Poprvé proti pevnostem: Německé plány na dobývání československého opevnění

Druhá polovina 30. let minulého století se ve většině evropských států nesla v duchu snah o zajištění hranic a státní suverenity vůči nacistickému Německu, které se netajilo záměrem revidovat výsledky první světové války. Francie zahájila výstavbu stálého opevnění na hranicích s Německem již v roce 1929, pozadu nezůstala Itálie a ani Československo, které mělo s Německem společnou hranici v délce více jak 1 500 km. Ta se navíc po anšlusu Rakouska v březnu 1938 prodloužila o dalších 558 km.

Kromě toho budovaly stálé opevnění i další státy, zejména Rumunsko, Jugoslávie, Polsko a Sovětský svaz. Po vzoru spojenecké Francie zahájilo Československo systematickou výstavbu pohraničního opevnění v roce 1935, tedy ve stejném roce, kdy Hitler v Německu obnovil povinnou vojenskou službu. Plány na výstavbu čs. pevností doznaly v průběhu let několika změn, původní záměry byly postupně redukovány a od roku 1936 se kromě těžkých objektů začalo stavět také lehké opevnění, které mělo v podobě souvislých linií tvořit základní kostru čs. obranného systému.

Pátá kolona i pozorování

Němci, kteří ještě v roce 1936 sami opevňovali svoji hranici s ČSR proti případnému útoku, bedlivě sledovali a vyhodnocovali výstavbu čs. pohraničního opevnění. Využívali k tomu především rozsáhlé sítě informátorů především z řad německých obyvatel Sudet, dále prováděli pozorování míst výstavby z vlastního území a využívali také letecké snímkování. S rostoucí silou Wehrmachtu se jeho štábní důstojníci začali intenzivněji zabývat způsoby, jak čs. pevnosti překonat pokud možno rychle a s malými ztrátami. Na začátku roku 1938 proběhlo v Německu přísně tajné štábní cvičení, které simulovalo válku s Československem během léta 1938. Při něm se již Němci museli vypořádat (zatím jen „papírově“) s průlomem vybudovaného opevnění.

Právě v dokumentech popisujících toto cvičení se lze poprvé blíže seznámit s taktikou, kterou hodlal Wehrmacht použít v boji proti čs. pevnostem. Je potřeba si uvědomit, že v první světové válce probíhaly těžké boje o fortová opevnění, jako byl například Verdun, jenže s dobýváním moderních obranných linií neměla na konci 30. let zkušenosti žádná armáda na světě. Pro případ války s Československem tak Němci museli hledat různé možnosti a způsoby, jak se s těmito obrannými stavbami co nejlépe vypořádat.

Moment překvapení

Nasazení jednotek Wehrmachtu proti čs. opevnění je nutno chápat v kontextu celé plánované útočné operace, jejíž zásady byly rozpracovány ve směrnicích Fall Grün z května 1938. Základ úspěchu měl spočívat v momentu překvapení a rychlosti provedení celé operace, čehož se nedalo dosáhnout po regulérní mobilizaci v Německu. Ta by totiž plány Wehrmachtu odkryla a umožnila také čs. armádě povolat záložníky. Němci tedy počítali s tím, že v prvních dnech konfl iktu nasadí takzvané urychleně připravené jednotky v podobě předem vybraných pěších pluků nebo jejich části posílených o jednotky dělostřelectva, protitankové obrany, ženijního zabezpečení a případně tankového vojska.

Více o těchto zesílených prvosledových formacích uvádí již zmíněná směrnice Fall Grün z května 1938: „Účel těchto úderných jednotek Wehrmachtu musí být v tom, že na početných místech a v operačně vhodných prostorech vpadnou do linie českého opevnění, prorazí je, nebo zneškodní z týlu. Pro úspěch akce má význam spolupráce se sudetoněmeckým příhraničním obyvatelstvem, přeběhlíky z československé armády, parašutisty nebo leteckými výsadky a sabotážními jednotkami.“

Nenápadný úder

Němci předpokládali, že přibližně do 4–7 dnů od zahájení útoku dorazí na frontu hlavní armádní síly postavené po všeobecné mobilizaci v Německu. Aby byl zajištěn jejich co nejrychlejší postup do čs. vnitrozemí, měly prvosledové útvary připravit na vhodných místech průlomy do obranných linií a zajistit je proti případným protiútokům.

V druhé polovině září 1938 byly u předem určených jednotek vytvořeny takzvané Übungstruppen neboli cvičné jednotky. Jednalo se o již výše uvedené urychleně připravené formace, skrytě posilované záložníky povolanými na cvičení. Tyto útvary prováděly přibližně od 20. září polní vojenská cvičení v oblastech sousedících s ČSR a postupně se měly přisouvat do blízkosti státní hranice, kterou by pak v určený den (takzvaný X-Tag, kdy měla být v Německu nařízena mobilizace) překročily, a zahájily útok.

V souladu se směrnicemi Fall Grün začaly již od května 1938 štáby určených armádních sborů rozpracovávat způsob nasazení jednotek pro první dny války s Československem. Nedílnou součást těchto příprav představovaly rovněž plány na boj s čs. opevněním. Němci pro tyto účely počítali s nasazením speciálních úderných skupin se zvláštní výzbrojí a výstrojí, které měly obdržet specifi ckou podporu pěchotních a dělostřeleckých zbraní.