Jemenský Hadramaut: Divoký konec světa

Hadramaut je místo, kde bylo ještě nedávno možné koupit kalašnikov na vesnickém trhu nebo navštívit palác dědečka Usámy bin Ládina v osadě Ribat. Nad fascinující oblastí s nádhernou přírodou a zajímavou kulturou visí také stín útoků na belgické a korejské turisty z let 2008 a 2009.

Povodně ve vyprahlé poušti

S místními lidmi se turista nejčastěji potká při obědě v malých restauracích, kde se drsně vyhlížející hadramautští muži rádi zeptají, odkud jste a jak se vám tady u nich líbí. Budou potěšeni, že vám chutná velbloudí maso pečené na kamenech z říčního koryta.

Lidská obydlí jsou v této kamenité pouštní krajině soustředěna do hlubokých kaňonů, tak zvaných vádí, jejichž dnem se obvykle klikatí řeka. Prokletím vádí je, že neznají stabilní přísun srážek. Tady existuje jen sucho nebo povodeň. Jakmile nahoře na náhorních plošinách zaprší, všechna voda jde okamžitě dolů do kaňonu a během pár minut je tu povodňová vlna. Proto mají vesnice domluvený signál – tři výstřely z kalašnikova. V takové chvíli je nutné vzít nohy na ramena, okamžitě zanechat práce, opustit kozí stádo a spěchat pryč. V říjnu 2008 se vádím Hadramaut prohnala nejničivější povodeň za posledních 230 let, která smetla neuvěřitelných 3500 domů. Když se zakoukáte do krásy místní jedinečné architektury, okamžitě pochopíte proč.

Paláce z hlíny

Domy v Hadramautu se již po staletí staví z nepálených hliněných cihel. Hmota na ně vzniká smícháním místní hlíny nebo spíše prachu s vodou a nasekanou slámou. Toto bahýnko cihláři plní do dřevěných forem, jimiž cihlu vytvarují, a pak nechají nejméně týden schnout na slunci. Ve vádí se vyvinul zcela ojedinělý architektonický styl domů se zkosenými stěnami, které mají zajistit odvod vody při deštích, aby se dům nepodmáčel. Cement a beton se zde rozšířily až po sjednocení Jemenu v roce 1991, ale dodnes převládají stavby hliněné. Hadramautští to prostě mají rádi po svém.

Dokonalou ukázkou hadramautské hliněné architektury je město Šibám, zapsané na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Za středověkými hradbami se k nebi vypínají štíhlé vysoké domy dosahující až osmi pater. Pro své dech beroucí hliněné mrakodrapy dostal Šibám přezdívku Manhattan pouště.

Saúdský sen o úspěchu

Novou barevnou omítkou a dekoracemi kolem oken však v Hadramautu září jen málo domů. Patří těm, kdo odešli za prací do Saúdské Arábie nebo emirátů u Perského zálivu. Řada z nich tam nadělala jmění, k němuž by si v zapomenutém zemědělském Hadramautu nikdy nepomohla.

Tak jako šejch Bukšan z vádí Do’an, který v saúdském království vlastní výnosné byznysy a štědře sponzoruje svoji rodnou vesnici. Postavil zde asfaltovou silnici, nemocnici, nahoře na okraji kaňonu hotelový rezort v arabském stylu Hayd al Džazíl. Jeho bohatí arabští návštěvníci by mohli do šejchova rodiště přinést nové příležitosti alespoň drobného ekonomického rozvoje. Dole ve vesnici šejch Bukšan spíše z nostalgie provozuje hotel ve velkém historickém paláci, jehož tradiční interiér nabízí čtyřicet stylových pokojů pro hosty. Je smutné, že unikátní stavba s pestrobarevnou fasádou působící jak cukrová poleva zeje většinu roku prázdnotou.

Co nabízí trh

Ti, co v rodišti svých otců zůstávají, žijí v marném očekávání lepších časů. Na pravidelném středečním trhu ve vsi Budhá se z okolních vádí scházejí davy lidí. Na prodej jsou kozy a velbloudi, výpěstky z políček, tradiční látky svítivých barev, které si muži omotávají kolem pasu jako sukni, ale i nekvalitní plastové zboží z Číny. Stranou hlavního mumraje posedává skupinka starších mužů. Na rohožích kolem nich se nachází tradiční hadramautský artikl: střelné zbraně, dýky džambíje a kanystry s medem.

Ještě před pár lety zde prý šlo koupit kalašnikov na trhu za pouhých sto dolarů. Dnes už to přeci jen tak snadné není. Kalašnikov by se dnes dal sehnat už jen pod rukou. Média často opakují, že v asi dvacetimiliónovém Jemenu je mezi obyvatelstvem 50 miliónů střelných zbraní. Centrální vláda v Sana’a se toto číslo pokusila omezit velkou odzbrojovací kampaní, spojenou s různým zabavováním a zákazem nošení zbraní na veřejnosti. Dokladem vládního „úspěchu“ jsou zde všudypřítomné plakáty informující o špatnosti nošení zbraní, pod nimiž postávají skupinky beduínů ležérně se opírajících o své „symboly mužnosti“.

Nejlepší med na světě

Zřejmě jediným hadramautským vývozním artiklem je dnes med z vádí Do’an. Říká se o něm, že je nejlepší na světě. Vyniká nejen chutí, ale podle vědeckých studií i obsahem antioxidantů, minerálů a vitamínů. Včelaři chytají roje divokých včel a usazují je do hliněných úlů, odkud je pak zase vyženou kouřem, aby se dostali k plástvi plné medu. Chov včel je v Hadramautu starou tradicí a dodnes se brání zavedení moderních metod.

Med je samozřejmě nabízen v celé škále kvality. Cena litru toho opravdu nejlepšího dosahuje astronomických šest tisíc korun! Prodejci nabízejí různé druhy k ochutnání tak, že z velkého, obvykle ne úplně čistě působícího kanystru ulijí trošku na talířek. Do’anský med má tmavě karamelovou barvu a je tak hustý, že sotva teče. Kapka na talířku, která se jen pomalu rozlévá, je důkazem, že se jedná o pravý, nenastavovaný hadramautský med. Dalším důkazem může být nezájem mravenců, kteří si z medu kvůli jeho hustotě nedokážou ukousnout.

Tarimské madrasy

Největší skupinou cizinců, kteří dnes přicházejí do Hadramautu, jsou studenti islámu. Pocházejí především z jihovýchodní Asie, kam v minulosti obyvatelé Hadramautu hojně migrovali za prací. V Singapuru, Malajsii a Indonésii se jim v 19. a na počátku 20. století značně dařilo. Dokladem úspěchu hadramautských emigrantů je přítomnost některých etnických Arabů ve vysokých postech dnešní malajské a singapurské politiky.

Tento blízký vztah k jihovýchodní Asii se dnes projevuje přílivem studentů do slavných náboženských škol (madras) ve městě Tarímu. To bylo působištěm význačných muslimských duchovních včetně žáků proroka Mohammeda. Nachází se zde 365 mešit, množství madras a knihoven se středověkými manuskripty. Nejznámější mešitou je tu Al Mihdar, postavená v roce 1823, s krásně zdobeným 58 metrů vysokým minaretem. Jde prý o nejvyšší stavbu z nepálených hliněných cihel na světě.

Uzavřené madrasy Tarímu s mezinárodním studentstvem jsou zdrojem pochyb, zda se za jejich zdmi neodehrává výchova k radikálnímu islamismu - spojování s Al Kájdou se Hadramaut už nevyhne snad nikdy. Město má však i opačnou, světu a kulturám otevřenou tvář. Nachází se zde tři desítky paláců, jež si vystavěli obchodníci, kteří po letech strávených v jihovýchodní Asii přišli zpět domů. Honosné stavby postavené mezi lety 1870 a 1930 jedinečným způsobem kombinují tradiční architekturu z hliněných cihel s prvky malajskými, indickými, britsky koloniálními i s art deco.