Když potkal Kulhavec Širokou zadnici: U zrodu našich příjmení stály přezdívky

Žil ve Winchesteru kolem roku 1060, bydlel v domě uvnitř hradeb města, ale kus za Západní bránou měl lán pole, které obdělával. A jmenoval se Alfréd Ropuší varlata. Jak k té navýsost kuriózní přezdívce asi přišel? V pozemkové knize Liber Winton z 12. století a v administrativnímch soupisech majetků v Anglii zvanými Domesday narazíte na spoustu podobně rozpačitých přezdívek. Dnes se jimi ve svém výzkumu zabývá Tristan Alphey, docent univerzity v Oxfordu. A připouští, že jako vědecké téma mohou sice působit trochu neseriózně, ale o životě před staletími nám prozrazují mnohé.

Příběhy za jmény

Liber Winton je mimořádně hodnotným zdrojem výzkumu. První rukopisné poznámky v ní totiž předcházejí invazi Normanů v roce 1086 – raná část vpisků totiž souvisí s panováním krále Eduarda Vyznavače v roce 1057 a s jeho državami v okolí Winchesteru. Druhá část textu se pak týká rozdělení pozemkového vlastnictví po roce 1148. Ta vznikla na popud Jindřicha z Blois, místního biskupa. 

Alfréd Ropuší varlata se v knize objevuje jen jedinkrát, na jedné z prvních stránek, a původ jeho přezdívky zůstává až milosrdně nejasný. U dalších zaznamenaných jmen ale můžeme aspoň ledacos o jejich nositelích odtušit. Moc vlasů asi neměl Ælfstan Plešatý. A Ælfstan Kulhavec se asi nepohyboval moc svižně. Ælfstan S širokou zadnicí hovoří sám za sebe.

Tři muži z jednoho města se shodným křestním jménem jsou svým ne zrovna nelichotivým přídomkem nezaměnitelně podchyceni – jejich současníci hned věděli, o kom je řeč. V historických zdrojích z Winchesteru narazíme i na Alwina Kamínka a Alwina Sardinku.

Aby se poznali

Ve Winchesteru žil i mnich Herbert Železná noha, Æthelstan Tlouštík, Osfert Černá brada a Thurstan Zadnice. Chybět nemůže ani Ælfric Holobrádek. A což teprve majitel pozemků ve Wiltshiru, Wulfric Velká kláda? Potkávat tyto figury každý den v zablácených ulicích městečka muselo být jistě velmi barvitým zážitkem. 

Moderní angličtina dnes pochopitelně k identifikaci osob využívá děděná příjmení, ale než se tato praxe definitivně zakořenila, procházela vývojem. Poměrně dlouho se držela „vedlejší jména“ a „přídomky“. Někdy odkazovaly na geografii, jako třeba Ælfric Skot anebo James ze Standonu. Jindy rozváděly motiv příbuzenství – Leofnoth, syn Osmundův. Jindy povolání jednotlivce, jako třeba Edwin Kovář (Smith).

„Tyto vzorce postupného vzniku řádných příjmení jsou ale poměrně předvídatelné,“ vysvětluje docent Alphey. „Já se soustředím spíše na ony přezdívky, podskupinu osobních pojmenování, které ve formátu identifikace konkrétní osoby zachovávají určitou volnost.“ A jejichž výklad může být, jak sám říká, až frustrujícím způsobem nejednoznačný.

Ropuší co?

Jakýkoli pokus o pochopení těchto přezdívek a společenských tlaků, které je vyvolaly, je komplikován skutečností, že dobové prameny jen velmi zřídka poskytují explicitní vysvětlení původu nebo skutečný význam jména.

Někdy to samozřejmě jde. Edmund, syn krále Æthelreda II., si přídomek Ze železa vysloužil svým hrdinským, byť nakonec neúspěšným odporem vůči vojskům krále Knuta. Jenže nejasných přezdívek je násobně víc. Navíc rozdíly v hláskování, chybné interpretaci a možnost omylu písařů, kteří zaznamenávali jména z ústního podání, mohly vést ke znejasnění řady přídomků. Příkladem takových komplikací je zeměpán z roku 1086, Robert Inuesiat, jehož přídomek se dá ze staré angličtiny překládat jako Hravý i Nemravný… 

Pozor na ně!

K čemu jsou tedy ty přezdívky v Liber Winton dobré? Tedy kromě pobavení či vyvolání rozpaků u současného čtenáře… „Pokud jich máme dostatečné množství, můžeme na nich krásně zkoumat nastavení a zájmy společnosti v 11. a 12. století. Můžeme rekonstruovat tehdejší naladění, pohled na dobovou morálku,“ vysvětluje Alphey. 

Většina z těch starých winchesterských volně ložených přezdívek totiž naznačuje, že sloužila ke kritice společensky negativního chování a různých závadných jevů – nepřístojností a výtržností proti ustáleným pořádkům. Takoví Eadwig Pořád namol a Wulfwig Divoch se pak museli držet zkrátka, protože přezdívky pojmenovávaly jejich osobní prohřešky a jasně je zařazovaly. Pokud by se někdo hypoteticky jmenoval Josef Dlužím kam se podívám, peníze mu asi taky půjčovat nebudete.

Který Tupec?

Tristan Alphey zatím pracuje jen s nižšími stovkami jmen. Ale i ty prý nutí k mnohým zamyšlením. Používala se přezdívka už za života svého nositele, anebo vznikla až dodatečně? A kde se používala? Neformálně, anebo skutečně pronikala do úředních záznamů, jako ve Winchesteru? Mohli jste na Alduse Tupce zavolat na ulici, a nedostat od něj ránu?

TIP: Těší mě, já jsem Verdun: Křestní jména upomínající slavná bojiště Velké války

Otázkou k řešení je i to, kolik z těch přezdívek se do současnosti dochovalo a kolik zmizelo. Měl snad každý nějakou? A jak se ty liší podle společenského postavení? Mohl mít bezzemek nebo nějaký man přezdívku důstojnějšího ražení, než vyšší šlechtic? A proč známe víc nositelů mezi muži než mezi ženami? Vypovídá to o společenském uspořádání, anebo jen o tom, že se o ženách tolik nepsalo?

Zkrátka a dobře, přezdívky z 11. století vypadají jako poněkud nevážné téma, ale seriózní výzkum si zaslouží. „Pomáhají nám totiž polidštit si trochu historii,“ uzavírá Alphey.