Šaty, které nestárnou: Cesta k eleganci pánského obleku
Zatímco dámská móda podléhá turbulentním změnám od sezony k sezoně a barvy, styly či střihy se objevují v nečekaných kombinacích, u pánů nic podobného neplatí. Jako by jejich oděv ustrnul v čase – jeho základní střih se nezměnil už nejméně sto padesát let
Sedmdesátá léta 18. století představují poslední éru, kdy došlo k neobyčejnému vzepětí barevné a rozpustilé mužské módy. Cestovat po Itálii, číst velká díla literatury, objevovat antiku i mistry renesance patřilo v té době k povinnostem každého mladého gentlemana z lepší francouzské rodiny. Tito zcestovalí světáci se začali sdružovat do neformálního klubu, jehož členům se posměšně přezdívalo „makaroni“. Vysoké napudrované paruky, přiléhavé kabáty a kalhoty a zářivé barvy se staly velkolepou, nicméně definitivní tečkou za pánskými módními výstřelky. Nastupující osvícenství přálo především střízlivosti a decentnosti, zatímco barokní rozpustilost nadobro zemřela.
Přelom v módě přišel současně s přelomem mocenským. Británie setřásla svoji zaostalost a vykročila na cestu k supervelmoci, kdežto francouzský dvůr se zasekl ve škrobenosti a paruky tam přežívaly déle než u sousedů za La Manchem. Na ostrovech se mezitím u dvora a obecně ve vyšších vrstvách rozvinuly sportovní tradice – a s nimi nové, praktické šaty. Hon na lišku provázely vypasované červené kabátky, které neomezovaly jezdce. Lovci s puškami si oblíbili volnější kabáty, jež byly praktické, teplé a ozdoby nepotřebovaly. Anglický časopis The Sporting Magazine vycházející od roku 1793 vyobrazil hráče tenisu a kriketu v bílých dresech, zatímco golfisté oblékli červenou. Zrodily se pohodlné a zároveň společensky akceptovatelné šaty – a naplnily se tak dva požadavky, které se dřív vylučovaly.
Venkovan jako ideál
Ideálem Angličanů se stal venkovský šlechtic. K jeho obrazu ovšem samet či brokát neladil, a tak i skutečně bohatí lidé oblékli materiál chudých – vlnu. K typickým kratochvílím aristokracie patřila v té době jízda na koni a ranní vyjížďka se považovala za vhodný doplněk životního stylu gentlemanů. Dokonce i ti, kteří se na temperamentní zvířata báli sednout, se v zájmu udržení společenské pozice alespoň na oko oblékali do nových „sportovních“ střihů bez přemíry ozdob. V první třetině 18. století se kombinace vestičky a fraku změnila ve společenský standard šlechty.
A tehdy se také zrodila tradice módních ikon, jež udávají v odívání směr. Jednou z prvních se stal princ a pozdější britský monarcha Jiří IV. (1762–1830). Svoji zálibu v kvalitním oblékání vycizeloval pod vedením génia, který v dějinách pánské módy předtím ani později nenašel konkurenci – touto utvářející silou byl „první dandy“ George Bryan Brummel, zvaný Beau (viz První dandy). Rozvoji jednoduchých a přiléhavých střihů paradoxně napomohly i napoleonské války, protože všudypřítomná militarizace umožnila používat slavnostní uniformu jako přijatelný společenský oděv, jejž pak civilisté dychtivě napodobovali.
Elegantní styl si však záhy oblíbily i střední vrstvy. V 19. století prošla móda naprostou demokratizací: Textilní továrny chrlily látky dobré kvality, které si mohl dovolit každý trochu movitější člověk. V pavilonech Světové výstavy uspořádané v roce 1851 v Londýně se poprvé skutečně masově promísili lidé všech společenských vrstev. A nově zbohatlá střední třída se chtěla oblékat stejně dobře jako okolo se promenující šlechta.
Proměny fraku
Okolo roku 1870 už se frak – původně pohodlný vycházkový oděv – přesunul do kategorie velmi formálních obleků, jež si mohl vzít například ministerský předseda na audienci ke králi nebo bohatý džentlmen na svatbu. Touha po větší eleganci a současně uvolněnosti dala vzniknout smokingu, obleku bez šosů a s širokými klopami. Anglické slovo „smoke“, tedy „kouřit“, hrálo v tomto případě podstatnou roli: Nový typ oděvu se stal nepostradatelným pro pány navštěvující svůj oblíbený kuřácký klub. Postupem času pak začal být i „uvolněný“ smoking přijatelný pro slavnostní večeře, zatímco fraku zůstalo výsadní místo v opeře.
Velkou inspiraci představoval na tomto poli britský princ a pozdější král Eduard VII. (1841–1910). Byl milovníkem módy a elegance, zato však mnohem menším přítelem sportu. Poměrně brzy si tudíž vypěstoval objemný pas a na svrchnících si musel začít rozepínat dolní knoflík. To okamžitě vyvolalo vlnu kopírování nejen na celém anglickém dvoře, ale i ve zbytku Evropy. Panovník tak nechtěně založil tradici, která se stala železným pravidlem – spodní knoflík saka zůstává vždy nedopnutý.
Střih obleku, jaký běžně vidíme na ulicích dnes, vychází ze smokingu a svět pánské módy dobyl okolo roku 1900. Během následujících třiceti let se pak vyčlenily tři formalizované styly, jež přetrvaly dosud: italský (vypasovaný, švihácký), anglický (středně vypasovaný, elegantní) a americký (volný, konzervativní).
Nové impulzy
Od 20. let minulého století se obleky téměř nezměnily. Liší se jen detaily, jako například šířka saka a nohavic. Zatímco předválečná doba upřednostňovala u saka široký střih a dvě řady knoflíků, které zdůrazňovaly mohutnost a maskulinitu, poválečné střihy se snažily především podtrhnout přirozenou linii těla.
TIP: Vycpaný poklopec a menstruační košile: Krátká historie spodního prádla
Dnešní obleky jsou někdy až legračně upnuté a ty volnočasové se zbavují formálnosti – například kalhoty bývají krátké, aby vynikly pestrobarevné ponožky a nablýskané boty. Pokud si tedy ponožky do bot vezmete… A vyrážíte-li na zábavu s přáteli, můžete směle zkombinovat sako a tričko – a dopustit se tak hříchu, který by byl ještě před pěti lety nemyslitelný. Pánská móda představuje tak trochu paradox: Neustále se vyvíjí, ale její osvědčené jádro zůstává stejné.
První dandy
Původ slova „dandy“ neznáme, používalo se však ve spojitosti s perfektně oblečenými mladými muži především ze středních vrstev, kteří se snažili napodobit život šlechty. Dokonalým ztělesněním tohoto označení se stal George Bryan Brummel (1778–1840) zvaný Beau. Vyrostl v zámožné středostavovské rodině a dostalo se mu exkluzivního vzdělání na školách v Etonu a v Oxfordu. Později byl přijat k husarům a jako člen regimentu se na plese poprvé setkal s princem Jiřím IV., jenž okamžitě podlehl síle jeho osobnosti. Chytrý, zábavný a vzdělaný Brummel byl už v té době známý jako velký parádník a jeho přátelství s následníkem trůnu z něj udělalo arbitra módy pro celou Evropu. Opovrhoval parukami, krátkými kalhotami a podkolenkami, které tak definitivně zmizely z šatníku členů dvora, a ideál „venkovského džentlmena“ se mohl naplno rozvinout.
Brummel preferoval jednoduchý styl založený na dlouhých přiléhavých tmavých kalhotách a fraku, jejž zdobily pouze lesklé knoflíky, inspirované uniformou. Tento druh oděvu se později proměnil v dosud populární blejzr. Jako výrazný prvek prosadil Beau vázanku, a založil tak standard společenského oblečení, který přetrval dodnes.
TIP: Módní trendy: 100 let pánských plavek ve třech minutách
Brummelova posedlost dokonalým zevnějškem se však netýkala jen šatů. Jeho zvyk neustále si čistit zuby, holit se a každý den se mýt se ve vyšší společnosti ujal jako minimální přijatelný základ osobní hygieny. Módní ikonou pak „první dandy“ zůstal i poté, co jeho přátelství s princem skončilo.
Naneštěstí, kontakt s džentlmeny vnesl do Brummelova života i hazard, což ho přivedlo na mizinu a následně do vězení pro dlužníky. Zemřel nakonec bez haléře a zničený syfilidou v ústavu pro choromyslné ve francouzském Caen.
