Karel starší ze Žerotína: Zrádce stavovského povstání
Zrádce stavovského povstání, touto nelichotivou přezdívkou bývá někdy označován Karel starší ze Žerotína. Čím si tento významný humanista a určitě největší předbělohorský znalec zahraniční politiky takové označení zasloužil? A je tak označován právem?
Karel starší ze Žerotína (1564–1636) pocházel z mocného panského rodu. Do jeho majetku patřily Náměšť, Rosice, Přerov a Dřevohostice, v Čechách držel Brandýs nad Orlicí a sňatkem získal Třebíč. Majetkově se mu na Moravě mohli rovnat jen Karel z Lichtenštejna a olomoucký biskup.
Jako horlivý člen Jednoty bratrské byl i hlavou stavovské obce na Moravě, kde požíval obrovské autority mezi souvěrci i katolíky. Na studiích a cestách po Evropě strávil deset let a získal zde četné kontakty, které pak písemně udržoval. Ve Francii ho okouzlil mladý Jindřich Navarrský, v němž viděl budoucnost reformace. Neváhal a roku 1591 se vydal pomoci nyní už králi Jindřichu IV. v dobývání Rouenu. Vrátil se zklamaný, protože se ukázalo, že Jindřich je především pragmatik a o víru mu tolik nejde.
Na bojišti krátce působil i v Uhrách, ale moc se neosvědčil. Těžce snášel útrapy tažení a navíc válčení bylo jeho povaze cizí. Bytostně věřil v sílu politického vyjednávání, ale také v náboženskou toleranci. Válku vnímal až jako poslední možnost, a pokud by k ní mělo dojít, musela být řádně připravena, aby měla naději na úspěch.
Hvězdná chvíle jeho života přišla během bratrské rozepře mezi Rudolfem II. a Matyášem. Karel viděl v Rudolfovi hlavní překážku náboženského porozumění, ale roli hrály i osobní antipatie. V době nástupu militantních katolíků na přelomu 16. a 17. století byl totiž křivě obviněn z urážky majestátu a hrozil mu trest smrti. Proces postupně sám od sebe utichl a soud nevydal žádné rozhodnutí, přesto stál Žerotína mnoho psychických sil. Není tedy divu, že se přidal na stranu Matyáše a právě díky němu se na tutéž stranu připojila i Morava.
Z předáka psancem
Za své služby byl odměněn a v letech 1608–1614 vykonával úřad moravského zemského hejtmana. Toto období bývá označováno za vrchol stavovského státu na Moravě, protože Žerotín v toto uspořádání vášnivě věřil. Byl ovšem zklamán Matyášovou prokatolickou vládou a na svůj úřad rezignoval.
Znovu se do velké politiky vrátil až v době stavovského povstání, jehož byl odpůrcem. Ne že by ho odsuzoval zcela, ale soudil, že k podobnému kroku se má přistoupit až jako k poslední možnosti. Navíc celkem správně tvrdil, že vzbouřenci zůstanou bez mezinárodní podpory. Roku 1618 díky němu zůstala Morava neutrální, a proto ho radikálové označili za zrádce. Po převratu mu pak dokonce hrozili defenestrací, ale nakonec se spokojili jen s domácím vězením.
TIP: Krvavé žně v Praze: Druhou defenestraci odstartovala náboženská píseň
Po porážce povstání přispěl Žerotín k pacifikaci Moravy a doufal, že za to získá odpuštění pro vzbouřence. Částečně uspěl, protože nedošlo k žádným popravám. Sám pak pobýval na svých panstvích, kde poskytoval útočiště bratrským duchovním, mimo jiné i Komenskému. Po roce 1628 musel Moravu opustit, žil nějakou dobu ve Slezsku, ale zemřel v Přerově, tedy přece jen ve vlasti. Byla to však zcela jiná země, než o kterou celý život usiloval.
