových knihách Důlní neštěstí a Nebezpečná povolání, ve čtyřech letech se poprvé účastnil výpravy do důlních šachet. V jedné z nich se nalokal metanu, omdlel, a když se probral, vyvodil z toho, že důlní plyn je lehčí než vzduch a nezpůsobuje přímou smrt. V osmi letech otci počítal data z výsledků naměřených při jeho experimentech. Sám na sobě zkoumal účinky bojových dusivých plynů! Chvíli studoval matematiku, ale nakonec se stal jedním ze zakladatelů populační genetiky. (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Mosconi kuličky nehraje
- William Joseph Mosconi (1913–1993)
Malý Willie dává před kuličkami přednost kulečníku. A ve svých šesti letech dokáže pěkně potrápit úřadujícího světového šampiona Ralpha Greenleafa. Klučina brzy předvádí neskutečné exhibice kulečníkářského umu, ale vlastního dětství si jako ostatní „geniální“ děti zrovna moc neužije. Snad proto se z něj stane nejmladší (a posléze patnáctinásobný) vítěz světové série. Pokud byste si chtěli s tímhle zázračným dítětem zahrát o peníze, stálo by vás to pořádný balík. Dokáže se totiž přesně trefit 526krát za sebou, což je dodnes nepřekonaný světový rekord. Zabere mu to pěkných pár hodin, exhibice totiž začala 19. a skončila 20. března 1954. Pod zprávou o tomto neuvěřitelné skóre je podepsáno 35 očitých svědků! Se svým uměním to dotáhl až do Hollywoodu jako odborný poradce – ve filmu Biliárový král (1961) dával konzultace herci Paulu Newmanovi, který zde ztvárnil hlavní postavu profesionálního hráče kulečníku. (foto: Getty Images)
Takový tichý chlapec
- Okita Soji (1842–1868)
Žádný žebříček geniálních dětí by nemohl být úplný, pokud by v něm chyběl alespoň jeden Asiat. Okita Soji nemůže být považován za chodící kalkulačku. Jeden z nejmladších samurajů Japonska rozporcoval prvního padoucha mečem v sedmi letech a své umění piloval k naprosté virtuozitě. V devíti letech už ovládal techniky chladných zbraní tak dokonale, že jej staří mistři neměli co učit. Nejlepší může být ale jen jeden, a tak už ve dvanácti vyzve na souboj svého učitele. Zvítězí. Jeho schopnosti docení zejména v první „tajné“ samurajské policii Shinsengumi, kterou navzdory své pokročilé tuberkulóze vede. Smrtící balet s mečem korunuje obvykle úderem Mumyo-ken, který sám vymyslel. Jednou ránou zasáhne pravé a levé rameno, včetně krku. Není to ale žádný maniak, volný čas tráví čtením a psaním. Prostě klidný a tichý chlapec, který je jen pohybově velmi dobře disponován... (ilustrace: Wikimedia Commons, CC0)
