Letecké operace v Libyi (1): Poslední válka plukovníka Kaddáfího

Občanská válka v Libyi začala demonstracemi civilního obyvatelstva inspirovanými událostmi takzvaného arabského jara zahájeného koncem roku 2010. Libyjci začali protestovat proti diktatuře v polovině ledna 2011. Režim reagoval střelbou do demonstrantů, a dokonce nasazením letectva proti bezbranným civilistům. Jen za prvních deset dní nepokojů přišlo podle libyjských zdrojů o život 300 lidí (zahraniční prameny uvádějí až tisíc mrtvých). 

Režim se hroutí 

Demonstrovalo se především ve velkých městech jako Tripolis nebo Benghází, protestující zapalovali policejní stanice a zmocnili se zbraní. Situace dospěla k otevřenému povstání, kdy se na stranu odpůrců režimu přidávaly i některé jednotky ozbrojených sil. Režim tak postupně ztratil kontrolu nad východními oblastmi země, hranici s Egyptem kontrolovali vzbouřenci. Kaddáfí však v rozhovoru poskytnutém západním sdělovacím prostředkům odmítl rezignaci a hrozil, že povstání utopí v krvi.

Dne 21. února se dva příslušníci libyjského letectva pilotující letouny Mirage F1 rozhodli neuposlechnout rozkaz zaútočit neřízenými raketami vzduch–země proti demonstrantům. V přízemním letu (mimo dosah libyjských radarů) zamířili k pobřeží a dále k ostrovu Malta. Na frekvenci maltské služby řízení letového provozu požádali o povolení k přistání na letišti Luqa z důvodu kritického nedostatku paliva.

Po přistání požádali o politický azyl a místní úřady jejich žádosti promptně vyhověly. O dva dny později přišlo libyjské letectvo o další letouny, když piloti dvou Su-22 odmítli útočit na demonstranty a místo toho se katapultovali, zatímco jejich stroje se zřítily do Středozemního moře. Dva stroje libyjského letectva (Su-22 a MiG-23) následně dezertovaly na letiště pod kontrolou povstalců. Jeden z nich si však povstalci později sami sestřelili, když jej omylem považovali za letoun nepřítele. Osádky dalších dvou libyjských vrtulníků dezertovaly do Tuniska, několik jiných strojů se povstalcům podařilo zničit. 

Evakuace cizinců 

Prvními zahraničními letouny, které se angažovaly během libyjské krize, byly transportní stroje, které zabezpečovaly přepravu cizinců z Libye na Maltu. Dne 20. února se jako první zapojilo do evakuace cizích státních příslušníků rakouské vojenské letectvo s letounem C-130 Hercules. Další dva stroje téhož typu spolu s letounem C-27 Spartan dalo k dispozici Rumunsko. Kanada přispěla jedním strojem C-17 Globemaster III a jedním herculesem. C-130 přiletěl také z Francie, Luftwaffe poskytla tři letouny C-160 Transall. 

Na evakuaci zahraničních dělníků, diplomatického personálu a dalších osob se podílela také vojenská plavidla, například britský torpédoborec HMS York, z jehož paluby vzlétal k libyjským břehům vrtulník Lynx, nebo indické plavidlo INS Jalashawi s trojicí vrtulníků Sea King na palubě. Koordinaci letů z Malty do Libye a zpět zabezpečoval stroj AWACS britského letectva.

Záchranu sto padesáti Britů uvízlých na ropných polích hluboko ve vnitrozemí obstaraly vrtulníky Chinook britských zvláštních sil SAS. Jedinou ztrátu v průběhu evakuace zaznamenalo nizozemské námořnictvo 27. února. Toho dne vzlétl k libyjským břehům z paluby fregaty Tromp vrtulník Lynx, který měl vzít na palubu dva civilisty poblíž města Syrta. Po přistání se stroje, jeho osádky i obou pasažérů zmocnili ozbrojenci věrní diktatuře. Civilisté se záhy dočkali transportu na nizozemský zastupitelský úřad v Tripolisu, letce ozbrojenci propustili 11. března, ale vrtulník zbavili všeho, co šlo demontovat (včetně rotorových listů), takže námořnictvu nezbylo než jej odepsat.

Mezinárodní intervence 

Dne 5. března došlo v Benghází k ustavujícímu setkání vedoucí složky povstání nazvané Národní přechodná rada, která se prohlásila za jediného legitimního představitele Libyjské republiky. První zemí, která Radu oficiálně uznala, se stala 10. března Francie. O týden později přijala OSN rezoluci č. 1973 opravňující členské státy k použití síly na ochranu libyjského civilního obyvatelstva, zejména prostřednictvím prosazení bezletové zóny. Rezoluce vylučovala nasazení pozemních sil, takže následnou vojenskou intervenci bylo nezbytné uskutečnit pouze za pomoci letectva a námořnictva.

Vůdčím elementem vojenské koalice proti Kaddáfího režimu se staly letecké a námořní složky ozbrojených sil Spojených států, Velké Británie a Francie. Kromě většiny členských zemí NATO tvořily součást spojeneckých sil také letecké kontingenty Švédska, Jordánska, Kataru a Spojených arabských emirátů. Německo zcela odmítlo účast na vojenských akcích, zatímco některé země podmínily své angažmá v operaci nazvané Odyssey Dawn (Úsvit Odyssey) řadou omezení, například zákazem útoků proti pozemním cílům.

Dokončení: Letecké operace v Libyi (2): Poslední válka plukovníka Kaddáfího (vychází v pátek 5. července)

Jako první se do hlídkování v bezletové zóně nad Libyí zapojila 19. března Francie. Kromě letectva se stíhacími Mirage 2000 a průzkumnými Mirage F1CR se angažovaly také námořní letouny Rafale vzlétající z paluby letadlové lodě Charles de Gaulle. Tankování za letu zajišťovaly letouny C-135, koordinaci bojové činnosti a včasné varování zabezpečovaly stroje E-3 Sentry (letectvo) a E-2 Hawkeye (námořnictvo). Stroje francouzského letectva zpočátku vzlétaly a přistávaly na domovských základnách s nezbytným doplňováním paliva za letu.