Plavba na voru smrti: Dílo Théodora Géricaulta inspirovala skutečná událost

Napoleonské války znamenaly pro Francii pohromu. Země ztratila nejen kus vlastních území, ale i všechny zámořské državy a králi zůstal jen Senegal s přístavem Ndar, přejmenovaným Saint-Louis du Fort. Ludvík XVIII. se rozhodl, že by měl zbylé výspy nějak povznést, a nařídil proto vyslat do Senegalu expedici. Výběr lodí byl snadný, po Napoleonovi jich zbylo pramálo, a proto měly k africkým břehům zamířit fregata La Méduse, korveta L’Écho, gabara La Loire a briga L’Argus.  

La Méduse s 24 děly nesla jméno nestvůry z řecké mytologie, při pohledu na jejíž tvář každý zkameněl. Loď postavená roku 1800 se podílela na korzárské válce, přičemž o patnáct let později měla spolu s fregatou La Saale prorazit britskou blokádu před ostrovem Aix a pomoct poraženému Napoleonovi k úniku do Spojených států. Excísař nakonec odmítl, zvolil abdikaci a exil na ostrově Svatá Helena. Velením na La Méduse byl pověřen aristokrat Hugues Duroy de Chaumareys, který se na válečné lodi naposledy plavil jako poručík roku 1795. Hodnost fregatního kapitána a první samostatné velení znamenaly vlastně odškodnění za ústrky způsobené revolucí. 

Špatné znamení

Expedice zvedla kotvy 16. června 1816 z Rochefortu a bez posádek ji tvořilo 365 osob, z toho 240 na La Méduse. Plavba byla zpočátku klidná, až na muže přes palubu: 15letý plavčík se vyklonil ze střílny, vypadl a už se ho nepovedlo zachránit, což mnozí považovali za zlé znamení. 

Prvního července proplula La Méduse kolem marockého mysu Bojador do tropických vod a hned dopoledne, i když byl rovník ještě daleko, se odehrála kostýmní slavnost na počest vládce moří Neptuna. Pobřežní vody byly zrádné a zkušení kapitáni volili opatrný postup. De Chaumareys se však nechtěl zdržovat a nejspíš si hodlal užít nově svěřenou funkci. Nechal proto rozvinout víc plachet, načež se deset mil od pobřeží pustil k jihu jako o závod – aniž dbal na trojici zbylých lodí, jež zmizely z dohledu. Výzvy k opatrnosti házel s pohrdáním za hlavu a 2. července se k africkému břehu přiblížil ještě víc.

Osudná mělčina

K poledni téhož dne dostal první důstojník hlášení, že se příď blíží ke strmě stoupající písečné lavici. Kapitán však odpověděl, že je to nesmysl a že hloubka v místě dosahuje osmdesáti sáhů (asi 145 metrů). Topograf-inženýr Alexandre Corréard si zapsal: „Sonda ukázala jen osmnáct sáhů. Důstojník na hlídce ihned uvědomil kapitána, který nařídil obrat trochu na vítr. […] Znovu se spustila sonda a ukázala šest sáhů. Kapitán […] velel co největší přilehnutí na vítr, naneštěstí už ale nezbýval čas. Obracející se fregatu jako kdyby zespodu něco nakoplo; nějaký čas ještě plula, pak následoval druhý úder a nakonec třetí. Zarazila se v místě, kde sonda ukazovala jen pět metrů a šedesát centimetrů vody […].“

Došlo k tomu v 16:15 a odliv poté fregatu uvěznil na mělčině, asi padesát kilometrů od pobřeží. Nepomohl ani příliv a po dvou dnech pokusů o vyproštění bylo jasné, že se La Méduse z místa nehne. V lodi zely trhliny, přičemž hrozilo, že se v bouři či prudkém větru rozlomí. Proto nezbylo než myslet na záchranu posádky i cestujících, na což šest člunů nestačilo. Plukovník Schmalz, králem jmenovaný guvernér Senegalu, nakonec předložil náčrt mohutného prámu, jenž by pojal dvě stovky lidí včetně nezbytných zásob. Současně padlo rozhodnutí, že záchranné čluny začnou pasažéry vysazovat na saharském pobřeží, aby pak došli do Saint-Louis du Fort pěšky.

Zmatek při evakuaci

Jenže v noci ze 4. na 5. července se zatáhlo, uvězněnou lodí zmítal vítr i vlny a La Méduse spěla ke svému konci. „Rozlomila se vprostřed noci, kýl praskl na dvou místech, kormidlo se rozbilo a drželo na zádi jen díky dvěma řetězům […]. Voda se dovnitř valila hrozivým způsobem. Nedlouho poté […] padly veškeré zábrany při myšlence na to, aby každý zachránil sám sebe,“ tvrdil Corréard. Hodinu před půlnocí vypukla mezi námořníky a částí vojáků vzpoura, ale guvernérovi a pár důstojníkům se ji podařilo potlačit. „Za úsvitu byly v podpalubí tři metry vody a lodní pumpy už hladinu nedokázaly snížit. Rozhodlo se tedy o co nejrychlejší evakuaci,“ konstatoval tentýž pamětník.

Rozestavěný vor vypadal mohutně: Měřil dvacet metrů na délku a sedm na šířku, kostru tvořila kulatina z horních částí stěžňů i ráhen, palubu pokrývala lodní prkna a příď nahrazovaly překřížené kulatiny. Na nich zely mezi fošnami mezery, ale k dokončení už nezbýval čas a ráno se na vor začalo spouštět 120 vojáků, 23 námořníků i pár civilistů, dohromady 149 osob. Dalších 233 lidí pobralo čluny, jenže nastupovali ve spěchu, chaoticky a velká část zásob zůstala na vraku. Podle Corréarda kapitán nic neorganizoval, nevelel a do svého člunu vsedl, když na palubě zbývalo ještě 17 osob – které tam i zůstaly. Čluny vzaly vor do vleku a pár důstojníků se snažilo sobě i jiným dodat odvahu provoláním slávy králi.

Opustili nás!

Velitelé člunů prý nahlas přísahali, že vor neopustí. Jenže asi po osmi kilometrech plavby směrem k pobřeží je začal odliv unášet i s prámem na otevřené moře a na křehkých plavidlech narůstal strach, co bude, až se vlny přelijí přes boky. Břeh ležel ještě čtyři desítky kilometrů daleko, ale když se při západu slunce o něco přiblížil, uvolnily čluny lana a ponechaly vor osudu. Na přeplněné nouzové plošině, kde někteří seděli ve slané vodě, vypuklo zoufalství. Aby trosečníci prámu ulehčili, shodili do moře pár soudků s moukou. Když se však porozhlédli po tom, co zbylo, našli jen pytel rozmočených sucharů, šest beden vína a dva sudy s vodou. Nikdo neměl kompas ani mapu a lichoběžníková plachta na stěžni vyrobeném z kusu ráhna je dokázala pohánět pouze při zadním větru. 

V noci se moře rozbouřilo ještě víc a při rozednění se zjistilo, že dvacet lidí chybí. Několika dalším se ruce a nohy ve spánku zaklesly mezi kulatiny či fošny, které se pak v nárazech vln rozhýbaly a končetiny nešťastníků rozdrtily. Mnozí již zemřeli nebo právě umírali. Navečer bylo vlnobití zase o něco prudší než předešlé noci, vor se kymácel a všichni se snažili dostat doprostřed, neboť nebožáky na kraji stahovaly vlny do hlubin. U stěžně potom ráno leželo několik lidí bez života, neboť je umačkali či zadusili ti, kdo se pokoušeli přelézt přes ně.

Válka na vodě

Někteří vojáci a námořníci se zmocnili vína, opili se a chtěli přeřezat provazy, které vor spojovaly. Důstojníci a civilisté jim v tom bránili a v noci došlo k boji, při němž pod sekyrami, noži, bodáky i šavlemi tekla krev a praskaly lebky. Zahynulo na šest desítek lidí, z toho zhruba tři čtvrtiny podlehly utrženým ranám a zbytek utonul. V moři také zmizel poslední sud s vodou a zůstala jen jedna bedna vína. Ti, kdo přežili, později tvrdili: „V oněch dnech došlo k prvním projevům kanibalismu. Několik mužů se vrhlo na mrtvoly a polykalo cáry masa.“ 

Během následující noci se zklidnily vášně i počasí, ale čtvrtého dne zemřel další tucet trosečníků. Poté se na nešťastníky zdánlivě usmálo štěstí, protože prám vplul do hejna létajících ryb. Jenže ty, které uvázly ve škvírách mezi prkny, moře zase odplavilo nebo je spolykali žraloci, s nimiž vedli trosečníci marný boj. Slunce žhnulo a všichni trpěli žízní. S vysušenou cupaninou se nakonec podařilo rozdělat oheň a na jednom sudu upéct pár chycených ryb. „K nim se ovšem přidala i trocha lidského masa,“ konstatovala zpráva, jež vyvolala mezi čtenáři zděšení.

Hlad zbavuje smyslů

V noci došlo k další rvačce a podle Corréarda zůstalo ráno na voru pouze třicet živých, z nichž značná část utrpěla zranění – ať už od lidí, samotného prámu, či vln. Pak následoval ještě horší den, o němž vzpomínky prozradily krutou pravdu: „Nebožáci, které smrt té noci po popsaném zápase ušetřila, se vrhli na mrtvoly, jichž byl prám plný, začali z nich kusy odřezávat a někteří je vzápětí syrové polykali. Mnozí se toho nedotkli a mezi takovými byli téměř všichni důstojníci. Když se zjistilo, že příšerná potrava dodala sil těm, kteří ji pozřeli, bylo usneseno maso sušit, aby dostalo přece jen chuť v ústech poživatelnější. Ti, kdo v sobě nalezli sílu odmítnout, prosili, ať dostanou větší příděl vína. Pokoušeli jsme se jíst závěsníky šavlí i torny, dokázali jsme spolknout pár kousků, někteří polykali látku, jiní kůži z klobouků, trochu promaštěnou, či spíše propocenou, nakonec jsme se toho ale vzdali. Jeden námořník zkusil jíst exkrementy, nepovedlo se mu to však.“

Ani následující řádky nepředstavovaly četbu pro slabé povahy: „Jen patnáct ztroskotanců vypadalo, že dokáže přežít […]. Přesto měli nárok na příděly […]. Snížit nemocným dávky na polovinu znamenalo odsoudit je hned k smrti. […] Bylo rozhodnuto, že je hodíme do moře. I když se jednalo o odporné a příšerné řešení, zdálo se nám, že skrze ně získáme víno na dalších šest dní […]. Kruté exekuce se ujali tři námořníci a jeden voják. My jsme odvraceli oči a prolévali slzy nad osudem nešťastníků. Byla mezi nimi jedna kantýnská s manželem, oba jsme nedlouho předtím zachránili před utopením. […] Ženě to v mezerách mezi kulatinami rozdrtilo nohu a muži způsobila šavle ránu na hlavě. […] Potřebovali jsme si namluvit, že […] naše kruté rozhodnutí zkrátí jejich bytí jen o pár chvil […].“

Zachráněná hrstka

Vor bloudil devátý den, když Corréard spatřil, že na plachtu usedá bělásek. Po něm se objevili i rackové, ale pevnina se na obzoru neukázala a další tři dny uběhly v nepopsatelném utrpení. Sedmnáctého července se v dálce objevila nějaká briga, posádka si však volání a mávání nevšimla a plavidlo zase zmizelo. „Ze záchvatu radosti jsme se propadli do hlubin zoufalství a bolesti,“ psal topograf. Skrývali se před sluncem pod plachtou a ryli do prken svá jména i zprávu jako poslední sbohem. Pak ale dělmistr z přídě cosi zahlédl. Dokázal ze sebe vypravit jen: „Záchrana! Briga se vrací!“ Z posledních sil se na sebe snažili upozornit a Corréard vzpomínal: „Každý svíral kapesník či nějaký kus látky a mával na rychle se blížící loď. Někteří klesli na kolena a děkovali Prozřetelnosti […]. Vzápětí jsme poznali, že je to L’Argus.“ 

Ano, šlo o jednu ze tří lodí, od nichž se La Méduse před ztroskotáním oddělila. Zachránila patnáct osob, s kůží pokrytou ranami, spáleninami od slunce, vyrážkou, špínou i mořskou solí, takřka nahých, z nichž sotva deset dokázalo vstát. Námořníci je vytahovali vzhůru, dávali jim po kapkách pít, lodní lékař ošetřoval zranění a kuchař rychle připravoval vývar s příměsí vína. Bylo 17. července 1816. A pět z patnácti přeživších trosečníků na následky prožitých utrpení zanedlouho zemřelo.

A co ostatní?

Člun kapitána de Chaumareyse i ten, jenž převážel guvernéra Senegalu s rodinou, dopluly do Saint-Louis. Avšak po sedmnácti mužích, kteří zůstali na vraku La Méduse a vyrobili si vlastní malý vor, nezbyla ani stopa. De Chaumareys stanul v únoru 1817 před námořním soudem: Čelil obvinění ze zbabělosti a neschopnosti a byl shledán vinným. Ačkoliv by jej za bonapartského režimu nejspíš popravili, shovívavá monarchie ho pouze degradovala a zbavila řádů, načež strávil tři roky ve vězení.

TIP: Zkáza chlouby švédského loďstva: Proč šel válečný koráb Vasa ke dnu?

Po propuštění pak žil na statcích své matky. Zemřel roku 1841 a kromě pověsti zbabělce za sebou zanechal tolik dluhů, že to jeho syna dovedlo k sebevraždě. Corréard pak spolu s lékařem Henrim Savignym vylíčil v roce 1817 krutou pravdu bez příkras v knize Ztroskotání fregaty La Méduse.