Kolik měří stopa? Udělat pořádek v měrných systémech se pokoušeli mocní vladaři

Pomáhat si při poměřování krátkých vzdáleností vlastní paží je to nejsnazší řešení. Lokte a sáhy, potažmo pídě a palce, se k takovému účelu nabízejí. A kdo si nechtěl ušpinit ruce, mohl měřit třeba ve stopách. Ale snadná řešení měla samozřejmě chybičky. Ano, průměrná délka chodidla dospělého muže je 15,3 % jeho výšky. Ale každý narostl trochu odlišně, a tak se i porovnávané výsledky měření odvozené podle částí těla liší. 

Pokud do požadované míry chybí jen kousek sukna, nebo cena neodpovídá množství odměřeného zboží, obvykle z toho může být nanejvýš hádka na tržnici. Jindy ale může chybné měření skončit celonárodní katastrofou, ztrátou vlajkové lodi a promarněným bohatstvím. Nebo ne? Pořádně zapletený případ pied du rois čili královy nohy poukazuje na pozvolný vývoj standardizace měrných jednotek a poodhaluje taky jednu škodolibě zlomyslnou lež.

Pořádek

Zvyk měřit a přepočítávat délku na stopy je s námi opravdu hodně dlouho. Doložené světové prvenství nesou Číňané, ale později – nezávisle na nich – se nápad ujal i na slunném Peloponésu. Od starých Řeků to odkoukali Římané, kteří spolu s dobýváním známého světa tento příhodně mobilní měrný systém rozšířili od východu na západ impéria. Až do Anglie, kde „stopa“ zdomácněla krátce po roce 43, tedy po římské invazi. Už tehdy se ale ukazovalo, že není stopa jako stopa.

Exaktně přemýšlející Řekové totiž svou stopu chytře matematicky definovali jako zlomek, 1/600 délky stadia. Což činilo nějakých 302 milimetrů. Římany na velké počty moc neužilo, a tak jejich stopa odpovídala skutečnému otisku bosého lidského chodidla anebo nohy v sandálu. Proto se v různých městech napříč říší dalo narazit na stopy v délce 270 až 325 mm. A byly s tím jen problémy.

Zjednat náležitý pořádek, tedy provést první standardizaci a zavedení univerzálně platné měrné jednotky, se pokusil na sklonku letopočtu císař Drusus starší. Nevíme, nakolik změnu inicioval on sám, či se o to snažili jeho úředníci. Nicméně tzv. pes Drusianus, tedy Drusova stopa brzy vešla výnosem v platnost na území všech imperiálních kolonií. Měřila úctyhodných 334 milimetrů. Hodí se zmínit, že chodidlo císaře nejspíš fyzickou předlohu neposkytlo, on sám dorostl pouze do průměrné výšky.

Na velikosti záleží

Nicméně olbřímí pes Drusianus, odpovídající dnes nejspíš škrpálu č. 54, v samém centru impéria císaře o dlouho nepřežila. Římané se brzy vrátili k rozrůzněnosti a experimentům, jež nakonec po dekádách sporů vyústily ve standardizovanou pes s velikostí 295,7 mm. Tedy řekněme botou velikosti č. 47. Tato nová, civilnější míra se ale v koloniích na rozdíl od Drusovy stopy nikdy neujala. Často proto, že byla pro místní až nedůvěryhodně malá. Jak to? Šlo právě o tu velikost. 

Stranou teď nechejme narážku podle nosa poznáte kosa. Ono se to nemusí poznat jen podle nosu. Úsloví o tom, že o fyzické vybavenosti nositele vypovídá i délka jeho chodidla, je taky víc než dost. A v zemích barbarů, kde se mužnost a plodnost vysoce cenila, si spíš vyzískal náležitou pozornost císař s obří nohou. Podle stopy musel být Drusus nebývale fyzicky mohutný muž, který si – přestože byl protivníkem – rozhodně zasloužil respekt. 

Například v provincii Britannia, do níž se Římané vypravili jednapadesát let po smrti císaře Drusa, to tak rozhodně fungovalo. Pes Drusianus o délce 334 mm tu nad tou novější, měřící „jen“ 295,7 mm, dosti preferovali. Stopa, evokující představu „malého“ císaře, prostě respekt nebudila. Místní ani na moment nezapochybovali o tom, že měrná jednotka je odvozená od reálných proporcí panovníka. A větší je prostě lepší. Tahle informace si pak žila dál svým životem i poté, co sláva říše římské vyhasla. 

Odvozené králem

V roce 790 se například pokusil reformovat systém měrných jednotek  v západní Evropě Karel Veliký. I tady se pracovalo s mírami odvozenými od částí těla. A hned těla královského. Jeden sáh (toise), tedy vzdálenost měřená od konečků natažených prstů jedné ruky přes rozpažené ruce až ke konečkům prstů druhé ruky, byl rozdělen na šest stop (pieds). Stopa měřila 326,6 milimetru a Karel nenechával nikoho na pochybách, že tato pořádná královská hnáta, pied du rois, patří přímo jemu. Jenže ani reputace Karla Velikého negarantovala univerzální přijetí. 

Císař římský a král Franků a Langobardů totiž panoval za časů Velkého schizmatu, tedy v období rozdělené církve a mnoho-papežství. A vzdoropapež se nehodlal podřídit vůli trůnu, natož pak přijmout jeho míry za své. Takže stavitelé klášterů z té doby používali tzv. karolinské stopy. Ty měřily 340 mm – a ty královy tedy převyšovaly. Vyjadřovala tím církev, kdo je tu vlastně šéf? Nejednotnost mezi vladařem a papežským stolcem vedla k tomu, že lidé na tržnicích raději dál měřili ve starých římských pas, případně dávali přednost vlastním regionálním měrným systémům.

A že jich bylo. Dánský fod, španělská pé, ruské futě, stopa česká a moravská, slezská a uherská; řecký pús, švédský fot a německý fuss – měřily od 27,5 do 35 centimetrů. 

Albionský Babylon

Skutečně babylonské zmatení jazyků, respektive měr, nastalo v Anglii. K nepopulární malé římské pas a respektovanější drusiánské stopě tu měli (po invazi Keltů) také belgickou stopu. I Anglosasové si mezi 5. a 6. stoletím zavedli stopu vlastní. Věčně odbojní Velšané se pochopitelně udělali pro sebe – s vlastní stopou. A snahy ujednotit systém tím, že dojde k přeměření nohou soch, dochovaných v Británii z časů Říma, také nepadly na úrodnou půdu. Sošné výsledky se lišily.

Chaos neumenšila ani pozitivní snaha Viléma Dobyvatele. Pravidelně nechával přeměřit svou vlastní pied du rois, královskou stopu, aby vytvořil nezpochybnitelný a jednotný standard pro všechny okolo. S přibývajícími léty se ale jeho noha zmenšovala. A jeho čtvrtý syn, Jindřich I., následník trůnu? Ten byl podle pověstí na chodidle natolik lechtivý, že se raději rozhodl pro vytvoření odvozené míry, jen aby ušel zouvání a věčnému šimrání. V Anglii dokázal reformovat mnohé, ale se svými stopami neuspěl. 

K zavedení univerzální britské stopy měl dostatečnou politickou moc a vůli až Eduard I. Ten nechal vytvořit první závazné etalony pro délkové míry. Britská stopa měří 308,4 milimetru a basta. Vejde se do ní 12 palců, navíc tři stopy za sebou udávají 1 yard. Kdo by měřil jinak, riskoval, že ho pověsí. Vyřízeno. Eduard I., přezdívaný Dlouhán nebo též Kladivo na Skoty, se s tím prostě nemazal. 

Co z toho plyne? Že se v Británii na počátku 14. století, tedy v rámci daných možností, konečně měřilo jednotně. Což je věc, která zatím byla v kontinentální Evropě nenaplněným snem. A Britové – byť těch zmatků s měřením v nejrůznějších stopách nasbírali za předchozí staletí skutečně rekordní množství – jsou na své palce, stopy, yardy a míle nebývale pyšní. Natolik, že si utahují ze zmatečných měření v jiných královstvích.

Švédská potupa

Je na čase přesunout se do stockholmského přístavu dne 10. srpna roku 1628. Za osobní účasti krále Gustava II. Adolfa a jeho generality tu probíhá velká sláva. Na vlny se tu z doku spouští loď, jakou Evropa ještě neviděla. Jmenuje se Vasa a už na první pohled je pozoruhodným dílem. Válečné plavidlo se dvěma dělovými palubami, nezvykle vyvýšenou konstrukcí a bohatou výzdobou, je naprostým klenotem.

Nese nejen 145 námořníků, ale i 300 mužů ve zbrani a čtyřiašedesát kanonů. Není to jen nejmocnější loď v Baltu, ale na celém světě. Nadšení diváků se ale brzy změní ve zděšení. Poté, co se loď vzdálí na 1 300 metrů od pobřeží a vypálí oslavnou první salvu z bronzových děl, rozkymácí se, překlopí a potopí. Do hlubin s sebou navíc vezme třicítku námořníků. A také 5 % celoročního HDP švédského království, vydaného na její stavbu. Jde o naprostou katastrofu. 

Mluví se o sabotáži, o nekvalitně odvedené práci a neschopnosti stavitelů, o zbytečném spěchu krále a přehnaných modifikacích plánů lodi, jež vedly ke snížení její stability. S vlastním výkladem (a neskrývaně škodolibou radostí z toho, že jim na moři zmizela potenciální konkurence) tehdy přicházejí i Britové. Podle nich je příčina jasná: původním autorem projektu lodi byl holandský mistr Henrik Hybertsson, který plány rozkreslil v nizozemských stopách. Zatímco stavitelé a švédští dělníci loď vyhotovili ve stopách dánských. 

Nizozemská stopa má palců 11, ta dánská 12. Protože Švédové pracovali s nejednotnými mírami, vystavěli loď nevyváženou, vychýlenou, nestabilní. Odsouzenou předem k záhubě, tvrdili Britové.

Konspirace

Na spravedlivou obhajobu Švédů nutno dodat, že rozdíly mezi dánskými a nizozemskými stopami předem dobře propočítali. Netrefili to ale s konstrukčním řešením. Vysoce posazené paluby nad čáru ponoru, atypický trup lodi s nedostatečným vyvážením, opravdu vysoko posazené těžiště. Čistě z hlediska fyziky paluba nenabízela dostatečný vyrovnávací moment. Pied du rois – noha švédského krále nebo rozdílné míry z Amsterodamu či Kodaně s tím ale nic společného neměly.

TIP: Kolik váží kilo? Proč vědci nově definovali základní jednotku hmotnosti?

Britové pochopitelně na logická vysvětlení slyšet nechtěli a svou zlomyslnou verzi o zmatku v evropských měřeních a stopách směle šířili dál. Na mírách, které je vyvedly z temných a zmatečných časů, úzkostlivě lpěli dál. I v době, kdy se z Francie začal do světa prosazovat jednotný metrický systém. Konzervativní Britové si o Francouzích mysleli své a představa definované délky metru, jako jedné desetimilion­tiny poloviny délky poledníku, jim přišla příliš abstraktní. Tři stopy do jednoho yardu si dokázali představit lépe. Popravdě, budoucnost jim za pravdu nedala…