Křižákům po krku: Jak prožíval boje ve Svaté zemi islámský šlechtic?

Podobně jako mnozí evropští rytíři strávil i arabský „urozenec“ většinu svého života bojem anebo na cestách. Ve „volných chvílích“ se pak snažil intrikovat. Když se narodíte v Sýrii v pohnuté době křížových výprav, křižáci z nově založených států se tak nějak přirozeně stanou vašimi nepřáteli. Usáma ibn Munkiz měl k tomu ještě štěstí, že stihl osobně poznat všechny velké muslimské vládce od Zengího až po Saladina. 

Ibn Munkiz pocházel z hradu Šajzar, který střežil důležitou strategickou cestu na severu Sýrie. Tudy musel projet každý dobyvatel, jenž by chtěl zamířit na města Hamá, Homs či Damašek. Hrad se hlavním sídlem významného arabského rodu Munkizů stal od roku 1081. Právě díky jeho strategické důležitosti si rodinu předcházeli vládci ze všech okolních zemí. 

Předurčen k boji 

Právě v době, kdy papež Urban II. svolával křesťany ke křížové výpravě a osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě na koncilu v dalekém francouzském Clermontu, se zhruba roku 1095 bratrovi vladaře hradu Šajzar narodil syn Usáma. Brzy poté přitáhlo díky papežově výzvě do Sýrie vojsko první křížové výpravy. A dobylo zde několik významných měst a pevností. V nich se mohli usídlit latinští křesťané – nově etablované státy byly přitom podřízeny jeruzalémskému králi. Krátce nato zemřel Usámův strýc, jenž byl do té doby hlavou rodu. Nezanechal dědice, takže vládu v Šajzaru převzal Usámův otec Muršid. Ten vládl několik let, ale byl to zbožný muslim založený spíše duchovně, takže moc dobrovolně předal svému mladšímu bratru Sultanovi. Tehdy byl Usáma ještě chlapec. Sultan ho ctil s patřičnou láskou i respektem jako dědice panství. 

Usámu i jeho mladší bratry vedl k aktivnímu boji proti křižákům, které logicky jakožto nově příchozí vetřelce choval v pořádné nenávisti. Usáma se už zhruba od svých patnácti let účastnil permanentní války, jež se na tomto třaskavém území vedla. Nešlo o žádné velké bitvy, ale srážky ozbrojených družin se nacházely na denním pořádku. Arabové i ostatní muslimové z této oblasti říkali křižákům prostě Frankové, protože jich většina pocházela z Francie. Později si Usáma zapsal do svých pamětí zajímavý poznatek o jejich povaze: „Každý člověk, který pozná záležitosti Franků, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, která mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako jiná zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady.“ 

Roku 1110 oblehl Šajzar franský kníže z Antiochie jménem Tankred. Měl o hrad eminentní zájem kvůli jeho strategické poloze. Zhruba patnáctiletý dědic hradu se tehdy aktivně zúčastnil obrany a stal se očitým svědkem toho, jak Šajzar zachránila vojska seldžuckého (tedy tureckého) sultána Muhammada. Turci přispěchali na pomoc svým souvěrcům, aby přemohli společného nepřítele. Usámovo dědictví zůstalo zachováno. 

K Zengímu 

Jakkoliv představovali křesťané pro arabské šlechtice v té oblasti hlavní problém, nebyla to jediná nesnáz. Už o tři roky později zaútočil na hrad jiný nepřítel, tentokrát výsostně muslimský – ismáílité, jinak též zvaní asasíni. Ani ti však neuspěli. Ostatně vzájemné půtky mezi různými islámskými vládci umožnily křižáckým státům nějaký čas přežívat. Jinak by totiž soustředěnému náporu muslimů nemohly odolat. 

To už však Usáma pomalu dospíval v muže a jeho strýc emír Sultan ho od roku 1119 pověřoval velením při různých výpadech, nájezdech a jiných vojenských akcích – většinou proti křižákům. Právě z této doby pochází velká část bojových příhod, které Usáma ve stáří popsal ve své Knize zkušeností. Vypráví v nich o boji proti Frankům. Vyzdvihuje odvahu a moudrost, ale v žádném případě se nezříká ani dobře mířené lsti. 

Odhalený úskok 

Usáma ibn Munkíz podává ve své knize svědectví, jak vypadal každodenní boj s Franky v době křížových výprav. Jde o izolované příhody, nikoliv souvislé vyprávění, ale jeden takový případ z Usámova rodného hradu Šajzar vypovídá o rafinovaných úskocích křesťanů: Jednoho rána jsme spatřili skupinku asi deseti Franků. Přijeli k bráně osady u mostu a zeptali se hlídače: „Jak se jmenuje toto místo?“ Odpověděl jim: „Šajzar.“ Štěrbinou v bráně po něm střelili šípem a odjeli pobídnuvše koně do klusu. Vyskočili jsme na koně. Frankové bezstarostně ujížděli, když tu nás dojelo několik našich bojovníků. Řekl jsem strýci: „Rozkaž, a seberu naše druhy a pojedu za nimi, abych je srazil s koní, dokud ještě nejsou daleko.“ Můj strýc byl válečník mnohem zkušenější, než já, a odpověděl: „Kdepak. Copak je v Sýrii Frank, který by neznal Šajzar? Tohle je jenom nějaký úskok.“ 

Zavolal dva jezdce, kteří měli rychlé koně, a řekl jim: „Jeďte prozkoumat Tell Meleh!“ To bylo místo, kde Frankové číhávali v záloze. Když ti dva přijeli na dohled k onomu místu, vyrazilo proti nim celé antiochijské vojsko. Vyjeli jsme, abychom se utkali s jejich předními jezdci, protože jsme chtěli získat před nimi výhodu dříve, než boj utichne. Byl s námi Džum’ a an-Numajrí a jeho syn Mahmúd, který se dostal doprostřed nepřátelských řad. Džum’ a vykřikl: „Vzácní rytíři! Můj syn!“ Vrátili jsme se tedy s ním v čele šestnácti jezdců, kopími jsme srazili šestnáct franských jezdců z koní a osvobodili od nich našeho druha. Tak velice se s nimi v té bitce promísily naše řady, že jeden z nepřátel sevřel Mahmúdovu hlavu v podpaží. Z tohoto objetí jej osvobodila rána kopím. 

Ne všechny boje Usáma vyhrál, ale v žádném nepadl ani neutržil vážnější zranění. Rychle se potom stával ostříleným válečníkem. V osobním životě se mu však nevedlo nejlépe. Jeho strýci Sultanovi se narodil vlastní syn, takže jeho vztah k dosud oblíbenému synovci Usámovi se měnil. Usáma ztratil pozici předpokládaného následníka a dostával se do zjevné nemilosti. 

A tak roku 1129 nakonec s hořkostí opustil Šajzar a přidal se do družiny atabega Zengího – tureckého správce provincie, jehož hvězda právě pomalu stoupala. Tento vojevůdce a šlechtic se poprvé vážně pokusil o sjednocení roztříštěné Sýrie. Plánoval, že by se pak směle mohla postavit křižáckým vetřelcům. Zengí měl pro tento úkol potřebné charisma, schopnosti i výchozí postavení – zastával post atabega v Mosulu i v Aleppu. Ale ostatní emírové (tento titul byl v podstatě ekvivalent knížete) se stále ještě obávali omezení vlastní moci, a tak na tento plán nechtěli přistoupit – v první řadě šlo o rod Búrijovců v Damašku. 

Strýcova nemilost 

V Zengího družině si Usáma získal díky svým válečným zkušenostem poměrně respektované postavení, byť žádných vyšších velitelských postů nedosáhl. Mohl však čas od času zajíždět na rodný Šajzar. Tam emír Sultan rychle upevňoval pozici vlastní rodiny, a když pak roku 1137 zemřel Usámův otec Muršid, stali se jeho synové na hradě nevítanými návštěvníky. Usáma se po otcově smrti stal hlavou rodiny a měl být i druhým nejrespektovanějším členem rodu. Namísto toho však už roku 1138 vzal matku i své tři mladší bratry a utekl s nimi před Sultanovou nemilostí k atabegovi Zengímu. 

Jenže své styky s ním poněkud přecenil. Veliký vůdce mu dal jasně najevo, že nehodlá zasahovat do rodinných sporů. Zřejmě si také nechtěl znepřátelit současného vládce Šajzaru, protože ten by se mohl snadno spolčit s Franky. To se v té době skutečně u různých emírů stávalo docela často. Kdo byl nějak nespokojen s vlastním vládcem, přeběhl na druhou stranu a s pomocí křesťanů se mu mstil. Křižáčtí velitelé těchto sporů rádi využívali.

Ukázalo se, že Zengí prokázal prozíravost, když si Sultana nechtěl rozházet. Ještě téhož roku oblehl Šajzar byzantský císař. Ale ani jemu se nepodařilo hrad dobýt. Na rodný Šajzar se Usáma už nikdy nepodíval. Brzy si ale měl užít jednání s těmi, jimiž dosud pohrdal. Opustil totiž po devíti letech službu u Zengího a přešel k jeho protivníkům – Búrijovcům v Damašku. Ti právě jednali s jeruzalémským králem Fulkem, neboť se cítili akutně ohroženi právě Zengím. Usáma jim v tom aktivně pomáhal a vysloužil si tak jejich vděčnost. Zengího dočasně zatlačili do defenzívy a téměř padesátiletý Munkíz měl konečně možnost své protivníky lépe poznat. S mnohými se spřátelil a kupodivu si zvlášť oblíbil členy templářského řádu. 

Vyholené ohanbí 

Snad právě z této doby pochází Usámova nezvyklá vzpomínka z veřejných lázní. Vyprávěl mu ji nějaký Sálim, správce lázní. Zajímavě ilustruje rozdílné chápání mravů mezi muslimy a křesťany. „Přišel tehdy do lázní jeden z jejich rytířů. Oni nesnášejí, aby v lázni měl někdo kolem pasu uvázaný šátek. Vztáhl tedy ruku, strhl mi z boků šátek a odhodil ho. Podíval se na mne – právě nedávno jsem si depiloval ohanbí – a zvolal: ,Sálime, výborně! Při pravdě mé víry, udělej mi to také tak!‘ Vyholil jsem ho tedy. Povídá: ,Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě!‘, míně tím svoji ženu. Jeho sluha přivedl paní a ona se položila na záda. Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne.“ 

Pro muslima bylo naprosto nemyslitelné, aby se cizí muž dotýkal jeho ženy. K této příhodě Usáma dodává: „Neznají žárlivost, ani nemají smysl pro čest, a přece mají v sobě převelikou statečnost.“ 

Podivné mravy Franků ve vztahu k ženám byly ostatně častou příčinou údivu muslimů. Přes tyto přetrvávající rozdíly se však křižáci přizpůsobovali místnímu prostředí a v mnoha ohledech přebírali styl života muslimů. To se samozřejmě netýkalo náboženství, v němž byla vrcholem vzájemného soužití jakási tichá tolerance. Třeba oblékání ale křesťané přejali. Těžké evropské látky se totiž pro horký východ naprosto nehodily. Navíc luxusní látky dovážené z východu voněly přepychem. Tak mnozí šlechtici ze vznešených západních rodů chodili v cizokrajných burnusech (půlkruhový beduínský plášť) a hlavy si chránili turbany. 

Pláště měli navlečené i přes zbroj v bitvách a přes přilbu jim plandala kefia (bílý šátek utažený kolem hlavy páskem). V kupeckých domech mohli poutníci ze západu obdivovat mozaiky a mramor. Na podlahách ležely koberce. Stěny s okny chránily před přílišným žárem slunce damaškové závěsy. Západní šlechtici si pořídili bohatě vykládaný nábytek, jídlo si nechávali nosit na stříbrných talířích a jedli módní vidličkou. Pravidelně si prali své ložní prádlo a do kohoutků jim tekla skrz římské akvadukty čerstvá voda. Něco takového byste v západní Evropě jen těžko hledali.

V souboji vládců 

Vraťme se však do Damašku čtyřicátých let 12. století, krátce předtím, co odtud s nepořízenou odtáhla druhá křížová výprava. Usáma se příliš zapletl do místních intrik, a tak musel zemi z donucení po šesti letech opustit. Odešel do Egypta, kde rozehrál politickou hru ve velkém stylu. Zřejmě se po dosažení padesáti let cítil už na válčení příliš starý, proto se vrhl na diplomacii a dvorskou službu. Získal si významné postavení na dvoře káhirských Fátimovců, poznal tam budoucího vezíra Širkúha i jeho mladého synovce Saláhuddína, známého jako Saladin. 

Opět se však zapletl do intrik a přispěl i k vraždě vládnoucího chalífy, takže musel roku 1154 ve spěchu odjet z Káhiry zpět do Sýrie. Tam žádal o přijetí u syna zemřelého Zengího, atabega Núr ad-Dína. Syn se ukázal ještě schopnější než jeho otec, protože se mu podařilo konečně sjednotit pod svou vládou celou muslimskou Sýrii. Chystal se dokonce ovládnout i Egypt. Ibn Munkíz si získal jeho přízeň i úctu, takže mu svitla naděje na návrat do Šajzaru. Jenže hrad byl roku 1157 zničen zemětřesením, při němž zahynuli všichni přítomní Munkízovci včetně emíra Sultana. 

Usáma tedy zatím vykonal zbožnou pouť do Mekky a roku 1162 se ještě naposledy zapojil do válečných akcí. Je otázka, jak moc mohl coby téměř sedmdesátník muž aktivně bojovat, ale připojil se k Núr ad-Dínově výpravě, která oblehla pevnost Hárim patřící antiochijskému knížeti. O rok později s atabegem obléhal i město Tripolis, centrum jednoho z křižáckých států, a roku 1164 přihlížel i konečnému dobytí Hárimu. Tam se ovšem spřátelil s emírem Kara Arslanem a u něj strávil dalších deset let sepisováním různých knih. 

Paměti bijce 

Ukázalo se, že Usáma ibn Munkiz je sice starý, ale má tuhý kořínek. A tak Kara Arslan zemřel dříve než on. Někdejšímu válečníkovi nezbylo než odebrat se ke dvoru mladého sultána Saladina. Pamatoval si ho z Egypta a nepřekvapilo ho, že se někdejší Núr ad-Dínův oblíbenec ujal po jeho smrti vlády. Odstavil od moci i potomky bývalého mocného atabega. 

Saladin starého muže rád přijal. Po dva roky si ho držel ve své blízkosti, a dokonce mu daroval i část území poblíž zbořeného Šajzaru, z něhož plynul Usámovi doživotní příjem. I když po dvou letech vládcova přízeň skončila, ibn Munkíz ještě ve svém damašském domě dalších dvanáct let spisoval nejen básně na Saladinovu oslavu, ale především své paměti. Právě díky nim dnes můžeme získat cenné svědectví o době křížových výprav z muslimského pohledu. A to přímo z válečného pole. 

Teprve roku 1188, tedy rok po bitvě u Hattínu, v níž Saladin porazil křižáky na hlavu a mohl v poklidu dobýt Jeruzalém, vydechl Usáma naposledy ve věku zhruba devadesáti tří let. Zažil tak téměř celé 12. století. Pro Blízký východ šlo o dobu zásadních zvratů. Křižácké státy během něj vznikly, ve čtyřicátých letech dosáhly vrcholu moci a stejně tak rychle pominuly. Svaté město Jeruzalém znovu padlo do rukou muslimů…