Kolotoč poprav Anglii nenapravil: Pomohla až hrozba vystěhováním do Austrálie!
Stále přísnější britská justice v 17. a 18. století ke snížení zločinnosti nevedla. Výsledek nepřinesl ani obávaný Zákon o vraždách, který trestance paradoxně zbavil strachu ze smrti. Řešení? Trestanecké kolonie v Austrálii!
Za co si mohli lidé v Anglii a Walesu 17. století vysloužit trest smrti? Spíš – za co nemohli. Protože k udílení trestu smrti přistupovala tamní justice velmi univerzálně. Z původní dvacítky zásadních prohřešků, za něž se putovalo pod šibenici, se totiž v roce 1689 stala padesátka. A tahle už tak dost obsáhlá série hrdelních zločinů se na počátku 18. století rozrostla na 220.
Za saze na tváři
Katovi se zaslíbil nejen ten, kdo spáchal velezradu anebo atentát na korunovanou hlavu. Stačilo se jen slovem protivit protestantskému dědictví království, aby drzoun ze šatlavy putoval rovnou na provaz. Zrovna o takové finále se postarala i zpronevěra, padělání listin, dluhopisů, směnek, závětí a známek. S nejvyšší přísností byla postihována prakticky každá újma spáchaná na královském nebo šlechtickém majetku. A taky na všech úředních osobách.
Pojišťovací podvody, veřejné vystupování pod falešnou identitou, pašování zboží a osob? I za to se inkasoval trest smrti. Obsáhlé britské zákoníky s hrdelními tresty vedly v patrnosti termín „drobná zrada“, tedy porušení úmluvy, dohody či smlouvy. Trestem smrti se oceňovaly sexuální delikty. Spřízněné trestné činy, jako přepadení a vloupání, nebo snad únosy? Jasná šibenice! Násilí se prostě netrpělo. I když se při rvačkách a bitkách neumíralo, stačilo jen někoho pobodat či zmrzačit – a bylo to.
Některá provinění končící trestem nejvyšším byla kuriózní. Mít po půlnoci sazemi začerněnou tvář a nechat se takhle nachytat, k nim patřilo. Stejně jako poškození westminsterského mostu, krádež březí ovce, nepokojné srocení více jak tuctu osob anebo kapsářství na tržištích během svátečních dní. Hned zaúřadoval soud a po něm kat.
Tvrdá spravedlnost
Šibenici si lidé vysloužili i za „velkou krádež“. Tím bylo rozuměno odcizení majetku v hodnotě vyšší než 12 pencí. Jen pro představu, byla to tehdy dvacetina týdenní mzdy dělníka. Dokážete si představit, že byste se dnes měli rozloučit se životem za to, že někomu ukradnete tři stovky?
Stará dobrá Anglie zkrátka chtěla skoncovat se zločinem s náležitou razancí. I když to spíš vypadalo, že ona síla zákonů dopadá jen na chudáky. Šlechtici se totiž uměli vyplatit a na duchovní světské zákony neplatily. Doba to nebyla zrovna radostná, přesto z Anglie na přelomu 17. a 18. století vychází vzácně názorný příklad pro současnost – pro ty, co dnes třeba pomýšlejí na znovuzavedení totálního trestu smrti. Protože ani ona nezpochybnitelná tvrdost tamní justice a drakonické tresty za každou s prominutím prkotinu nikterak nevedly ke snížení zločinnosti.
I když se popravovalo prakticky každý den vyjma nedělí, provinilců neubývalo a všeobecný pořádek se nedostavoval. Že to nějak nefunguje, nebylo ctihodným soudcům a žalobcům nápadné. A nejspíš proto se britští zákonodárci rozhodli ještě přitvrdit.
Zahanbující a dietní
V roce 1751 vstoupil v platnost Zákon o lepší prevenci hrůzného zločinu vraždy, nazývaný krátce Zákon o vraždách nebo též Druhý zákon o vraždách. Snažil se zvýšit zdánlivě nepřekonatelnou laťku tím, že k výkonu trestu na hrdle přidal ještě rozměr veřejné hanby a hrůzy z věčného zatracení.
Každá poprava měla od té chvíle exemplární charakter a provozovali ji pro maximální výstrahu veřejnosti i dalším provinilcům. Jak to vypadalo v praxi? Pokud se zločinec ocitl v šatlavě za jeden z těch více než dvou stovek hrdelních zločinů, jeho budoucnost měla přesné kontury. Proti rozsudku se nemohl nikde odvolat, soudem jednou vyřčený verdikt platil naprosto definitivně a nezpochybnitelně. Soud jej prostě shledal vinným a on za to nesl následky.
Podle zákona, který se navzdory svému názvu nevztahoval jen na vraždy, musel být rozsudek vykonán do dvou dnů. Výjimečně do tří, pokud se do toho přimíchala neděle. Sedmý den neodpočíval jen Bůh, ale i kat.
Kdo zamířil na šibenici před rokem 1751, mohl se těšit aspoň na poslední pokrm, u kterého nechybělo pivo a víno. Jenže s tím udělal Zákon o vraždách konec. Žádné poslední rozptýlení! Vězňové před popravou přežívali jen o chlebu a vodě. Šetřilo se zkrátka všude. Jedinými výjimkami bylo přijetí svátosti Páně, anebo špatný zdravotní stav. Ano, na smrt měli zločinci vyrazit v dobré kondici, a tak je felčar či ranhojič postavili na nohy.
Po popravě – jíž v morbidním opojení přihlížely stovky, někdy i tisíce diváků – to pro tělesnou schránu vězně nekončilo. Kat totiž na ní vykonával posmrtné tresty. Tím nejčastějším bylo nasazení okovů a umístění ostatků do závěsné klece. Na veřejném místě, u brány, křižovatky anebo přístavu, se tak tělo houpalo ještě dlouhé týdny. Sloužilo jako potrava pro krkavce i na výstrahu všem živým lidem. Mělo to uvalit hanbu na rodinu a příbuzné. A také to dost zapáchalo.
Soudný den?
Trestanci, stejně jako všichni ostatní bohabojní křesťané, toužili po řádném pohřbu. Jen tak mohli nastoupit na cestu do Království nebeského, nebo aspoň do očistce. Ale oklovávaní ptactvem o tuhle možnost přišli. Stejně tak zákon z roku 1751 zakázal pohřbívání ostatků trestanců do hrobů. Byly jen anonymně rozptýleny na veřejná pole a louky.
Mělo to nad očekávání silný psychologický efekt. Víra v to, že v Soudný den vstanete z hrobu, tehdy hraničila s posedlostí. Každý chtěl být pohřbený ve vysvěcené půdě, aby k nebi putoval první třídou. Nebylo nic neobvyklého, když si lidé předpláceli místo na farním hřbitově, aniž by jim vadilo, že pod nimi ve vrstvách leželi další tři nebo čtyři nebožtíci. Zločinci se takového privilegia už nedočkali, hrozilo jim věčné zatracení.
Byl to další trest následující za trestem smrti. Ani ti, kteří neskončili po popravě vystavení v kleci, neměli vyhráno. K jejich další posmrtné degradaci přispělo to, že se jejich těla využívala pro vědecké účely. Netrhali je zobáky draví ptáci, ale univerzitní medikové, i na nich prováděli pitvy a rozbory. Výsledek byl tentýž – nekompletní schránka těla, která nikdy nebyla řádně pohřbena.
Pitvy se konaly veřejné, což jen dále ubíralo na důstojnosti popraveného. Jistý klad to ovšem přineslo: díky nim narůstala všeobecná znalost lidské anatomie a tím i kvalita lékařské péče. Ne že by se z toho odsouzení nějak těšili. Zákon z roku 1751 také o dost tvrději dopadal na všechny, kteří měli s odsouzeným něco společného.
Postihováni mohli být příbuzní za to, že kriminálníkovi nabídli úkryt, zapírali ho anebo přechovávali ukradené zboží. I jim hrozila smrt. A pokud chtěli odsouzence zachránit z vězení – anebo jen po exekuci řádně pohřbít jeho ostatky – znovu riskovali trest nejvyšší.
Více rovná se méně
Dá se říct, že většina z nařízení, která uvedl v platnost Zákon o lepší prevenci hrůzného zločinu vraždy, nebyla vyloženě nová. Například tzv. gibbetování – ono umísťování těl popravených do klecí – se praktikovalo už mnohem dřív. Jen od roku 1751 přestalo být výjimkou a stalo se pravidlem.
Zákon přinášel víc trestů smrti, rychlejší výkon rozsudků, jejich drastičtější provedení, nezbytné zhanobení těla popraveného bez možnosti řádného pohřbu. Jenže jak se ukázalo, právě tím umocněním výkonů trestů smrti se začala snižovat jejich společenská účinnost. Trest, který měl být strašlivý, exemplární a mimořádný, se totiž stal fádním a běžným. Rozruch a senzaci, které popravy vyvolávaly dříve, pominul. Početnější diváci se sešli jen pod šibenicí nějakého arci-mordýře. Jistěže hanba, kterou utržili pozůstalí po prvních odsouzencích vystavených v klecích, byla ohromná. Ale po pár letech, kdy se jen zmnožoval počet takových klecí, přestalo opovržení působit.
Řešení?
Nebezpečně se také stírala hranice posuzované závažnosti trestných činů. Zločinec – obyčejný sprostý zloděj, se už nebál sáhnout po zbrani a vraždit. Co by se mu také mohlo stát horšího, než že ho v případě dopadení pověsí? Atmosféra, v níž se za hrdelní zločin považovaly i trestné činy, které dnes chápeme jen jako přestupky, dávala vyrůst velmi otrlým kriminálníkům. Život pro ně neměl valnou cenu a zemřít mohli koneckonců jen jednou. Systém spravedlnosti, postavený na trestu smrti, se začínal zadrhávat a selhávat. Nárůst kriminality to jen potvrzoval.
Co s tím? Britská justice nalezla spásné řešení v podobě Austrálie. V roce 1785 ji oficiálně klasifikovali jako zemi vhodnou pro přepravu odsouzených. Udělali z ní obří trestaneckou kolonii. A záhy tam posílali víc než třetinu všech odsouzených. Trestanecké kolonie existovaly už dřív – do Ameriky se posílali odsouzenci na sedm let. Ale Austrálie znamenala vyhoštění zpravidla na doživotí. Jednosměrnou jízdenku.
Fungovalo to, v rámci možností, perfektně. Provinilce to totiž trvale vyřadilo z běžné slušné společnosti. A ještě mohli být za oceánem impériu k užitku. Mezi kriminálníky tradované legendy o tom, co se vlastně u protinožců odehrává, fungovaly spolehlivěji, než obavy z věčného zatracení. Austrálie pro ně představovala peklo, kterým si museli projít ještě zaživa. Báli se jí víc než šibenice.
A neslo to své plody. V roce 1823 mohli britští zákonodárci razantně omezit výkon trestů smrti. O osmatřicet let později zbylo jen pět hrdelních zločinů. Odsouzení k životu v Austrálii se stalo mnohem efektivnějším trestem než rozsudek smrti…
