Korejská oblast nikoho: Místo, kde končí koleje a začíná přísně střežené ticho
Na hranici dvou znesvářených stran Korejského poloostrova vznikla unikátní oblast, kde se každý krok odehrává pod bedlivým dohledem stráží, a turista, který poruší pravidla, může i zemřít.
Demilitarizovaná zóna mezi KLDR na severu a Korejskou republikou na jihu vznikla po skončení války v roce 1953. Zmíněný úzký pás země, obehnaný z obou stran plotem s ostnatým drátem a hlídaný vojáky, však představuje zároveň místo lákající turisty z celého světa: Jen v jihokorejském hlavním městě Soulu nabízí výlety do demilitarizované zóny neboli DMZ hned několik cestovních kanceláří. Od průvodců, kteří se k vaší výpravě připojí již při nástupu do autobusu, se pak v průběhu asi hodinové cesty dozvíte řadu zajímavostí. Jejich klíčový příspěvek ke zdaru akce ovšem spočívá v opatření povolenek ke vstupu, jichž se každý den vydává jen omezené množství.
Na konci cest
Než překročíte řeku Imdžin tvořící pomyslnou bránu do světa nikoho, narazíte na místo, kde končí koleje i většina silnic. Dýchne z něj na vás šeď a pustota, jež ostře kontrastuje s krajinou, kudy jste dosud projížděli. V parku Imdžingak si prohlédnete čtyřmetrový zvon míru, symbolizující snahy o sjednocení poloostrova, a nedaleko i rozstřílenou parní lokomotivu coby memento bojů, které se tam ještě v roce 1953 odehrály. Koleje tehdy spojovaly Soul se severokorejským městečkem Kesong a vedly přes železniční most, z nějž dnes ovšem zbyly jen pilíře uprostřed řeky. Po podepsání příměří vyrostla nová spojnice, na které si pak země vyměnily téměř třináct tisíc válečných zajatců – a začalo se jí proto říkat „most svobody“.
Jediný alespoň částečně pozitivní objekt široko daleko představuje plot s ostnatým drátem, na němž visí hustý chumel barevných stuh s korejskými nápisy. Jedná se o přání a modlitby za znovusjednocení země, případně o osobní vzkazy pro příbuzné či přátele žijící na severu. Stužky s předtištěným textem podle vlastního výběru pořídíte v malém obchůdku se suvenýry přímo u přerušených kolejí, přičemž stánek nabízí i jihokorejské vlaječky nebo dobové fotografie z éry krátce po uzavření příměří. Součástí místa se stala rovněž vyhlídková lanovka a v tamní kavárně si můžete koupit severokorejské bankovky jako suvenýr. Nechybí dokonce ani zábavní park se spoustou atrakcí pro malé návštěvníky, zřízený vládou. A tak zatímco dospělí jdou pověsit stužku s přáním a pomodlit se, jejich ratolesti tráví čas v lunaparku.
Kontrola za kontrolou
Přesun přes řeku Imdžin po mostě Sjednocení nelze brát na lehkou váhu. Pokud cestujete sami, jednoduše se nedostanete přes kontrolní stanoviště. A jestliže byste se o přechod pokusili navzdory zákazu, říkáte si o zatčení, v horším případě i o zastřelení. Povolenky dostávají pouze schválená vozidla – vesměs vojenská auta či turistické autobusy. Situace pak ještě nabere na vážnosti, když si prohlédnete severní břeh řeky: Táhne se po něm totiž dvojitý plot s ostnatým drátem a každých zhruba sto až dvě stě metrů stojí strážní věž s vojenskou osádkou.
Přímo na mostě pak bude muset vaše vozidlo kličkovat mezi ocelovými zátarasy, načež dojde k první ze dvou pasových kontrol. Přísně vyhlížející voják prolustruje každému cestujícímu pas, poté ho podrží vedle obličeje nervózního turisty a hodnou chvíli bude porovnávat fotografii s podobou dotyčného. Zbylí vojáci mezitím prohledají zavazadlové prostory vozu a ověří propustky do zóny i visačky kanceláře, která návštěvu zprostředkovává. V uvedeném bodě cesty platí striktní zákaz fotografování a jeho porušení se pokutuje.
Betonové skořápky
Druhá pasová kontrola následuje o pár minut později při vjezdu do oploceného areálu pozorovatelny Dora, která se stala oblíbeným turistickým cílem. Pomineme-li, že pěší túru v DMZ nemá průměrný návštěvník šanci zažít, jen málokdo by o ni ve skutečnosti stál. Odrazují od ní divoce zarostlé pásy zeleně a remízky, jichž se lidská ruka desítky let nedotkla. Navíc jsou uvedené plochy obehnané řetězy s výmluvnými červenými trojúhelníky, jež varují před nášlapnými minami.
Observatoř Dora funguje zčásti jako muzeum zóny a na její střeše najdete pozorovací plošinu s dalekohledy namířenými na sever. Pokud správně zaostříte, můžete sledovat velmi zjevnou demarkační linii nebo maličký severokorejský vojenský objekt na protějším kopci. Zajímavý bod v zorném poli tvoří vesnice Kidžong se 160metrovým stožárem, na němž za příznivých povětrnostních podmínek spatříte státní vlajku KLDR. Čtyřpatrové domy s modrými střechami stojící vedle pak působí jako kostičky lega. A skutečně se také jedná o pouhé betonové skořápky propagandistické obce, jež zejí prázdnotou stejně jako škola, kulturní centrum a další budovy. Kidžong totiž nepředstavuje místo k životu, ale má pouze budit zdání honosného blahobytu.
Nezapomeňte na přilbu
Pod demilitarizovanou zónou se rovněž táhnou čtyři tunely, které Severokorejci vyhloubili kvůli možnosti zaútočit na Soul. Třetí z nich se podařilo objevit v roce 1978 na dohled observatoře Dora a stal se z něj turistický cíl, u něhož si můžete pořídit památeční foto s velkým barevným nápisem DMZ či s dalším pomníkem sjednocení. Tunelem se dá projít až k samotné demarkační linii, nicméně výška prostoru klesá ke 165 centimetrům, takže se vám jistě bude hodit zapůjčená přilba. Ani dobrá fyzička přitom není k zahození, protože cesta z hloubky 73 metrů pod povrchem má jedenáctistupňový sklon. Uvnitř pak opět platí přísný zákaz fotografování.
Život ve strachu
V DMZ se nacházejí pouze tři obce: Kidžong, Täsong a Pchanmundžom. Poslední zmíněná nemá stálé osídlení a slouží pouze k setkávání armádních představitelů a politiků obou zemí. Kidžong na severu pak proslul jako „vesnice míru“, zatímco Täsong na jihu coby „vesnice svobody“. Na rozdíl od severokorejského protějšku tam však skutečně žijí lidé, i když je jich asi jen dvě stě a populace se neustále zmenšuje. Ostatně není divu: Zóna se považuje za velmi nebezpečné území a tamní obyvatelé žijí v trvalých obavách z útoku Severokorejců.
Coby kompenzaci za vyhrocenou životní situaci nemusejí platit daně ani nájem, muži nenastupují do vojenské služby, a protože jde o výlučně zemědělský region, zavázala se vláda odkupovat od místních jejich plodiny. Nejen tamní zelenina má přitom punc nejkvalitnější na celém poloostrově, neboť se v DMZ nesmějí používat chemické pesticidy a prakticky tam neexistuje znečištění vody ani ovzduší. Další zajímavé pravidlo zní, že ženy se do zóny přivdat mohou, ale muži se tam přiženit nesmějí, aby nezneužívali osvobození od vojenské služby. Následkem toho však dívky odcházejí na jih do velkých měst, aby si zajistily vzdělání i manžela…