Kanibalky z Nového světa: Spis Mikuláše Bakaláře obsahoval fantastické zkazky o vilných lidojedech

Dílo s mnohomluvným názvem Spis o nových zemiech a o Novém světě, o němžto jsme prve žádné známosti neměli ani co kdy slýchali samozřejmě není Mikulášovým autorským výtvorem. Jedná se o kompilát různých pramenů, přičemž základ tvoří dopis cestovatele Ameriga Vespucciho (1451–1512) o jeho třetí cestě do Ameriky. Tiskař také částečně vychází z listu Kryštofa Kolumba (1451–1506) popisujícího jeho první plavbu a možná i ze zprávy františkánské misie na ostrově Hispaniola. Řeholníci sem tehdy dorazili s Kolumbovou druhou výpravou a ve svém dopise žádají o vyslání dalších bratří. 

Rudé smilnice 

Samotná Amerika je popisována především jako bizarní země plná divných lidí, které ovšem Mikuláš nenazývá indiány, ale hovoří o nich prostě jako o obyvatelích. V jeho líčení jsou „náčerveni“, tedy doruda opálení a mají dlouhé černé vlasy. Příslušníci obou pohlaví si prý rádi propichují uši a tváře a někdy mají až „po sedmi dierách tak velikých, že (by se) do každé prst vešel“. Tyto otvory pak vyplňují drahými kameny a alabastrem. 

Zcela pohoršlivě přitom hodnotí, že „ženy i mužie, všichni nazí chodiechu, žádnú stránku těla na sobě nepřikrývajíce“. U domorodek to ovšem nepovažuje za takový problém, protože jsou tak tlusté, že jejich překypující břicha spadají i přes stydké partie a cudně je zakrývají. Autor si navíc poněkud protiřečí, když jedním dechem dodává, že „žádné neviděli, která by měla cecky slabé anebo břicho zvraskalé (…) každá měla i břicho i cecky jako panna“ a jinde doplňuje, že jsou „těla ušlechtilého a čistého“.

V jiných ohledech je však spis k indiánkám velmi kritický. Mimořádnou pozornost si vysloužily zejména jejich sexuální praktiky, o kterých zde stojí: „Mají také jeden obyčej velmi mrzký a k věření nepodobný, (...) ženy jsúc nadobyčej smilné, (…) umějí učiniti, že mužie mievají konce (= penisy) nadobyčej tlusté, neb mají nějaká malá zvieřata a ty přisazují k údóm muským; a tak když to zvieře ukusí muže v konec, tehdy jemu nadobyčej velmi oteče a bude tlustý.“ 

Zajímavé je, že ani takto kontroverzní pasáž Bakaláře nemotivovala k tomu, aby ji použil celou. V původním znění Amerigova dopisu totiž cestovatel navíc uvádí, že zmiňovaný tvor je jedovatý, a mnoho mužů proto touto cestou o pohlavní orgán zcela přišlo a skončili jako eunuši. Zkazky o zvířeti, které se chová proto, aby kousalo do penisu, pravděpodobně vznikly nepochopením praxe známé i z předkolumbovské Ameriky. Při ní se do údu vkládá dřevěná nebo kovová vsadka, která má podle etnologa Františka Vrhela „nepatrně přečnívající okraje zjemněny kulovitými knoflíky“. O tom, zda právě ty považovali dávní cestovatelé za stopy po zubech, ovšem můžeme pouze spekulovat. 

Pikanterie a bizarnosti 

Ještě větší odpor než všeprostupující promiskuita budilo místní lidožroutství. Na toto téma v Bakalářově díle stojí: „Viděl sem také člověka a mluvil sem s ním skrze znamenie (= posunky), kterýžto viece než tři sta lidí bieše snědl. (…) A tu jsem viděl v domích těla člověčí slaná visíce, jako u nás slaniny věšejí.“ Jinde zase Mikuláš zmiňuje, jak k sobě krásné indiánky přilákaly jistého námořníka, kterého pak zabily a na místě snědly. Ta samá situace je velice podobnými slovy popsána i v pozdějším díle Zikmunda z Púchova Kozmograffia čzeská podle Šebastiána Münstera, která také popisuje Vespucciho plavbu.

I v tomto případě se jedná o jisté nepochopení. To, co Evropané považovali za kanibalismus dietetický, tedy součást běžných stravovacích návyků, bylo ve skutečnosti lidojedství rituální. Při něm dochází ke konzumaci vybraných částí těla předka či udatného nepřítele, čímž si dotyčný zajišťuje, aby žádané vlastnosti uvedeného subjektu přešly na něj samotného. 

Spisu by se samozřejmě dalo vytknout mnoho dalšího. Především je sepsán poněkud tendenčně. Najdeme zde nepravdivé sdělení, že Vespucci byl maršálkem hispánského, respektive španělského krále. Bakalář zcela vypouští Amerigovu větu, že jeho cesta byla uskutečněna na náklady a z příkazu vládce Portugalska. Tiskař sice správně uvedl datum vyplutí 14. května 1501, ale přilepil k němu nepravdivé „vyjeli jsme ze země hispanské“, zatímco výchozí prameny jasně jmenují Olisippo (Lisabon). Autor byl totiž katolík a vydání jeho díla se kryje s dobou uzavření svatebních smluv mezi Habsburky a Jagellonci, od kterých si sliboval posílení „pravověrného“ vlivu. Proto se také „Hispáncům“ snažil vlichotit. 

TIP: Obrazy z Nového světa: Unikátní informace o domorodcích přinesl český misionář!

Dalším pozorovatelným jevem je, že doboví cestovatelé nedokázali včlenit jednotlivé jevy do celkového kontextu, a proto zdůraznili jen ten nejvíce patrný. Z díla se tak stává jen sbírka bizarností a klípků. Nic z toho by však nemělo zastínit Mikulášovy zásluhy. Tiskař totiž dílo vydal česky, aby mohl informovat tu nejširší městskou veřejnost a popsat jí věci, které by se jinak nemohla dozvědět. Konečně, podobný cíl si vytyčuje i v předmluvě ke slovníku z roku 1511, kde přímo uvádí: „tento vokabulář (…) vyšel (…), aby (…) Slováci latinské učitele (…) čísti mohli (…) totéž i česky.“ Bakalář se tak řadí k vydavatelům, kteří v cestě za poznáním doslova otevírali okno do světa. A ve svém snažení byl úplně první.