Japonské Benátky: Region Kansai je pilířem japonského úspěchu
Mimořádný vědecký a technologický rozvoj ve druhé polovině 20. století dopomohl Japonsku na vrchol globálního ekonomického žebříčku. Ohnisko veleúspěšného příběhu leží mimo jiné v regionu Kansai, jenž patří díky trojměstí Ósaka, Kóbe a Kjóto k nejvyspělejším v zemi.
Kdyby metropolitní oblast s devatenácti miliony obyvatel představovala samostatný stát, šlo by o šestnáctou nejsilnější ekonomiku planety. Aglomerace na břehu Ósacké zátoky, kde žije asi patnáct procent japonské populace, sloužila odedávna díky strategické poloze coby stěžejní přístav, odkud putovalo zboží dál na celé souostroví. Vybudovala si tak pověst ekonomické, finanční, kulturní a v neposlední řadě kulinářské metropole, z níž těží dodnes. Kjóto, založené na sklonku osmého století coby jedno z nejstarších japonských měst, pak až do roku 1868 představovalo sídlo císaře, než ho vystřídalo Tokio, přesněji někdejší Edo. Také proto se Kjótu přezdívá „tisícileté hlavní město“.
Pevnosti ze dřeva
Třebaže se dnes Kansai řadí na seznam nejmoderněji vyhlížejících tváří planety, důležitým turistickým magnetem zůstávají tamní dějiny. Na řadě míst se totiž dochovala jedinečná svědectví dávno minulých dob, opředená spoustou superlativů: Například Ósacký hrad z šestnáctého století představuje se dvěma a půl miliony turistů ročně nejnavštěvovanější památku svého druhu v celém Japonsku.
Obdobnou proslulostí se pyšní hrad Himedži v prefektuře Hjógo, vybudovaný v první polovině čtrnáctého století a dnes řazený k ikonické hradní trojici, kterou si návštěvníci ostrovní země rozhodně nesmějí nechat ujít. Japonské středověké pevnosti vznikaly na rozdíl od těch evropských převážně ze dřeva. Z někdejších zhruba pěti tisíc se jich přitom do současnosti dochovala asi jen stovka a u pouhých dvanácti přetrvala původní architektura s nejvyšší věží, zvanou tenšú.
Maskoti mezi chrámy
K dalším charakteristickým prvkům kansaiské scenérie náležejí svatostánky. Jen v samotném Kjótu se nachází okolo šestnácti set buddhistických chrámů a osm stovek šintoistických svatyní, za což město vděčí zejména faktu, že za druhé světové války zůstalo z velké části ušetřeno ostřelování. Celkem sedmnáct památek v historickém centru si pak dokonce vysloužilo zápis na seznam UNESCO.
Další kansaiské starobylé sídlo s prestižním titulem světového dědictví představuje Nara, založená ještě o osm desetiletí dřív než Kjóto. Turisté tam přijíždějí obdivovat nejen množství chrámů, svatyni Kasugu či zbytky císařského paláce Heidžó – ale především početná stáda jelínků sika, považovaných v šintoismu za poslíčky bohů. Místní živí maskoti se totiž zcela volně pohybují mezi svatyněmi a loudí na návštěvnících jídlo…
Lepší než ostatní
Těžiště hospodářství regionu Kansai nicméně nespočívá v cestovním ruchu, nýbrž v průmyslu – jmenovitě ve strojírenství, elektronice či výrobě chemických a medicínských produktů. Místní hrubý domácí produkt se tak na národním HDP podílí šestnácti procenty. Kromě toho tam na tisíc obyvatel připadá 1,71 vědce a 29 studentů, což v obou případech převyšuje japonský průměr. A ze 158 tamních univerzit dosud vzešlo šestnáct nositelů Nobelových cen, tedy více než polovina ostrovních laureátů.
Hrobka císaře Nintoku
Mezi kansaiské památky zařazené na seznam UNESCO patří i město Sakai, kde se dochovala gigantická hrobka vybudovaná kulturou Kofun. Při pohledu z ptačí perspektivy připomíná klíčovou dírku, na délku měří téměř pět set metrů a obklopují ji tři vodní příkopy. Uvnitř měl údajně spočinout císař Nintoku, vládnoucí ve 4. století. Zda mu však mohyla skutečně náleží, zůstává předmětem sporů. Japonská vláda totiž považuje kofuny za nedotknutelné památky císařských dynastií a neumožňuje jejich vědecký průzkum.