Jak vypadal německý manuál pro zničení československých pevností
Pro překonání systému československých pohraničních pevností chyběly německé armádě zkušenosti i speciální zbraně. Jakým způsobem plánoval Wehrmachtu obranný val překonat?
Během příprav na válku s Československem se německé velení muselo vážně zabývat otázkou, jak si poradit s moderním pohraničním opevněním, které mladá republika budovala na svých hranicích. Wehrmachtu přitom pro tento úkol chyběly zkušenosti i speciální zbraně.
Dobrým příkladem směrnice pro boj s čs. opevněním je dokument, který vypracovali důstojníci německé 10. pěší divize, jejíž „cvičné jednotky“ měly prorážet obranné linie na Klatovsku. Ten popisuje nasazení jednotlivých zbraní počínaje pěchotou a tanky konče. Následující řádky jsou tak volným přepisem nejdůležitějších bodů tohoto doposud nepublikovaného dokumentu.
Pěchota vpřed!
Pěchotní úderná skupina sestávala ze střelecké roty členěné do dvou standardních čet a jedné úderné čety, která se skládala ze tří úderných skupin. Pokud byli k dispozici ženisté, působili jako „trhací roj“ u úderné skupiny, ke své činnosti přitom měli používat zejména táhlé nálože k odstřelu drátěných překážek a ničení střílen. V případě, že mělo příslušné velitelství k dispozici dostatečný počet ženistů, mohlo je použít i jako samostatnou jednotku v boji proti opevňovacím objektům.
Jelikož všichni vojáci úderné skupiny nemohli nést pušky, vyžadovalo se nasazení odstřelovačů, kteří měli obdržet zvláštní munici, se kterou by stříleli pokud možno ze vzdálenosti nižší než 150 m na pancéřové desky opevněných objektů. Důležité bylo také použití zamlžovací munice včetně takzvaných zamlžovacích svíček (dýmovnic), které se upevňovaly na prkno a házely stejně jako ruční granát. Na rozdíl od zamlžovacích ručních granátů mohly útočící jednotky házet takovéto svíčky opakovaně, avšak nadměrné po užití zadýmovacích prostředků nesmělo ohrozit provádění úkolů svěřených těžkým zbraním, zejména dělostřelectvu. Co se týče vrhání zápalných lahví, účinek samotné hořlaviny v podobě benzolu se považoval za mizivý, a tak se spíše doporučovalo zapálit u střílny čisticí bavlnu předem napuštěnou benzinem nebo benzolem.
Po zahájení samotného útoku měly doposud nenasazené úderné skupiny zůstávat v pohotovosti, aby mohly v případě potřeby přinášet další ruční granáty, trhaviny, vybavení, munici a tak dále. Plány dále počítaly s tím, že útok úderné skupiny by se neměl zastavit pracemi u samotného bunkru, neboť utěsnění, odstřel a úplná likvidace posádky spadaly do kompetencí speciálního roje nebo následujících částí úderné čety.
Kulomety proti betonu
Během útoku na opevněnou linii měla být jedna kulometná poločeta podřízena úderné skupině, která prováděla napadení. Úkol obsluhy kulometů spočíval v co možná největším přiblížení k cíli a následném působení z otevřeného palebného stanoviště proti střílně, čímž podporovala postup úderné skupiny směrem k bunkru. Pokud se v mezipolí nacházely cíle, které působily bezprostředně proti útoku úderných skupin, pak měly být těžké kulomety nasazeny proti nim.
Úkol kulometů nasazených v týlu spočíval zejména v ochraně boků útočících formací, v ničení nepřátelských cílů v mezipolí a v odříznutí místa průlomu od přisunutých záloh čs. armády. Tyto kulomety přitom často působily společně s takzvanou krycí četou, která plnila podobné úkoly. Zbytek kulometné roty umístěný ve skrytém postavení mohl velitel používat k umlčování cílů v hloubce bojiště a na bocích.
Použití těžkých zbraní
Protitankové kanóny měly být nasazeny ze skrytého postavení k postřelování střílen pevností, přičemž by působily ze střední vzdálenosti, maximálně však ze 600 m. Jejich obsluhy však byly instruovány, aby se k cílům snažily dostat co nejblíže. Naproti tomu lehká pěchotní děla neměla být používána proti střílnám objektů, ale k rozbíjení protipěchotních a protitankových překážek v jejich předpolí.
Působily by přitom z vyčkávacího stanoviště a jejich obsluhy by sledovaly křídla a hloubku operačního pásma, aby případně zabránily v činnosti nepříteli nacházejícímu se v mezipolí. Stejné úkoly dostala také těžká pěchotní děla, velitelé však museli mít na paměti, že kvůli mizivým zásobám munice je mohou nasadit pouze v nejnutnějších případech.
Dělostřelecké ostřelování
Wehrmacht měl na základě vlastních zkoušek hrubou představu o tom, jaké dělostřelecké zbraně je třeba nasadit proti různě silným stěnám čs. pevností. Střelba na betonové objeky se měla provádět z krytého palpostu, přičemž se doporučovalo souběžné nasazení alespoň dvou děl na jeden bunkr. Podle aktuální potřeby na daném úseku mohli dělostřelci vést dva základní typy střeleb: ničivou a zadržovací.
V prvním případě šlo primárně o zničení objektu a vyřazení jeho osádky, zatímco druhý typ měl nepřítele v bojových objektech především oslepit, otřást jeho morálkou a donutit ho případně k opuštění stanoviště. Kromě toho se jednotlivá děla dala využít také při podpoře postupující pěchoty, například při vytváření trychtýřů a průchodů v překážkách, i když lehká artilerie k tomu potřebovala značné množství munice.
Nasazení obrněnců
Možnosti nasazení tanků proti objektům lehkého a především těžkého opevnění byly v roce 1938 velmi omezené a výrazněji se mohly uplatnit zřejmě jen střední obrněnce s kanónovou výzbrojí, kterých však Wehrmacht dosud neměl mnoho. Obecně spočíval úkol tanků v postřelování střílen protipancéřovými a zamlžovacími granáty, v čištění mezipolí a palebné ochraně úderného družstva při útoku zblízka. Palba z vhodného polokrytého postavení přitom byla preferována před střelbou během jízdy. Kromě toho mohly obrněnce svými pásy vytvářet pěšákům úderných skupin průchody drátěnými překážkami.
Výše uvedené informace z dobové německé směrnice poskytují velmi dobrou představu o plánovaných technikách boje a možnostech nasazení jednotlivých typů zbraní, které měly běžné útvary Wehrmachtu k dispozici v září 1938. Ačkoliv německá armáda nedostala na podzim 1938 příležitost k „ostrému“ bojovému nasazení, mohla již běhen října téhož roku provést řadu testů odolnosti objektů čs. opevnění. Došlo také na zkoušky účinnosti zbraní a munice na pevnostních objektech a získané zkušenosti pak Němci s úspěchem zúročili při dalších taženích na západní i východní frontě.
