Josef „Sepp“ Allerberger: Alpský ostrostřelec a odstřelovačský inovátor

Povolávací rozkaz dostal Josef Allerberger, stejně jako dvacet dalších hochů z malé štýrské vesničky, na podzim roku 1942. V únoru 1943 je přiřazen ke 144. pluku horských myslivců (Gebirgsjäger) třetí horské divize. Ke službě u tohoto typu vojska ho předurčoval především jeho alpský původ.

Později Allerberger přiznával, že se cítil být hluboce zavázán heroickou minulostí těchto elitních pěchotních oddílů, které bojovaly statečně už za první světové války. Šest měsíců výcviku v Kufsteinu ho vyprofilovalo na pozici kulometčíka. Je ironií osudu, že během několika dalších měsíců bojů se sám vypracoval na odstřelovače, kteří na frontě často sehrávali roli „lovců kulometů“.

Divoký křest ohněm

V září roku 1943 je jeho jednotka převelena na východ do Vorošilovska (dnešního Stavropolu) a křest ohněm si mladí rekruti mohou vyzkoušet ještě týž den. Sovětská armáda, zásobená zbraněmi od Američanů, právě zahájila postup celou doněckou pánví. Němečtí nováčci byli náchylní k panikaření a vzhledem k tomu, že boje probíhaly v okolí uhelných dolů, mnoho z nich věřilo, že znenadání útočící ruské oddíly se pohybují „pod zemí“. Allerberger byl proto velmi vděčný za zkušené veterány, kteří udržovali kázeň a morálku.

Ve svých pamětech o tom napsal: „Bez nich bychom se nejspíš rozutekli hned při prvním útoku.“ Při zpětném dobývání Stavropolu padlo na 650 Allerbergerových vrstevníků, kteří s ním nastupovali do bojů. On sám se za kulometem necítil vůbec jistě. „Po pár dnech mi to došlo. Taktická výhoda opevněného kulometného hnízda je jasná i protivníkům, a proto se právě na mou pozici vždy zaměřovaly těžké zbraně, dělostřelectvo a minomety, nemluvě o nepřátelských odstřelovačích. Šance, že bych se takhle dožil svých devatenáctých narozenin, byla dost bídná.“ Štěstím v neštěstí se pro něj stalo lehké zranění. Čtrnáct dní léčebného volna se rozhodl nepromrhat.

Patnáct zásahů „na zkoušku“

Ve skladu kořistního materiálu objevil ruskou odstřelovačskou pušku Mosin-Nagant vzor 91/30. Možná jednu z těch, která na něj ještě nedávno pálila z druhé strany. Výstrojní mistr mu jí rád zapůjčil a mladý Sepp s ní zkoušel, co dovede. Po třech dnech tréninku se už mohl pochlubit krabičkou sirek sestřelenou na sto metrů. Bez optiky. Střelecká exhibice zaujala i důstojníky a ti hned nařídili výstrojnímu, aby mladíkovi vydal i ruský puškohled PU s 3,5násobným zvětšením. S touto výzbrojí jej poslali do první linie, aby ukázal, co skutečně umí.

Allerberger, oficiálně stále umístěný v polní nemocnici, se tak po necelém týdnu léčení plížil za šera mezi zákopy. První působení v „zemi nikoho“, mezi troskami a krátery, dopadl pro Seppa nad očekávání dobře. Projevil se jako talent „číst terén“. Na dvě stě metrů se vypořádal s obsluhou minometu, na sto s ruským kulometem a sérii uzavřel zneškodněním svého prvního ruského odstřelovače.

Než dokončil svůj „nemocniční“ pobyt, měl na kontě patnáct mrtvých nepřátel, a nikdo v okolí už nepochyboval, že Seppa je pro kulomet škoda. Stal se tedy neoficiálním odstřelovačem své jednotky. 18. srpna 1943 si do deníčku zaznačil už sedmadvacátý potvrzený zásah. Německá armáda však stále ustupovala: Nikopol, Ingulez, řeka Bug, Bakalov…

Profesionál mezi amatéry

Díky dosaženým výsledkům Allerbergera odeslali na čtyřtýdenní odstřelovačský kurz do Seetaleralpe. Ve svých pamětech se o něm nezmiňuje s přílišnou chválou. Na rozdíl od nováčků, kteří podávali vynikající výsledky jen během střelby na terče, on měl zkušenosti přímo z frontové praxe. Vyučovanou teorii střelby nebo kurzy terénního maskování považoval za „vojenskou realitu vyloženě zkreslující“.

Často se proto dostával do diskuzí s instruktory, které však spíše připomínaly hádky. Odbojný vojín ale věděl své. „Než maskovat svou pozici za patník nebo zbytek telegrafního sloupu, na které ve stepích nenarazíte, já měl metodu jinou, ověřenou.“ Allerberger totiž mezi svými kolegy proslul novátorskou kamufl áží pomocí kostry starého deštníku, na niž umně připevňoval kusy vegetace či plátno. Navíc deštník mohl vytvarovat prakticky do jakékoli podoby, a proto vždy dokázal dokonale splynout s terénem.

„Druhou šanci na výstřel proti nepřátelskému odstřelovači vám stejně nikdo nedá. Musíte dát jen jednu ránu a tou se trefit“ říká Allerberger, který v kurzu s pobavením sledoval instruktáž o vytvoření posedu ve větvích stromu. Podobně nahlížel na rady, jak a kdy setrvat v pozici při úderu nepřátelské artilerie. Budoucí odstřelovači se učili rozpoznat podle gramofonových nahrávek, jaká zbraň nepřítele právě pálí, a jestli je skutečně nezbytné vyhledávat úkryt.

Nováčci poznali houfnici i minomety, ale zvuk „Stalinových varhan“ jim byl cizí. Allerberger si přitom vysloužil pokárání instruktorů, když řekl, že jediné co mohou dělat, až tento zvuk uslyší, je modlit se. Motivaci k úspěšnému absolvování odstřelovačského kurzu však měl „Sepp“ značnou. Kromě oficiálního přidělení totiž čekala na frekventanty odměna v podobě snajperské pušky K98k s kvalitním puškohledem.

Příliš pozdě na vítězství

Po návratu na frontu se už s většinou bývalých spolubojovníků neshledal. Ústupové boje opět povážlivě zdecimovaly početní stavy německé armády. „Letecká podpora byla něco jako nesplněný sen. Naposledy jsme viděli naše letadla ve vzduchu někdy v polovině čtyřiačtyřicátého roku,“ zmiňuje ve svých pamětech. V srpnu navíc přichází „zrada“ v podobě přechodu Rumunska na stranu Spojenců.

Seppovi horští myslivci se nadále účastní ústupových bojů, mimo to jsou vysláni také k potlačování partyzánských aktivit na Východním Slovensku a v okolí Rožumberoku. Do ukončení bojů dosáhl Allerberger 257 potvrzených zásahů. Na základě těchto mimořádných úspěchů byl 20. dubna 1945 poblíž Moravské Ostravy, u příležitosti Hitlerových narozenin, vyznamenán polním maršálem Ferdinandem Schörnerem Rytířským křížem Železného kříže za „opakované projevy příkladné odvahy, vynikající chování v boji a osobní statečnost“.

Spolu s vyznamenáním Allerberger obdržel také krabici s potravinami, koňakem a doutníky. Toto udělení je však provázeno jistou kontroverzí, neboť není nijak písemně doloženo. To ke konci války nebylo nic zvláštního, problematická je však spíše skutečnost, že Schörner v té době neměl k udělování Rytířských křížů potřebnou pravomoc. K vyznamenání byl navíc údajně použit pouze upravený Železný kříž II. stupně. Po válce se nicméně „Sepp“ jako hrdina vrací domů, do alpského podhůří, aby se věnoval práci tesaře a truhláře, tak jako jeho otec. Zemřel 2. března 2010 a pohřben je na hřbitově ve Wals-Siezenheim.