Krvavý střet u Deorhamu: Bitva, která změnila tvář Británie

Triumf Sasů u Deorhamu předznamenal novou vlnu vítězných bitev, v nichž vetřelci zlomili moc domácích keltských království a pustili se do významného rozšiřování svého panství. Tento zlom ale nepřišel hned. Muselo uplynout více než století, aby invaze germánských kmenů začala přinášet viditelné výsledky. Navíc v době, kdy přišli první Germáni do Británie, aby se tam usadili, nepředstavovali zdaleka největší potíž na ostrově. Mnohem závažnější ohrožení znamenali pro romanizované Britony útočníci ze severu a západu. 

V obklíčení 

Píše se rok 408 a římské ozbrojené síly odcházejí z Británie, provincie, kterou si tvrdě vybojovaly a téměř čtyři století hájily. O dva roky později, na základě reskriptu císaře Honoria, se Británie stala zcela nezávislou na Římu. Přesto se Římané domnívali, že ji opouštějí dočasně a že se znovu vrátí. Avšak vlivem neblahých okolností v samém srdci říše byl římský odchod konečný a k obnovení provincie již nedošlo. 

Netrvalo dlouho a z Británie se stalo bojiště. Příčinou největších potíží se na počátku 5. století stali Piktové a Skotové, a to nejen na severu, ale na území celé někdejší římské provincie. „Jakmile se Římané obrátili k domovu, objevily se ohavné hordy Irů a Piktů. (…) Když poznali, že naši spojenci se vrátili domů a už nepřijdou, nabyli většího sebevědomí než jindy a zabrali domácím obyvatelům celé nejsevernější území až k valu,“ vypráví o bouřlivých letech po odchodu Římanů Gildas, britonský duchovní, který ve svém spisu De excidio et conquestu Britanniae podává svědectví o událostech 5. století. 

Britonové žádali o pomoc západořímského vojevůdce Aëtia a stěžovali si: „(…) barbaři nás vyhánějí k moři a moře nás žene zpět k barbarům, takže jsme se ocitli mezi těmito dvěma druhy záhuby: buď nás zabijí, nebo se utopíme.“ Jenomže Aëtius měl zcela jiné starosti, zaměstnávaly ho boje s germánskými kmeny v Galii a později také Hunové. A tak Britonové zůstali v obraně své země i životů sami. 

Sasové přicházejí 

První muž Říma Aëtius na pomoc nepřišel, bylo tedy třeba hledat pomoc jinde. Počátkem čtyřicátých let 5. století získal titul velekrále (pendragona) Vortigern, který ve snaze zabránit nájezdům irských pirátů na severozápad dnešního Walesu a také opakovaným kořistnickým výpravám Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova pozval na pomoc britonského krále ze severu, Cuneddu z Gododdinu. Toho však opět využili Piktové a vpadli do bývalé římské provincie od severu. Co tedy mohl Vortigern dělat? Přijal osvědčenou římskou strategii a uzavřel spojeneckou smlouvu s barbary proti barbarům. A tak k roku 449 bývá datován adventus Saxonum, kdy (nejen) Sasové začali osídlovat Británii, avšak fakticky se na ostrově příležitostně usazovali už od 4. století. Podle Anglosaské kroniky byli těmito prvními žoldnéři germánští Jutové, vedení bratry Hengistem a Horsou. 

Vortigern však nedomyslel možné důsledky jejich pomoci. Poté, co zatlačili Pikty na sever, přestali smlouvu dodržovat a obrátili se proti Britonům. Již roku 455 došlo mezi Vortigernem a bratry Hengistem a Horsou k bitvě u Aylesfordu. O dva roky později byli Britoni vytlačeni z Kentu, a jak uvádí Anglosaská kronika, pod různými saskými vůdci následovaly další bitvy. 

Století nekonečných válek 

Od té doby, co Vortigern pozval Juty do Británie, začalo dlouhé období germánské invaze na ostrov. Jedna dlouhá loď za druhou přivážela nové osadníky – Angly, Sasy a Juty, kteří patřili mezi nejzaostalejší germánské kmeny. O podobnosti s vyspělou kulturou Gótů nebo Vandalů nemůže být řeč. Britonům tak vyvstal mnohem krutější a vážnější soupeř, než jakého dosud poznali. Bylo by ovšem chybou považovat toto období za boj Keltů proti Germánům. Během nesčetných válek mezi malými ostrovními královstvími docházelo k účelovým spojenectvím všech se všemi, záleželo na konkrétním cíli a potřebě. 

Přece jen ale spory mezi Anglosasy a Britony převažovaly. Válečné štěstí se přiklánělo tu na jednu, tu na druhou stranu až „do roku, kdy byla obléhána hora Badon. To byla zřejmě poslední porážka těch lotrů (Anglosasů) a zdaleka ne ta nejmenší,“ líčí slavnou událost učenec Gildas. Vítězství u Badonu datované někde mezi roky 493 a 516, bývá spojováno s postavou proslulého vůdce a válečníka Artuše, o němž hovoří i několik dobových pramenů. 

Germánští nájezdníci přicházeli z jihu a východu a zde se také rodila jejich první království. Jutové si pro sebe podrželi Kent a ostrov Wight, Sasové založili svá malá království na jihovýchodě dnešní Anglie – na východě Essex, na jihu Sussex a na západě Wessex, jenž byl nejblíže kontaktu s domácím obyvatelstvem, které se postupně stahovalo do dnešního Cornwallu a Walesu. Anglové pak obsadili střední a východní Anglii, vytvořili království Mercie, Bernicia a Deira. 

Bod zlomu 

Germány obsazená území nebyla příliš velká, převážná část ostrova stále patřila domácím královstvím. Ke změně došlo na přelomu 6. a 7. století. K roku 577 uvádí Anglosaská kronika stručný zápis: „Zde Cuthwine a Ceawlin bojovali proti Britonům a zabili tři krále, Coinmaila, Condidana a Farinmaila na místě, které se jmenuje Deorham, a zabrali tři města: Gleawanceaster a Cirenceaster a Baþanceaster.“ Z tohoto krátkého svědectví můžeme dovozovat, že Sasové z Wessexu se v bitvě mohli utkat s koalicí britonských království a jejich porážkou se jim otevřela cesta ke třem významným, donedávna římským městům. 

Jejich názvy jsou sice již anglosaské, není ale problém určit, o která se jednalo: Gleawanceaster (římské Glevum) – Gloucester, Cirenceaster – Cirencester a Baþanceaster–Bath. Wessexský král Ceawlin byl otcem Cuthwinea, ten se králem ale nikdy nestal a život po otcově svržení z trůnu roku 592 strávil v exilu. Ceawlina Anglosaská kronika zmiňuje hned pětkrát, a to v souvislosti s bitvami. Čtyři z nich vedl s Britony a jednu proti Kentu – ta se stala prvním zaznamenaným konfliktem mezi germánskými královstvími v Británii, odehrála se roku 568 u Wibbandunu. 

Čtvrtou Ceawlinovou bitvou byl výše citovaný střet u Deorhamu (zřejmě dnešní Dyrham), kde Wessex dosáhl zásadního vítězství. Získáním tří měst na západě ostrova s přilehlým územím totiž Sasové odřízli Britony žijící severně od řeky Severn a Bristolského zálivu od soukmenovců z jihu. Od té doby si začali germánští dobyvatelé připisovat další významné zisky a jejich moc rostla. 

Vítězné tažení 

Bitva u Deorhamu znamenala první velký úspěch po velmi dlouhé době a zároveň se stala předzvěstí dalšího vývoje na válečném poli. Tak se roku 600 stalo, že na severu utrpělo v bitvě u Catraethu (dnes Catterick) katastrofální porážku vojsko válečníků z království Gododdin, jehož centrem byl dnešní Edinburgh. Pád Gododdinu pak uspíšil vznik Northumbrie, velkého království Anglů, vytvořeného spojením Bernicie a Deiry. Za porážkou Gododdinu stál král a byl to rovněž on, kdo roku 603 přemohl v bitvě u Degsastanu koalici severních království, vedenou králem Áedánem mac Gabráinem z království Dál Riata (též Dalriada), založeného irskými Skoty na západním pobřeží dnešního Skotska.

Do třetice stojí za zmínku drtivé vítězství Anglosasů mezi lety 605 a 616 v bitvě u Chesteru, kde se nacházela stará římská legionářská pevnost. Zde spojená vojska Northumbrie a Mercie rozdrtila armádu britonských království Powys a Rhos. Tento úspěch ale zároveň položil základy mocenského soupeření mezi anglosaskými královstvími Wessex a Mercie, které trvaly až do 9. století, kdy se objevil nový nepřítel – vikingové z Dánska.