Konec šlechticů v Čechách: Co se stalo se zvučnými tituly?

Jeden z prvních zákonů, se kterým nově vzniklý stát přišel, těžce postihl někdejší společenskou elitu. Už v prosinci 1918 přijalo Národní  shromáždění republiky Československé zákon číslo 61 o zrušení šlechtictví, řádů a titulů. Používat se tak mohly z dob minulých pouze akademické tituly. Mladá republika si zkrátka potvrzovala, že v demokratické zemi jsou jakékoliv šlechtické výsady nepřípustné. Všichni občané si byli v novém právním státě rovni, žádná privilegia tak neměla platit ani pro šlechtice, ani pro kohokoliv jiného.

Šlechtic, vlastenec, mecenáš

Česká šlechta nesla tento fakt dotčeně. Vždyť mezi ní byli zapřisáhlí vlastenci a četní národní obrozenci devatenáctého století mohli svou činnost vykonávat právě díky jejich mecenášství. Navíc někteří bojovali za budoucí stát i na frontách první světové války. Čím se tedy tolik provinili, že jejich šlechtictví mělo být smazáno z českého povrchu zemského? Se šlechtou a jejími privilegii první českoslovenští zákonodárci radikálně zatočili.

Aristokracie ztrátu svých titulů vnímala jako velkou křivdu, které však nezbývalo, než se podřídit. To ještě netušila, že ji v dalších desetiletích čekají podstatně větší ztráty. Pozemková reforma z roku 1919 značně zredukovala její majetky. I když ta byla namířena proti všem vlastníkům rozsáhlých pozemků, nejen těch s titulem.

Titul a trest

Brzy se ukázalo, že formulace zákona z prosince 1918 není úplně nejšťastnější. Mezi řády jaksi spadly i ty, které byly uděleny za válečné zásluhy a budování nového státu. Proto byl zákon za necelé dva roky, 10. dubna 1920, novelizován. Uvádělo se v něm nově, že „se nevztahuje na čestné odznaky zavedené na paměť šťastně skončených bojů za svobodu československého národa nebo jako uznání za zásluhy a vznik a vývoj zřízení samostatného státu československého.“

Další změna jeho znění pak nastala v roce 1936. Tehdy byl zákaz navíc rozšířen i na použití erbů a šlechtické tituly nesměly být užívány ani v tisku. A zatímco v jeho předchozích verzích o žádných sankcích za nedodržování nebyla řeč, tato novela už přinesla tresty. Za záměrné veřejné užití šlechtického titulu mohl viník dostat pokutu do dvaceti tisíc korun. Případně mohl skončit ve vězení až na dva měsíce. Není však známo, že by byl někdo za takový prohřešek skutečně potrestán, i když k porušení tohoto zákona běžně docházelo.

Během protektorátu šlechtici své tituly opět dostali zpět. Po válce se však zákon obnovil v jeho původním znění bez uvedených sankcí. Jeden rozdíl tu však přece jenom byl. Šlechtě bylo umožněno používat zahraniční šlechtické tituly, pokud jsou zahrnuty v legislativě příslušného státu. Horší  pro šlechtu však bylo, že po válce přišla i o veškerý majetek. Nejdříve v rámci Benešových dekretů, v případě kolaborace s nacisty. Po roce 1948 se z někdejších šlechticů stali nepřátelé socialistické společnosti a nebylo jim nic platné, že se ke svému šlechtictví otevřeně nehlásili.

Šlechtici bez papíru

I dnes, téměř sto let po zrušení šlechtických titulů, vnímáme šlechtu jako existující společenskou vrstvu. Z toho je patrné, že pouhé zrušení titulů skutečně nemůže zrušit historickou tradici či rodinnou paměť. Šlechta spravovala své majetky i nadále a nezapomněla na ně ani v dobách, kdy o ně byla po roce 1948 připravena zcela. Některé z nich nastalá situace donutila k opuštění vlasti, jiní zůstali nablízku svých rodinných sídel alespoň jako řadoví zaměstnanci. Po restitucích v devadesátých letech právě dědici šlechtických rodů neváhali investovat nemalé obnosy i energii do uvedení rodinných držav do jejich původní podoby. Zákon o zrušení titulů nicméně platí i dnes, neexistují však za jeho porušení žádné sankce.