Národní rezervace Paracas: Země písečného deště

Poloostrov Paracas a stejnojmenná přírodní rezervace se nacházejí asi dvě stě kilometrů jižně od peruánského hlavního města Limy, odkud lze jednoduše přicestovat meziměstským autobusem. Název Paracas přitom v místním jazyce znamená „písečný déšť“ a odkazuje na časté písečné bouře na tamním pobřeží.

Kladka či seismograf?

K nejznámějším lákadlům přírodní rezervace patří petroglyf známý pod názvem Candelabro. Zhruba 180 metrů vysoký a 60 centimetrů hluboký obrazec ve tvaru svícnu je vyrytý do severního svahu poloostrova a ve svých knihách jej proslavil záhadolog Erich von Däniken: Na základě neověřené informace, že španělští dobyvatelé objevili v prostředním rameni petroglyfu dlouhý provaz, spisovatel spekuloval, že se mohlo jednat o součást systému kladek k vytahování nákladů z lodí. Podle jiných představ údajné lano odkazovalo na gigantický seismograf, schopný zaznamenat otřesy země nejen v Peru, ale i ve zbytku planety. Nebo snad šlo o symbol navádějící mimozemšťany na přistávací dráhy na proslulé planině Nazca?

Pravda se hledá jen stěží. Předpokládaná doba vzniku obrazce kolem let 500–300 př. n. l. vychází z datace keramiky nalezené v okolí. Podle místních námořníků se však jedná o osm století starý symbol trojzubce inckého boha stvořitele Virakoči. Petroglyf je každopádně viditelný na vzdálenost téměř dvaceti kilometrů a usnadňuje orientaci všem lodím, které k poloostrovu Paracas připlouvají.

Město mrtvých

Jestliže obrazec rozeznatelný jen z moře či ze vzduchu rozjitří fantazii všech hledačů senzací a tajemna, pozůstatky kultury zvané Paracas ji rozbouří jako divoké vody omývající místní rozeklané pobřeží. Zmíněná kultura totiž nehostinný poloostrov využívala k pohřbívání svých zesnulých, a to zhruba od 7. století př. n. l. do roku 200. Nejprve se ostatky ukládaly do tzv. cavernas neboli hrobek ve tvaru láhve, zatímco pozdější hrobky označované jako necropolis připomínaly spíš podzemní města.

Mumifikovaná těla zabalená do vrstev látky a spočívající v poloze plodu dodnes vzbuzují řadu otázek. Mnohé lebky nesou stopy trepanace, tedy chirurgického zákroku, při němž se do lebeční kosti prorazí otvor. Nálezy ukazují, že dotyční přežili a podle dorůstajících kostí kráčeli po světě ještě mnoho dalších let. V oblasti se rovněž podařilo objevit množství protažených lebek, jež následně inspirovaly nejen tvůrce filmu „Indiana Jones a tajemství křišťálové lebky“ k výrobě ústředního artefaktu – ale také zástupy ufologů, kteří se snaží spojit kulturu Paracas s mimozemskými civilizacemi.

Tajuplné motivy

Spekulacím záhadologů nahrávají rovněž textilie halící zemřelé. Několik vrstev plášťů o rozměrech kolem 1,5 × 2,5 metru zdobí nádherně vyšívané motivy létajících figur s tak přesvědčivou geometrickou abstrakcí, že by mohly skutečně zpodobňovat případné mimozemské návštěvníky. Vedle nich se objevují i shluky symbolů a podle některých odborníků jde možná o neznámé písmo dávných civilizací. Stejné postavy se pak nacházejí na keramice odkryté v hrobech.

Vlastní názor si ostatně můžete udělat sami v Museo de Sitio Julio C. Tello, které ukázky pohřebních předmětů i další artefakty paracaské kultury vystavuje. Za pozornost však stojí rovněž samotná budova: Moderní dílo architektonického studia Barclay & Crousse, dokončené v roce 2016, souzní s okolní písečnou krajinou. Muzeum respektuje tamní klima systémem přirozené ventilace, chrání exponáty díky vhodně umístěným oknům, a prý je dokonce inspirováno samotnými textiliemi.

Mimozemská knihovna

Vraťme se však ještě na chvíli k mimozemšťanům. Když už spekulace nad skutečnými nálezy z regionu nestačily, vznikl v 60. letech minulého století jeden z největších archeologických podvrhů v dějinách. Snad poptávka po předkolumbovských artefaktech v té době zapříčinila, že se po záplavách na řece Ica začaly mezi sběrateli objevovat andezitové kameny, na nichž byly vyryty prapodivné věci – pravěké ryby a dinosauři, operace lebky i císařské řezy prováděné zvláštními bytostmi.

Odborníci je datovali pomocí tehdy dostupných metod, tedy radiokarbonovou analýzou organických zbytků z vrstev, v nichž se zhruba čtyřicet tisíc kamenů údajně našlo. Dospěli přitom k závěru, že vyobrazení pocházejí z éry dinosaurů. Zrodila se tak teorie, že jde o relikty po mimozemšťanech, kteří v dávné minulosti navštívili Zemi, geneticky vytvořili člověka a zase odletěli. Do kamenů údajně vyryli své tehdejší znalosti, načež je lidstvu zanechali jako prehistorickou knihovnu.

Vrtačka a smirek

Největší sběratel a propagátor popsané teorie, lékař Javier Cabrera, se díky záhadným kamenů proslavil i za hranicemi Peru. Fotily se s ním mnohé významné osobnosti, včetně španělské královny. Chcete-li tedy na vlastní oči spatřit největší sbírku kamenů údajně pocházejících z nedaleké dinosauří lokality Ocucaje, vydejte se do města Ica: Na tamním náměstí Plaza de Armas se nachází Museo Scientífico Javier Cabrera, přičemž syn dnes již zesnulého sběratele vám o nálezech rád povypráví a zavede vás i do skladu hned s několika tisíci domněle vzácných kusů.

Zkoumání pomocí mikroskopu každopádně ukázalo, že se na kamenech nacházejí zbytky smirkového papíru. Dokonce i pohled pouhýma očima naznačuje, že k výrobě posloužil nějaký moderní nástroj, snad zubní vrtačka. Nesrovnalosti vykazují také samotné obrazce: Některé například zpodobňují císařské řezy prováděné u dinosaurů, ačkoliv se jednalo o vejcorodé živočichy. Navíc kameny znázorňují jen druhy známé už v 60. letech 20. století. A především se největší tehdejší překupník „nálezů“ Basilio Uchuya u soudu přiznal, že je sám vyráběl.

Na ptačí ostrovy

Kromě archeologických památek a teorií o mimozemských civilizacích láká Paracas i na nádhernou přírodu. Na vlastní kůži tam můžete pocítit písečný déšť, vznikající v důsledku neutuchajícího větru v drsné krajině. Paracaské pobřeží lemuje nepochybně nejdivočejší moře, jaké jste kdy viděli. Obzvlášť úchvatné výhledy nabízejí pláže Supay, Yumaque či Roja, nicméně vzhledem k nevyzpytatelným proudům tam platí zákaz koupání. Na některých místech pak můžete dokonce narazit na zkameněliny prehistorického podmořského života.

Lodě z přístavu denně vozí turisty za pozorováním bohaté fauny na nedalekých ostrovech Ballestas či Isla Blanca. Skalnaté kusy souše poskytují útočiště stovkám lachtanů a několika párům tučňáků Humboldtových. Hnízdí tam řada druhů ptáků a mohou za bílé zabarvení ostrovů guánem, jež se v místě dlouhá léta těžilo (viz Ptačí poklad). Z paluby se dají pozorovat kolonie pelikánů, kormoránů, terejů či červenozobých rybáků inka, jak se překřikují a bojují o své místo na slunci.

Oáza mezi dunami

Milovníci adrenalinu se mohou nad svahy strmě padajícími do moře také proletět na paraglidu nebo si poloostrov projet v otevřené dvoumístné bugině. Půjčit si lze i jízdní kolo, ovšem cyklistika v neustálém protivětru není nijak příjemná.

Jen pár kilometrů za městem Ica se pak nachází oáza Huacachina ukrytá v písečné poušti, jediné svého druhu v Jižní Americe. Vesnička vyrostla kolem dnes již vysychajícího jezera a žije v ní asi jen stovka stálých obyvatel. Nabízí však hned několik restaurací a posezení u zelené vodní plochy, kde se dá spočinout se sklenkou pisca v ruce. Turisté s oblibou zdolávají na čtyřkolkách okolní působivě vysoké duny, a kdo chce na extravaganci ještě přidat, půjčí si na pár hodin prkno na sandboarding.